Vládní meloušek

Všeobecně se usuzuje, že ministerští úředníci, jakož i úředníci obecně nic nedělají, flákají se za peníze daňových poplatníků, případně vymýšlejí rozličné šikany. Ne že bych s tomto myšlenkou zcela souhlasil, jen bych k ní připojil dovětek, že na blbosti je užije. Ty úředníky. V době, kdy by měli podle zmíněného moudra pospávat ve svých klimatizovaných kotcích vyprodukovali novelu trestního řádu a trestního zákona. Oboje by nejspíš mělo mírnit dopady takřečeného náhubkového zákona. Jádro problému je asi dost známé, takže jen stručně připomenu. Novelou trestního řádu bylo významně omezeno právo orgánů činných v přípravné fázi trestního řízení informovat o konkrétních osobách, obviněných či poškozených a nadto bylo komukoliv zakázáno zveřejnit cokoliv o odposlechu telekomunikačního provozu. V trestním zákoně, platném jen do konce roku, bylo vylepšeno ustanovení, které podle mne umožňovalo zveřejnění takových údajů trestat, ovšem po novu je to tam černé na bílém. Obě novely jsou účinné od dubna letošního roku a já k tomu dodávám, že podle dostupných informací zatím nepůsobí žádný problém. Ne příliš elegantní bylo, že zákaz zveřejňovat odposlechy byl do novely trestního řádu naroubován takříkajíc na poslední chvíli a také to, že v rámci zákona, který upravuje trestní proces jsou ukládány zákazy osobám, které s tímto procesem nemusí mít vůbec nic společného. Obě novely vyvolaly poněkud bouřlivou reakci některých medií, ovšem, mohu-li soudit, publiku to bylo šumafuk.

Nesouhlas s novelou zplodil ústavní stížnost o níž zatím nebylo rozhodnuto a nejspíš byl i hnacím motorem nynější úřední aktivity ve věci změny trestního řádu i trestního zákona. Dlužno dodat, že v případě trestního zákona má být měněn ne trestní zákon, který postihla dubnová novela, ale ten nový, co bude účinný od 1.1.2010.

Podle stávající verze trestního řádu je zakázáno zveřejňovat informace získané z telekomunikačního provozu s výjimkou případů, kdy to je nezbytné pro účely pátrání po osobách nebo dosažení účelu trestního řízení nebo dá-li k tomu poškozený předchozí písemný souhlas. Návrh předkládaný vládě především ruší utajování totožnosti obviněného a do jisté míry i poškozeného a připouští zveřejnění dalších utajovaných informací včetně odposlechu i pro dosažení jiného účelu než trestního řízení a dále tam, kde to vyžaduje „jiný veřejný zájem“, pokud převažuje nad zájmem na ochranu soukromí dotčené osoby. Pamětník starých časů se asi stěží ubrání reminiscenci článku 28 socialistické ústavy z roku 1960. Jeho prvý odstavec zaručoval svobodu projevu ve všech oborech života společnosti, ovšem v souladu se zájmy pracujícího lidu. Rozdíl mezi zájmem pracujícího lidu a veřejným zájmem je v daném kontextu jen problémem verbální hygieny, neboť prvý výraz poněkud zasmrádl.

Pokud jde o odposlechy, zákaz zveřejňovat jejich obsah vycházel z poměrně jednouché logiky. Telefonní hovor je až na výjimky striktně soukromá věc. A chráněné soukromí je ústavní hodnota. Neplatí to ale bezvýjimečně, zájem společnosti, chcete-li veřejný zájem či zájem pracujícího lidu na vyšetření některých trestných činů je právu na soukromí nadřazen takže v těchto případech lze hovory monitorovat, zaznamenávat a případně využívat. Zdůrazňuji, výhradně pro účely trestního řízení. A jaksi se předpokládalo, že je to všem jasné a každý to bude respektovat. V praxi to ovšem nerespektoval nikdo a všichni se tvářili, že se to samozřejmě smí a nadto proti tomu ani není účinné obrany. Pročež vyvstaly zmíněné novely. Jen tak mimochodem, je to dost podobná situace jako v případě utajovaných informací. Tam ale nikdo netápe. Pokud utajovanou skutečnost někdo zveřejní, byť i jen z nedbalosti, může se nadít bytelného flastru. Nanic budou řeči o tom, že si má stát své tajnosti hlídat, když už mu na nich tak záleží.

Nynějšímu pokusu o změkčení omezujících ustanovení nerozumím. Pokud jde o poškozeného či obviněného, zveřejnění jejich totožnosti jim skoro jistě bude nepříjemné a mně není k ničemu, interesantní snad může být informace o skutku. Tak proč je trápit. Rozšíření výjimek pro zveřejnění odposlechu je pak jasný signál. Obsah odposlechů může být užit v podstatě k jakémukoliv účelu, pokud jej kdosi blíže nespecifikovaný označí za veřejný zájem, převažující nad zájmem na ochranu soukromí dotčené osoby. Je vcelku jedno, co je za touhle floskulí míněno. A že, alespoň v podání některých novinářů, má jít kupříkladu (sic) o politiky a zjištění jakýchsi nekalých reidů, které se z odposlechu dají dovodit. O politicích pochopitelně v navrhované změně není ani slovo. Není tam ani nic jiného, co by definovalo veřejný zájem a předpokládá se pravděpodobně, že soudní praxe si už poradí. To může být sám o sobě problém, protože takovému výkladu a tedy případnému schválení nebo neschválení zveřejnění obsahu odposlechl dojde s odstupem měsíců či spíše let poté, kdy k zveřejnění došlo a jako případná reparace neoprávněného zásahu do soukromí to nebude mít žádný smysl. Nejde ovšem jen o posuzování veřejného zájmu, ale i otevření prostoru pro zveřejnění odposlechů v případě jiného řízení. Tedy například řízení správního, civilního řízení a bůhví jakého ještě. Jinými slovy, autoři této novely říkají, že informace získané odposlechem lze použít tam, kde to je potřeba. Předpokládám, že se najde řada těch, kterým takový výklad připadá ústavně konformní a správný. Nic proti tomu, to je věc názoru. Potom je ovšem třeba si položit jinou otázku. Proč do trestního řádu rovnou nenapíšeme, že soud odposlechy povolí tam, kde to je potřeba, tedy například pro účely jakéhokoliv řízení, nebo jestliže to vyžaduje veřejný zájem? A nemusíme spekulovat jestli, případně kdy se může obsah odposlechu použít i někde jinde než v trestním řízení. Vůbec bych se nebránil formulaci, že odposlech lze nařídit a jeho obsah použít, je-li to v zájmu pracujícího lidu. Ať všichni víme, kdo je lesa pán.

Až potud je to co píšu jenom pokračováním diskuse, o které si ani nelze být jist, zdát ještě někoho zajímá. Dlužno ale připomenout, že zmíněná diskuse byla velmi korektní a věcná, což je potěšující, zato méně obvyklé. Aktuální pilnost vládních úředníků ovšem může naznačovat i to, že s korektností je utrum. Především není jasné, proč v době, kdy máme řadu jiných a zcela jistě závažnějších problémů, úřednická vláda, která deklaruje svoji překlenovací funkci, přichází s novelou úpravy, která víceméně nikomu nepřekáží a nikomu nevadí. Ostatně za 4 měsíce ani nelze dospět k nějakému definitivnímu zhodnocení, i kdyby snad nějaké problémy byly.

Jak si lze zjistit na vládních webových stránkách, návrh změn obou zákonů byl připomínkovým místům, takto pouze několika ministerstvům, rozeslán 12.8.2009 s tím, že připomínky je třeba dodat do 18.8. 2009. Tedy do šesti dnů. To není mnoho a v legislativní praxi to je dost neobvyklý postup. Nadto v době dovolených. Návrhy pak obloukem minuly Legislativní radu vlády, o odborné diskusi ani nemluvě. V příštím týdnu by měly být projednány a podle předkládací zprávy by je pak vláda měla předložit sněmovně současně s návrhem na projednání pouze v prvém čtení. Jinými slovy, aby byly v rámci tohoto prvého čtení schváleny. Nejde sice o nic světoborného, ale přesto, je činěn pokus novelizovat dva stěžejní právní předpisy této země, takže všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest. Abych citoval klasika. Legislativní trysk je jen jednou indicií, budící temné podezření. Ve vládním prohlášení není ani zmínky o nějakých změnách trestního řádu. Tím méně o záměru měnit trestní zákon, schválený po rozsáhlé diskusi, který, jak bylo zmíněno, s dubnovou novelou nemá vůbec nic společného. Takže to vypadá na takový melouch, nebo spíš meloušek. Což je další podivnost a k tomu ten Ústavní soud. Do budoucna by se měl zabývat meritem věci a zmíněné kvaltování jakož i další okolostojíčnosti nutně budí podezření, že především jde o to vyhnout se riziku nálezu, který by neakceptoval námitky kritiků novel. Případně ne všechny. Přitom v důvodové zprávě k předkládaným návrhům je na adresu dubnových novel doslova uvedeno: „Některé z uvedených změn vyvolávají pochyby o jejich souladnosti s ústavním pořádkem České republiky a s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně navazující judikatury, zejména pokud jde o hrozbu trestním postihem za porušení zákazu zveřejnění, která je neúměrně přísná. Navrhovaná úprava má tak za cíl změnit uvedená kontroverzní ustanovení tak, aby byly odstraněny pochyby o jejich souladu s ústavním pořádkem“. Takže jasné přiznání, že aktuálně opravdu není žádný problém, jen pochyby o ústavnosti. No a na to tu máme právě Ústavní soud.

Pravděpodobnost, že případně schválená novela projde Senátem a potom ji podepíše president není příliš velká. Ale kdyby k tomu došlo, ústavní stížnost by s velkou pravděpodobností byla vzata zpět a dost důležité stanovisko ústavního soudu by se prostě nekonalo. Tedy ne v této, relativně bezbolestné konstelaci, Nadít bychom se ho mohli až v souvislosti s nějakým průšvihem, nejspíš po odsouzení někoho za neoprávněné nakládání s osobními údaji. Pročež mi připadá, že v daném případě by bylo méně více, tedy aktuálně nic se zákony nepodnikat a vyčkat na Ústavní soud.