Tomáš Sokol

06. 02.

V masce teroristy za svobodu internetu

Tomáš Sokol Přečteno 10265 krát

Kdysi dávno platilo, že když někdo chce něco, co patří jinému, a vlastník je ochoten to prodat, musí zájemce respektovat určenou cenu. Nebo jít o dům dál. Pak se to nějak zvrtlo, tuším ve jménu pozemkových reforem, na což plynule navázali komunisté, razící zásadu, že stát může ukrást cokoliv a komukoliv. Komunisté se pomalu ale jistě přesouvají nohama napřed do pekla, ale myšlenka, jak se zdá, zůstává. Nyní se jí chopili bojovníci za svobodu na internetu. Bůhví proč si po léta mysleli, že internet je svobodná zóna, což podle nich znamenalo, že tam prostě neplatí zákony jako jinde. Samozřejmě, že to nemohla být pravda, komunikace prostřednictvím internetu nestojí mimo právo, jen se tam právo hůř prosazovalo a tak na ně část uživatelů kašlala. Případně žila v naivní představě, kterou zřejmě nejpregnantněji (a nejnaivněji) formuloval J.P. Barlow. Ostatně když jsme u něj a jeho Electronic Frontier Foundation, boj o tzv. Kyberprostor není nic nového. Vzdáleně to celé připomíná divoký západ, kde nejdříve byli indiáni a svoboda, pak už jen svoboda, díky které se ovšem přemnožili lupiči a pistolníci, aby nakonec přišel zákon. Namnoze blbý, prosazovaný pochybnými existencemi, ale v celkovém účinku pořád vítanější než volná střelba na živé cíle. Svoboda bez pravidel a jejich vynucování totiž v žádné komunitě fungovat nemůže. Bylo tudíž jasné, že něco podobného se musím odehrát i v rámci internetového prostředí, které ovšem samo o sobě je pouze virtuální, protože fakticky neexistuje. Fakticky existují země se svými zákony, jen občas nebylo jasné, pod jakou legislativu spadají kupříkladu distribuce textů v zemi A, ovšem ze serveru v zemi B. Slabina, kterou, podobně jako další, se státy pokoušejí dlouhodobě a vcelku svorně odstranit. Mimo jiné i mezinárodními smlouvami.
Kdyby někdo začal obchodovat s kopiemi knih nebo CD či DVD, asi by příliš nepřekvapilo, že by rychle skončil. A dost možná v železech. Tak proč je takový kravál, když se státy o totéž pokoušejí i ve vztahu k elektronické formě téhož? A proč stejný kravál nebyl třeba po přijetí Úmluvy o počítačové kriminalitě v Budapešti na konci roku 2001, kterou Česká republika podepsala, ale pokud vím, neratifikovala? Anebo proti závěrům rozličných mezinárodních kongresů o prevenci kriminality, které se počítačovou kriminalitou vždy zabývaly. A vždy se stejně urgentními závěry? Potlačit všemi zákonnými prostředky! Ostatně, pokud jsem mohl registrovat, když byli koordinovanými policejními zátahy z internetového ráje svobodných myšlenek vyhnáni pedofilové, žádné demonstrace se nekonaly. Tak proč na podporu plagiátorů ano? Že by přeci jenom šlo o ušetřené prachy z těch černých kopií. A proč si někteří odpůrci smlouvy ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement) nasazují masku s tváří Guy Fawkese, kterýž byl, bráno dnešními měřítky, explicitní terorista a chystal se vyhodit do vzduchu krále i s celým anglickým parlamentem? Souvisí to nějak s blokováním webů, které pokud není trestným činem, zcela jistě je protiprávním omezením práva na svobodu projevu a šíření myšlenek?
Zachovávám si distanc od nadšení nad případnými právními normami, které by vyplynuly ze zmíněné smlouvy. Dlouhodobě také žiju s vědomím, že pokud jde o náš Parlament a přijímání zákonů, některé jeho produkty mohou spolehlivě nést název: „Ještě větší blbec, než jsme čekali“. Na druhé straně je ale nad vší pochybnost, a měli to vědět především ti, kterým stojí za to chodit po ulicích v masce zmíněného průkopníků terorismu a militantního antimonarchisty, že mezinárodní smlouva ještě neznamená konkrétní zákon, který by konkrétním osobám něco nově zakazoval nebo přikazoval. A to bez ohledu na to, že ratifikované smlouvy jsou součástí našeho právního řádu. V daném případě ani není jasné, jestli nějaký zákon vůbec bude třeba, nebo už stačí ty, co máme. Četl jsem smlouvu několikrát, a zatím mi připadá, že se „vejde“ do stávajících zákonů. V každém případě ale platí to, co Ústavní soud řekl opakovaně. Jedním ze zásadních znaků právního státu je princip přiměřenosti, který předpokládá, že opatření omezující základní práva či svobody nesmějí svými negativními důsledky přesáhnout klady, které představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. Podobně mluví o proporcionalitě článek 6 odst. 3 smlouvy ACTA. Nemyslím, že nám hrozila redukce osobních práv či svobod, nebo dokonce cenzura. Pojmem „nás“ ovšem míním ty, kteří nepotřebují internetové prostředí k distribuci a získávání autorských děl, bez placení autorských honorářů. A na adresu různých úvah o tom, čí peníze to mají být a jak by se měli chovat autoři či vydavatelé nebo producenti, aby nevykořisťovali ubohé konsumenty. Pokud se chovají podle zákona, nelze jim to vyčítat a spekulovat o tom co by a kdy by. Až se zákony, kupříkladu autorský změní, může to být jinak. Ale zatím se nelze divit, že možná klopotně, ale se zjevnou a dlouhodobou koncepcí se holt právo prosazuje i v Kyberprostoru.
Lze předpokládat, že vášně, ostatně dost menšinové, záhy a bez efektu utichnou. Skoro jako vždycky, když se něco takového děje, z toho bude mít užitek někdo úplně jiný. Tentokrát to budou firmy, které nabízejí různé produkty na ochranu před hackery. Alespoň někdo.

.

02. 02.

Trestním právem k věčnosti

Tomáš Sokol Přečteno 14464 krát

Nevyhynu. Jako profese, přirozeně. Přečetl jsem si zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a pocítil hřejivý dotek vlastní důležitosti. Nynější a zejména budoucí. To bude mazec. Pochtívání Unie, abychom stíhali právnické osoby, se dalo odbýt pár paragrafy, které by z obchodní společnosti udělaly trestance jen kdyby její tanker řízený rukou zcela ožratého kapitány najel v Praze do Vyšehradské skály. Nebo tak něco. Leč zákonodárce ve své moudrosti ťal širočinou. Jestli to půjde hladce, budou české kriminály za pár let plné eseróček a akciovek. A zatím nic nenasvědčuje, že by to hladce jít nemělo. Lid je stejně udavačný jako kdykoliv předtím, mnozí častěji píší trestní oznámení než si čistí zuby a minimálně od dob šibeničních vrchů má lid z každého odsouzení pořád stejně velkou radost. Jistě, lze připustit, že zákon se dá vykládat a zejména aplikovat střízlivě. Ovšem stěží v komunitě, která je schopná se kolektivně předávkovat čímkoliv. Vepřovou, politickým populismem nebo spotřebitelskými úvěry. Třeba představu, že utajený svědek je divoká karta, se kterou se dá přebít jakákoliv důkazní nouze, musel naší justici vytlouct z hlavy až ESLP. Pročež není moc důvodů věřit ve střídmou aplikaci zrovna tohohle zákona.
Když se dříve spustil pan profesor se slečnou studentkou, co jí už sice bylo patnáct, leč jako školačka byla na panu učiteli závislá, měl vilný pedagog malér a škola ostudu. Teď jsou šance vyrovnány. Výhradně na úradku policisty záleží, jestli odstíhá jen učitele nebo i slavnou školní budovu.
Jádro pudla je v seznamu trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit. Mnou počítáno, je jich sedmdesát osm a je mezi nimi i sexuální nátlak nebo pohlavní zneužití. Což jsou, jak jistě uznáte, typické korporátní zločiny. Právnická osoba se tak může v roli sexuálního agresora ocitnout, dospěje-li policejní orgán k přesvědčení, že smilstvo v biologickém kabinetě bylo vykonáno jejím jménem, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. To předpokládá dvě skutečnosti. Jednak zákonem definovanou pozici fyzického pachatele, třeba člena statutárního orgánu, ale taky zaměstnance či osoby v podobném postavení. A pak přičítatelnost. Přičitatelnost je institut, který může spolehlivě zatáhnout do maléru jakoukoliv právnickou osobu. Té lze totiž delikt přičítat, byl-li spáchán například proto, že zaměstnanec dostal pokyn nadřízených anebo k němu došlo kvůli tomu, že orgány právnické osoby neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu, nebo která po nich lze spravedlivě požadovat. Zejména zanedbaly povinnou nebo potřebnou kontrolu anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. Což je skoro doslovná citace § 8 odstavce 2 zákona. V našem modelovém případě bych přímou direktivu k sexu s žactvem skoro vyloučil. Asi ani v klášterních školách to nejde takhle napřímo. Ovšem spekulacím policie o tom, že prevence smilstva pedagogů s žactvem byla hanebně zanedbána žádná omezení zákon neklade. Je to zkrátka jen na tom, co si kdo představí pod pojmem „spravedlivě požadovat“.
Takhle vypadá základní schéma, které lze rozehrát na sedmdesát sedm dalších způsobů.Kromě těch sexuálních je to pelmel jiných. Od podvodů všeho druhu, daňových deliktů, přes trestné činy v oblasti veřejných zakázek , veřejné soutěže a dražby, deliktů proti životnímu prostředí a přírodě obecně, úplatkářských jednání až k trestným činům takzvaně extrémistickým. A mnoho jiných. U lecčehos si s menším či větším vypjetím fantasie dokážu představit, jak to právnická osoba, takříkajíc kolektivně, dokáže. Typicky u korupčních deliktů nebo činů ohrožujících životní prostředí. Ale jak třeba dá právnická osoba křivou výpověď mi jasné není. Zákonodárce zřetelně doufá, že orgány činné v trestním řízení budou kreativnější. Prostě vypadá to, že po éře legislativních pokusů na lidech, která ostatně ještě neskončila, přichází éra obdobných pokusů na právnických osobách. Ale ani fyzické nemusejí přijít zkrátka. Jednak je možno stíhat za jeden skutek jedny i druhé současně a kromě toho statutáři obchodní společnosti mají povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Obdobně jsou na tom obecní zastupitelé. A když odstíhají “jejich“ právnickou osobu, není to zjevný důkaz že porušili své povinnosti při správě cizího majetku?
Vypadá to poněkud hrůzně, ale netřeba propadat panice. Svého času dokázal národ přežít i heydrichiádu, takže naděje by tu byla. Věc by dokonce mohla mít i kladné stránky. Třeba když se podaří soudružce Semelové, což je ta poslankyně za KSČM, co ulítává na masových vrazích tu i cizozemských, adorací některého z nich přivolat na rodnou stranu trestní stíhání. Třeba za projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka nebo a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia. Partaji by to padlo a slušelo a ještě by se dalo říct, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob může být i užitečný.

Publikováno v časopise epravo.cz 4/2011

Archiv článků: únor 2012

V masce teroristy za svobodu internetu

Trestním právem k věčnosti

Blogeři abecedně