Ještě jednou k šílenství okolo odposlechů

Asi před týdnem jsem psal o nulové informativní hodnotě uniklých záznamů policejních odposlechů. Rekce nevybočily z průměru což platí i o čtenáři, schovaném pod nickem Lex, který mne viní z neznalosti či neodbornosti a záměrného matení čtenářstva. Samo o sobě nic co by stálo za zmínku a vést odbornou diskuzi s anonymním amatérem je zcela bez půvabu. To, co za reakci stojí je kombinace agresivní neznalosti a naprostým nepochopením smyslu a významu odposlechů, což je problém dost rozšířený a tedy uchopitelnější téma. Respektuji právo každého na svůj názor, ale ten, který vyjadřuje čtenář Lex je totiž podle mého soudu nejen nesprávný, ale v závěru i nebezpečný a bohužel hojně sdílený.

Jako příhodná se jeví pitva zlobné reakce po jednotlivých relevantních tvrzeních. Takže dle neznámého autora:
"Žádné policejní odposlechy neexistují. Existuje jen „záznam telekomunikačního provozu“."
Termín policejní odposlechy jsem užil zcela úmyslně protože je všem srozumitelný, běžně užívaný a navíc nejde jen o telekomunikační provoz. Ve hře jsou i prostorové odposlechy, jejichž záznam zatím, pokud mi je známo, ještě neunikl, ale i ty se provádějí a mohou sloužit jako důkaz.

"Jako důkaz u soudu není možné použít žádné přepisy, ale jen onen autentický hlasový záznam pořízený na příslušném elektronickém nosiči informací."
Chyba. Do spisu, který putuje s obžalobou k soudu jsou založeny přepisy těch odposlechů, které považuje policie a obžaloba za důležité. Přílohou spisu jsou nosiče záznamů se zvukovým záznamem všech odposlechnutých hovorů Třeba za tři měsíce. Soudní praxe je pak rozličná. Někdy soudce přehraje to, co sám považuje za důležité, někdy ponechá na stranách, aby navrhli co chtějí přehrát a pokud nechtějí přehrát nic, například proto, že obsah považují za irelevantní, konstatuje se přepis jako listinný důkaz.

"Pojmem „policejní odposlechy“ záměrně vnucujete představu, že všechny ty úniky do veřejnosti, především novinářské, pocházejí o policie. Netvrdím, že to není možné. Ale řekněte též té veřejnosti neználků, kdo podle § 65 trestního řádu je oprávněn nahlížet do spisu a pořizovat si výpisy a kopie ze spisů, včetně kopírování záznamů telekomunikačního provozu. Raději upřesním sám: obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich OBHÁJCI a zmocněnci."
Zase špatně. Nic nevnucuji, používám prostě jen nejpoužívanější pojem. Nahlížení do spisu je institut, který z povahy věci může fungovat až po zahájení trestního stíhání určité osoby. Do té doby existuje pouze spis policejní, do kterého se krom policistů může dostat nanejvýš dozorový státní zástupce a asi, kdyby o to stál, soudce, který nařídil odposlech. Problém je v tom, že ve většině věcí, typicky v případě údajných odposlechů pana Mrázka, uniknou informace právě v téhle fázi. Takže žádní obvinění ani obhájci, žádný poškozený a taky žádné nahlížení do spisu.

Nevylučuji, že by i případný obvinění mohl někomu předat „své“ odposlechy i když nevím proč by to dělal.Jeho problém se tím nijak nevyřeší a ani nezmenší. A hlavně, nebylo by to nic proti ničemu, není vázán žádnou mlčenlivostí, zákon o ochraně osobních údajů se na něj nevztahuje, takže v podstatě celou kopii obsahu spisu může zveřejnit. Taky to někdo občas udělá, třeba na speciální webové stránce. Pokud by zdrojem byl obviněný či z jeho vůle jeho obhájce, nemá novinář důvod skrývat zdroj svých informací.

"A i kdyby to bylo nakonec od té policie, principiálně je to špatně, ale co je horší, porušení služebního tajemství, nebo skutečnost, aby ten hnis zůstal v podkoží, rozšiřovala se sepse a nikdo by se o ni nedověděl?"
Toť kvintesence problému anobrž jádro nepochopeného pudla. Oč uniklé odposlechy rozšířili naši informovanost? Naprosto o nic. Vyjdu-li pro příklad z poledních tvrzení o zmíněných odposleších, údajně pana Mrázka a dalších osob, jediné co víme ale co jsme v celku spolehlivě věděli už dávno je fakt, že ať už odposlechli cokoliv, na trestní stíhání to nebylo. Nevíme kdo fakticky mluvil ani s kým a v podstatě ani o čem, přesněji nevíme to s jistotou potřebnou k nějakému kloudnému závěru. Prostě jsme si to přečetli v novinách s nulovou možností verifikace. I kdybych se dopustil tak exaltovaného uvažování jako rozzlobený čtenář, závěru o hnisu v podkoží se na téhle informační poušti dobrat nelze. Taky se ho nikdo soudný nedobere, chvilku si pár lidí mediálně zablblo, což je tak všechno a zas někdy jindy nad jinými údajnými odposlechy nashledanou. Nikoho nemůžete hnát k nějaké odpovědnosti, ani morální ani politické, protože se nelze opřít o žádný udržitelný argument.

A závěrem a už taky asi po několikáté. Policisté mají rozsáhlá oprávnění, mimo jiné mohou zasahovat do ústavních práv občanů, závažně a mnohdy na dlouhou dobu ovlivnit jejich život. Proto také mají mnohé povinnosti a primárně je jim zakázáno vše, čím by své postavení zneužili. Žádný policistu tu není proto, aby ze svého rozhodnutí a podle svých pravidel bojoval s tím, co si někdo může nazvat hnis v podkoží. Už proto, že jsme se ani nedohodli na tom, cože to je a jestli to vůbec je nějak škodlivé. Policista, který se rozhodne, že bude ve jménu nějakých nedefinovaných zájmů porušovat své povinnosti je snad víc nebezpečný než zločinec. Zejména činí-li tak anonymně. On nejen v utajení porušuje zákon, ale ještě zneužívá zbraně, které jsme mu dali do ruky pro zcela jiný účel. Proti bývalému plk. Kubicemu a jeho zprávě pro poslance mám tisíc a jednu výhradu. Ale nemohu mu upřít buď osobní odvahu nebo možná naivitu, se kterou šel do věci osobně. V případě informací, které unikly, údajně ze spisu Krakatice, si totiž ani nemohu ověřit, jestli ten, kterého by v rozvědce vedli jako zrádce či krtka, skutečně chtěl čistit hnisající podkoží, či jen udělat rozruch případně se pomstít nadřízeným, kteří mohli mít s únikem problémy anebo si prostě přivydělat pár korun. Jidášský groš se tuším tomu říká. Všechny alternativy jsou možné.

Odposlechová posvícení a co tak asi může přijít potom

Odposlechová posvícení se u nás dostavují nepravidelně, zato však často. To když někdo veřejně prohlásí nebo napíše o někom jiném něco, obvykle ne zrovna pěkného, a tvrdí, že to zvěděl z policejních odposlechů. Publikum už ví, že je neslušné se vyptávat, kde dotyčný odposlechy získal. I když s největší pravděpodobností jde o plod majetkové operace, které se běžně říká krádež. Stalo se totiž společenskou normou, že jakákoliv lumpárna je automaticky prominuta, byla-li spáchána ve jménu informování veřejnosti. A informace méně či více zapáchající má veřejnost, anebo její podstatná část, z níž si mne laskavě vyjměte, ze všeho nejraději. Otázkou ovšem je, co vlastně veřejnost dostává a s takovou chutí přežvykuje.

Více »

Nepříjemné mrazení v zádech

Při sledování individuálních právních aktů, rozsudků a jiných druhů úradků se člověk prakticky simultánně může dobrat závěru, že pokud už lidstvo definitivně nezešílelo, je nejlepší cestě ale stejně tak k optimističtějšímu zjištění, že pořád ještě žije dost homo sapiens. Tak třeba podle rozsudku Okresního soudu Plzeň – jih z června loňského roku není úplně fér, když vlastníkovi motorového vozidla, který nezpůsobil dopravní nehodu, je sice vzniklá škoda uhrazena, ale jde-li o opravu poškozené věci, typicky jeho auta, hradí se újma jen do výše amortizované ceny opravovaného dílu.

Více »

Pár slov o politickém trotlovi a porušování zákona

Úvodem budiž řečeno, že následující řádky se týkají reportáže televize Nova o poslancích Tlustém a Moravovi. Kdo jí neviděl nebo story nezná odjinud, ať dál nečte a je rád, že je rád. A taky nutno jasně deklarovat, že televize Nova je soukromá a má právo si vyrobit jakou reportáž uzná za vhodné. Jistě, v mezích zákona, což, jak bude dále uvedeno, se ne zcela zadařilo. Ale zákony považují media už tradičně za nezávazná doporučení, takže nic nového pod sluncem. A naopak, každý z nás je svobodný ve svém rozhodnutí, jestli se na to pak bude dívat nebo ne. I s vědomím těchto principů se nemohu ubránit pochybnostem o tom, jestli je skutečně nezbytné, abychom se osobně seznámili se všemi trotly české politiky. A za jakou cenu.

Jak to vypadá, poslanec Tlustý se zřejmě rozhodl spáchat politickou sebevraždu a redaktoři Novy mu v tom šli dost na ruku. Účast na politické sebevraždě ale není trestná a lze předpokládat, že pan poslanec věděl co činí. Tahle jistota mi ale chybí u poslance Moravy. To, že si Nova do své hry vybrala člověka, proti kterému je i oslíček Ijáček mistr zločinu mi především nepřipadá zcela fér.

Ať se na to dívám z které strany chci, šlo nesporně o provokaci. Pravda, sice docela sofistikovanou, ale pořád provokaci. Například policii by pravděpodobně něco takového neprošlo, což je dobře. Pan poslanec si žil svůj, nejspíš dost infantilní, politický život vcelku pokojně, než mu někdo začal pod nosem mávat fotografiemi, které vypadaly jako jasné kompro a dělat mu chutě na další podobné pamlsky. Ostatně předtím to redaktoři zkoušeli i na jiné ryby, které ale nezabraly. Zato pan Morava je zřetelně národním mistrem ve skoku na špek takže návnadu pozřel i s hákem, mimochodem dost velkým. A pak už byl jemně dostrkáván k vlastní objednávce. Není pochyb o tom, že je dospělý a pravděpodobně i příčetný, i když o tom by jistě mohla být diskuse. Takže odpovědný za to, co vyváděl. A stejně nepochybné je to, že požadavek na budoucí spolupráci vyjevil s komentářem, z něhož jasně vyplývalo, že pokud by získané materiály chtěl někdy použít, bude to mimo veškerou pochybnost nějaké svinstvo. Je jinou otázkou, zda by se k tomu svinstvu někdy v budoucnu odhodlal a co by z toho pošlo. Vysvětlení jediného konkrétního požadavku, jímž byly fotografií, které by dokumentovaly poslankyni Zubové, že její dcera je pod „dohledem“, dost kulhá. Pokud dcerka nevěděla, kdo je ten galantní pán, co se kolem ní točí, nebyl by moc problém ho ztotožnit. Minimálně pro policii, pokud by se na ní s věcí někdo obrátil. A pan poslanec by nejspíš přišel o poslaneckou imunitu dřív, než by ten pojem stačil vyslovit.

Připustíme-li, že pan poslanec, byl natáčen pro reportážní účely, tedy lze diskutovat o tom, zda bylo či nebylo zasaženo nedovoleně do jeho soukromí, u slečny Zubové a druhé, neznámé dívky, o žádnou reportáž ve smyslu § 12 odstavec 3 občanského zákona nešlo. Přesto byly snímky pořizovány. Je sice pěkné, že již nikoliv dál distribuovány, což ale na podstatě věci nic nemění. Bez souhlasu dotyčných je prostě nikdo nesměl fotografovat anebo filmovat.

České soudy se opakovaně a dlužno říct i poněkud rozporně vyjadřují k možnosti užít nedovoleně pořízený zvukový záznam jako důkaz. O přípustnosti videozáznamu, pokud vím, zatím nikdo nerozhodoval. Jde ale obvykle o situaci, kdy takový záznam může prokazovat něco, co se stalo, jinak to prokázat nejde a pro rozhodnutí soudu jde o důležitou informaci. Čímž se vracím k úvodní otázce. Čím je pro nás důležité zjištění, že jeden poslanec se tváří v tvář provokativní nabídce neovládl a choval se, no řekněme, dost hloupě? Což uznávám, je velmi mírné označení. Pro mne vcelku nijak. Za cenu zjevné, byť běžně provozované nezákonnosti, jsem zjistil, že jeden zcela konkrétní, podle mne nepříliš inteligentní poslanec, hanebně selhal v provokační hře. Což taky není nic nového, takových byly a budou spousty. A pochopitelně nejen v politice. Jenže ti, kteří pořizovali skrytou kamerou záznam o schůzce na letišti a předtím jednání s těmi, kteří nezabrali, selhali taky. To, co udělal poslanec Morava je neakceptovatelné a zřejmě odčinitelné pouze rezignací. Na věc bychom se ale mohli podívat z poněkud jiného úhlu pohledu. Co kdyby pan poslanec Morava začal tvrdit, že moc dobře věděl oč jde, ale chtěl vyprovokovat pány redaktory k porušování zákona? Což se mu nepochybně zdařilo, byť to jistě nebylo jeho záměrem a teď už by mu nikdo nic takového nevěřil. Chtěl bych ale vidět, jak by se tým Natvrdo tvářil, kdyby to na ně „vypálil“ hned v tramvaji, kde se mu poprvé prezentoval. Jak bylo řečeno, pořizování obrazových záznamů týkající se fyzické osoby totiž zákon zcela jasně zakazuje.

Jestli tedy celá reportáž měla být moralita, tak se moc nepodařila.