Co si děti myslí. Některé...

Nápad pana Stejskala zeptat se našich dětí, „ ...co si o roce 1989 i letech následujících, myslí ti, kteří se veřejně zatím příliš nevyjadřují či jejich hlasy nejsou dosud slyšet...“ abych doslovně citoval, vnímám poněkud ambivalentně. Na jednu stranu může být zajímavé dozvědět se něco o tom, co si myslí. Na druhé straně se ovšem noří obava z toho, co si myslí. Jako autorizovaný chovatel několika takových exemplářů moc dobře vím, že někdy je lepší nevědět. Což ostatně platí i obecněji. Leč přesto jsem všem čtyřem dětem zadání poslal, ovšem s pevným rozhodnutím, že jestli něco odpoví, prostě to na svůj blog dám ale je to na pana Stejskala. Reakce byla toliko čtvrtinová. Proč to nezkoumám, jen suše předkládám výsledek.

Jak to vidí má dcera Petra, ročník 1978.

Z mé strany nelze mluvit o letech “před revoluci” bez infantilního tónu dětské naivity, která se odráží ve většině mých vzpomínek na dobu před rokem 1989. Jsem ročník ’78, situaci politickou a do určité míry i společenskou zastírají vzpomínky na věci jako žvýkačka Pedro za jednu korunu; význam idiotské propagandy v podobě pionýra zastiňuje význam přátelství a zážitků, které člověk při těchto aktivitách nasbíral a pojem nesvoboda je chápan spíše v rámci rodičovských pravidel, než jako velkoplošný dopad samovládného systému. Nestihla jsem dospět do prožití všech potenciálních křivd zralého jedince, ale troufám si říci, že o nich mám zprostředkovaně určitou představu.

Těsně okolo revoluce jsem i přes relativně nízký věk vnímala osobně vliv několika společenských charakteristik, které přisuzuji rokům komunismu. Chápu je jako generační, tedy náležící převážně generacím, které odžily větší kus života před rokem 1989 a také jich většina v těchto lidech přežívá. Tímto pro mne také vypovídají o této době lépe než mé vlastní vzpomínky.

Chci se věnovat jen jedné z těchto charakteristik. Je jí kyvadlová reakce na nucený kolektivismus, v kombinaci s obecnou lidskou nedůvěrou, kdy se obojí projevuje v oddělení jedince od systému a následně v životní skepsi a resignaci nad individuální mocí. Měla jsem možnost strávit část života ve společnosti nezatíženou dekádami potlačování svobody. Tato společnost, ač ne bezchybná, mne dodnes inspiruje absolutní vírou ve vlastní sílu a schopnost měnit své životní podmínky. Tato energie je, paradoxně, hnána jistou soudržností a chápáním sám sebe jako součást větší struktury.

Pro mne nesou slova jako tým, kolektiv, pracovní sít, komunita, klub i spolek jen pozitivní anotaci. V případě před-revoluční jsou to fráze, vyvolávající nechuť a často nedůvěru. Já vnímám komunitu (od sousedů, přes rodičovské skupiny, osoby se stejnými zájmy, dobrovolníky v projektech, ve kterých se angažuji, ale i drobné podnikatele v mém okolí, třeba jesličky, kam dochází má dcera) jako faktor spolu-tvořící mou celkovou spokojenost. Faktor, který ovlivňuje mne, ale také ho mohu ovlivnit já. Mám důvěru, že je vytvořen prostor ke komunikaci, ale také zpětně investuji ve formě angažovanosti. Tato zpětná vazba je pro mne jeden ze základních kamenů toho, čemu bych já řekla svoboda. Samozřejmě chápání systému a bytí jeho součástí nahrává i dnešní technologie. Ale vůle považovat i tento pokrok za obrovskou výhodu je v naší zemi limitováno na generaci po-revoluční.

Nelze říci, že by naši rodiče neměli přátele. Mají. Semknutou skupinu (nebo více) vybraných, důvěryhodných, dekádami otestovaných, morálními zkouškami prořídlých skoro-bratrů. Pár prokádrovaných kolegů, a možná i strategické aliance. Vše pečlivě odděleno. Každý vedeme svůj vlastní boj, na vlastní pěst.

Často slýchám, kdy se asi věci změní. Já osobně nikam nespěchám. Jedním z prvků chápání se jako součást celku, je akceptace nejen vývojových vlivů, ale i třeba opačných názorů. A volby většiny. Například volby méně než hrdostí naplňujícího presidenta. Toto je náš svět v roce 2014.