Derelikce psa

Četná veřejnost si stále ztěžuje na nesrozumitelnost práva jakož i na absurditu jeho aplikace. Občas s tím mívám také potíže, ale teď mohu s potěšením publikovat, že řady těchto kverulantů zřejmě v nejbližší době opustím. Na okamžik, zatím pravda jen velice mlhavě, jsem pocítil, že bych snad tomu mohl porozumět. Což hodlám na místě dokázat. Například derelikce psa. Žádný problém. Je známo, že pes je zvíře a zvíře je věc. Zjevení téhle prosté pravdy sice asi tak u poloviny pejskařů vyvolává podobný záchvat chování, jaký dostávají jejich věci když do ulice přijedou popeláři a začnou vykrádat popelnice, to ale není odborný argument. Věc je věc. Nicméně zdá se, že i v tomto punktu nás čekají převratné změny, pokud ovšem návrh nového občanského zákoníku projde Parlamentem alespoň přibližně v takové podobě, v jaké tam byl dodán. Pak nastane div, zrodí se zvíře de iure. A samozřejmě, pokud to Greenpeace nebo nějaký podobný spolek nebude považovat za něco proti přírodě a nezačne tvrdit, že zvíře je odjakživa jen věcné právo případně nuda proprietas , což uvědomělejší členové podpoří tím, že se začnou uvazovat k psím boudám. Leč to jen úvodem.

Vlastnictví, jako právní forma vlády nad věcí lze nabývat rozličnými a již definovanými způsoby. Některé jsou přístupny prakticky kdekomu, takříkajíc všelidové, jako třeba koupě. Jiné jsou poněkud elitářské. Například dědění, kvůli kterému Vám musí nejdřív umřít nějaký příbuzný nebo ten, co Vám něco odkázal, jinak máte smůlu. Na vrcholu téhle pyramidy stojí odložení věci, protože v takovém případě přichází v úvahu jediný nabyvatel vlastnického práva – stát. Pro ty, kteří by mu to chtěli závidět především připomínám, že stát jsme my a každou odloženou věcí jsme bohatší. Ale zejména hodlám pojednat právě o psu zmíněném v názvu. Tedy psu odloženém či též derelinkvovaném.

Pokud mi je známo, s výjimkou problematiky pachové stopy se zatím normální pes k Nejvyššímu soudu ČR nedostal, zatímco odložený už tam byl. Jeho zřetelnou stopu lze nalézt v soudním rozhodnutí vedeném pod spisovou značkou 28 Cdo 3563/2008. V tomhle případě navíc pronikla k Nejvyššímu soudu rovnou celá smečka celkem deseti odložených psů. Vstupu odložených psů do nejvyšších pater soudnictví předcházela žaloba provozovatelky psího útulku proti státu. Provozovatelka tvrdila zřejmě nesporný fakt, že do útulku jí bylo postupně dodáno 10 psů. Podle všeho občany, kteří se jich už nabažili. Žalobkyně také tvrdila, že se o psíky starala celkem 945 dnů, přišlo to na 42 tisíc, a že šlo o psy, potažmo věci, odložené, kteréžto díky tomu nabyl stát. Na státu pak je, aby se o své vlastnictví staral, v tomto případě, aby tomu vlastnictví dal nažrat anebo mu alespoň žrádlo zaplatil. Shodného názoru byl soud prvého stupně, zatímco odvolací byl proti. Poukázal na to, že odložení je jednostranným právním úkonem, zatímco v tomto případě vlastníci psy dovedli do útulku, jeho majitelka či provozovatelka je přijala, ergo šlo o úkon dvoustranný, což se s derelikcí neshoduje. Nadto pak dle téhož soudu je tu zákonná povinnost chovatele vůči svému zvířeti. Z ní lze mimo jiného dovodit, že opuštění zvířete s úmyslem zbavit ho je týráním, takto jednání protiprávní, což má mimo jiné za následek i neplatnost takového právního úkonu, zmíněného odložení, i kdyby byl jednostranný. A pak, díky dovolání psí hoteliérky, pronikl spor o žrádlo k Nejvyššímu soudu této země. Ten poměrně sofistikovanou úvahou, v níž zazněly i odkazy na „Dějiny a systém soukromého práva římského“, jakož i řadu jiných publikací, dospěl k závěru, že, stručně řečeno, chovatelka má pravdu a právo, aby jí stát zaplatil za psí byt a stravu. Stát se tak naproti tomu neodvolatelně a nezpochybnitelně stal vlastníkem zmíněných 10 hafanů. Tedy vlastně všech odložených psů. Takže jsme opravdu bohatší.

Těm, kteří v téhle chvíli začali mávat svým daňovým přiznáním a rozhořčeně spekulovat, kolik asi z jejich berně prožerou státní psi by asi bylo možné říci mnohé. Nabízí se celá řada politických impertinencí, zejména na téma, kolik z našich daní prožerou šelmy podstatně méně sympatické než opuštěný pes. To však už do práva nepatří. Naproti tomu se ztotožňuji se závěrem Nejvyššího soudu ČR, pokud říká, že právní normy nemají význam samy o sobě, aniž přihlédneme k jejich kontextu a též aplikaci v praxi. Podepsal bych i to, že pes je živá bytost v civilizované společnosti a jeho opuštění nelze pojímat z pohledu opuštění věcí neživých. Proto lze psy odevzdávat do péče psího útulku a to s účinky odložení, tedy zmíněné derelikce. Dávat pak na roveň odložení psa do psího útulku s jeho týráním by ve svých důsledcích logicky vedlo "… pouze k rozšíření nelidského jednání vůči psům v podobě jejich utracování, vypouštění do volné přírody, přivazování ke stromu apod.". A pak že je všechno v justici nesrozumitelné a v rozporu se zdravým rozumem.

Škodlivostí zaměstnanců k trestnímu soudu

Byl jednou jeden podnikatel a tomu někdo ve skladu kradl. U nás, pochopitelně. Dřív by napadený živnostník pro takový případ angažoval vlčáka, co má tlamu jako lžíce od bagru a pak už se jen těšil, co mu pejsek přinese. Později vypadala nadějně nástražně výbušná zařízení, ale teď jasně vedou kamery. Sice nikoho nekousnou do zadku, ani mu neustřelí nohu, ale zase je možno vidět a dokumentovat, jak, řečeno Janem Werichem v Lakomé Barce, zloděj okrádá chudáka. V tomto případě byli zlodějové slovy dva. A současně také zaměstnanci zmíněného živnostníka. Nejspíš měli pocit, že se s nimi šéf dost nedělí o vývar.

Pan podnikatel byl ze staré školy a nemiloval orací. Pozval si oba loupežníky, aby spolu probrali nejbližší budoucnost. Nejdříve se chvilku společně dívali na video a pak jim oznámil, že jejich vzájemná cesta je u konce. Ale než se úplně rozejdou, je potřeba srovnat účty. Pročež vyzval zločince, ještě poněkud zmámené předchozím diváckým zážitkem, aby mu zaplatili. Po jednom chtěl 200.000,-Kč a po druhém 150.000,- Kč, což byla bratru dobrému upřímnému škoda, kterou mu způsobili Pro případ, že by u sebe neměli drobné, nachystal směnky. Poberty rychle přešlo opojení a začali se vzpouzet. O tom, co se dělo dál je referováno poněkud rozdílně. Jisté je, že podnikatel, aby dodal svému požadavku přesvědčivost, nabídl i jinou možnost. Totiž, že oni nic nepodepíší a on všechno oznámí policii. Snad mělo padnout něco trestech či zničení, to ale není jisto. Tváří v tvář realitě, která zjevně nepřála zločinu, oba muži podepsali a z pohledu živnostníka odešli do zapomnění. Ovšem jenom na chvíli, protože buď loupežnické odbory, nebo nějaký přítel na telefonu, jim poradil, aby nic neplatili a živnostníka udali kvůli vydírání. Ačkoliv muži, co si nosí domů věci, které nezískali darem, koupí ani děděním obvykle do policejních objektů dobrovolně nevstupují, tihle dva vsadili všechno na jednu kartu a bývalého zaměstnavatele skutečně práskli. Pak už šly věci svojí cestou, ne však dobrou pro živnostníka. Nejdřív soud prvého stupně a poté i soud odvolací dospěly k závěru, že vymáhat náhradu škody pohrůžkou případného oznámení věci policii, tedy trestním stíháním, jest trestným činem vydírání. Což bylo, krom jiného, doloženo poukazem na rozhodnutí v obdobné věci, takto řečený judikát, z roku 1982. Soudy sice deklarovaly své přesvědčení, že „poškození“ si ve skladu páně podnikatelově přikrádali, leč přesto dostal pět měsíců s podmínkou na 18 měsíců.

Většina vyděračů by takové skóre brala všema deseti, ale tenhle v sobě neměl dost pokory a úcty k soudu, pročež podal dovolání. V něm namítal spoustu věcí, především ale to, že podávat trestní oznámení je jeho právem, stejně jako je jeho právem domáhat se náhrady škody. Horšil se i proti aplikaci dvacet šest let starého judikátu, neboť čas oponou trhnul a rozhodnutí je neaktuální. Jak lze zjistit na webové stránce Nejvyššího soudu ČR ( věc sp. zn. 3 Tdo 476/2009), rozhodnutím z 13.5.2009 dal tento soud dovolateli zcela jednoznačně za pravdu. Kromě toho, že obě dvě rozhodnutí zrušil, vyslovil řadu potěšitelných úvah. Za zmínku stojí třeba závěr, že pokud by dovolatel po zlodějích pouze požadoval náhradu škody a pro případ nezaplacení vyhrožoval trestním oznámením a naznačil též možné následky, o vydírání jít nemůže. K vydírání by došlo vyslovením pohrůžky zjevně neadekvátním postihem. Za citaci pak stojí vzkaz soudu prvého stupně, který bude věc znovu projednávat: "Pokud by soud zjistil, že smyslem jednání obviněného bylo jen upozornit dlužníky, že pro případ neuhrazení jejich dluhu, tj. nedojde-li k plnění, na které měl právní nárok, bude věc řešit prostředky trestního práva a obrátí se na Policii České republiky s podáním trestního oznámení, bude soud muset zvlášť pečlivě zvážit, zda i případné další výroky obviněného měly do té míry neadekvátní povahu a byly natolik intenzivní a nepřiměřené, že by je bylo možné považovat za pohrůžku jiné těžké újmy podle § 235 odst. 1 tr.zák.".

Rozhodnutí NS ČR zajisté neznamená, že je živnostník zcela rehabilitován. Čeká ho nový soud, ale citovaný právní názor bude muset být respektován. Zcela jistě to také neznamená, že by od této chvíle byl lapený zločinec vydán na milost nemilost poškozenému. Pořád ještě existuje dost možností, jak si, byť i v dobré víře, poškozený může v tomto směru ošklivě zkomplikovat život. A nutno také dodat, že v minulosti již NS ČR vydal jiná rozhodnutí, která zpochybňují mechanickou interpretaci pohrůžky trestním oznámením jako vydírání. Ale přeci jenom je o dost jistější, že se škůdcem, přistiženým in flagranti, či jeví-li se věc z jiného důvodu zcela jasná, už není třeba zacházet jak s lahví nitroglycerinu. Čímž zejména myslím, že je možné s ním otevřeně vyjednávat o tom, jestli zaplatí nebo bude udán.

Až doposud to tak jasné nebylo.

O ekonomické krizi, prasečí chřipce a justici

Doba nám prudce zvážněla. Hospodářská krize, vepřová chřipka, předsednictví EU. Jiné než tragické komentáře aby člověk pohledal a skoro to vypadá, že jediné, co nám ještě schází, je ruka, která prsty na stěnu píše Mene tekel ufarsín. Snad abychom se povyrazili, bylo nám rozhodnuto, že po žních jdeme volit do Sněmovny. Pročež máme nového premiéra, svého povolání statistika. Ten nám pomůže přežít, než si vybereme ty, co nám to pak osladí.

Více »