Je to tady, přišlo to, co se dalo očekávat, byť ne v tak brutální podobě. Jak jsem si přečetl na nějakém webu: „Vymahači dostali v Ostravě na frak, soud jim zamítl přemrštěné náklady“. A na kameru pak pan soudce prohlásil, že kvůli hromadným žalobám docházelo k průtahům v řízení a tak bylo nutno přehodnotit dosavadní praxi při rozhodování o nákladech řízení. Jinými slovy, kdo moc žaluje, tomu neuznáme náklady na advokáta. Pročež lid vyhazuje klobouky a raduje se, že nemravnosti byla učiněna přítrž. No nevím, řekl bych, že to je dost jinak.
Černí pasažéři, neplatiči nájemného a jiní majetkoví delikventi byli už za socialismu. A bylo jich hodně. Socialistické podniky, kterým dlužili, na ně měli účtárny, které dluhy evidovaly a právní oddělení, jejichž právníci psali žaloby, které byly pochopitelně zcela stejné. A pak chodili k soudům, kde to dlužníci stejně prohrávali. Následoval vlažný výkon rozhodnutí, občas někomu zfendovali výplatu, ale obecně byl režim k dlužníkům vlídný. Však ho měli rádi a dodnes na něj vzpomínají.
Nástup kapitalismu situaci dost změnil. Věřitelé už nebyli socialistickými podniky a vážně chtěli své peníze zpět. Do toho přišli advokáti s nápadem na jejich zastupování. Ale s tím, že přidaná hodnota nebyla jen v právním zastoupení jako takovém, ale v tom, že když má věřitel advokáta, soud uloží dlužníkovi, aby kromě samotné pohledávky zaplatil i to, co stál věřitele ten advokát. Řekněme částku x. A advokát je schopen ve své režii, i když si ve skutečnosti vymůže svoji odměnu, tedy částku x, i jen od třetiny nebo poloviny žalovaných, vyřídit celou vymáhací agendu. Takže věřitel může zrušit právní oddělení i účtárnu pohledávek a všechno hodit na advokáta. Tudíž dost ušetří. Což byla nabídka, které se nedalo odolat. Když tomu přibyli exekutoři a skutečně se začalo dařit vymáhat, vypadalo to, že věc nemá chybu. Pravda, dlužníci mrmlali, protože museli platit. Taky jedna zcela pitomá redaktorka České televize, kterou exekuovali kvůli ježdění na černo, natočila dramatickou reportáž o tom, že advokáti berou nějak moc, ale vcelku jí nikdo nebral vážně. Do toho přišly dvě významné události. Jednak se z dluhů do 2 000,- Kč staly bagatelní spory, kde nebylo možno se proti rozhodnutí soudu odvolat a jednak stát zvýšil odměny advokátů. Až doposud se platilo podle počtu takzvaných úkonů, které advokát ve věci vykonal. Zlí jazykové tvrdí, že se to soudcům nechtělo počítat, tak se z toho zprůměroval paušál za zastoupení před soudem jednoho stupně. Za delší spory se odměna advokáta zmenšila, za menší narostla. U sledovaného druhu pohledávek asi tak šestkrát. No, kdo by se neradoval.Tedy až na dlužníky.
Finanční výhodnost přilákala úplně jiný druh lidí. Ti si spočítali, že i když koupí drobné pohledávky za sto procent jejich hodnoty a vymůžou i jen třetinu, ale budou mít v partě advokáta, který k té vymožené třetině přidá vymoženou odměnu za zastoupení, pořád se na tom dá krásně vydělat. A tak vznikly vymahačské firmy. Pro věřitele to zase byla nabídka, které se nedá odolat. Zcela nulová režie a plný zisk. To ovšem už nekvičeli jen dlužníci, ale i všelijací závistivci v oděvu lidsko-právních moralistů. Že prý vymahači mají nemorální zisky. Nevím, jak to počítali, ale v zemi, kde si nejmíň půlka obyvatel myslí, že husiti byli hrdinové a zisk je vysloveně sprosté slovo, nemohli zůstat nevyslyšeni. Už tehdy bylo jasné, že se něco stane. Typoval jsem, že prostě ministerstvo sníží odměny advokátů za opakující se žaloby anebo, že je začnou krátit soudci. To, že je hrdinně přestanou přiznávat vůbec, a ještě se zdůvodněním, že je žaloby obtěžují, mě tedy skutečně nenapadlo. Zase jsem zapomněl, kde žiju.
A co z toho pojde. Především zkrachují vymahačské firmy. Některé dost hlasitě, jde o investice v desítkách milionů. To u nás s nikým nehne. Prostě sousedovi chcípla koza aneb bohatému vzali. Že ty firmy hrály podle státem nastavených pravidel, které soudci změnili ze dne na den je zcela nulový argument. Dál umřel či podstatně zchroml trh s pohledávkami stejné povahy a většího počtu. Nikdo si je nekoupí za sto procent nominálu a v mnoha případech vůbec. Než se hrdlit jen o samu podstatu a léta čekat, jestli se to vyplatilo, to asi investory nebude bavit. Možná přijdou i žaloby proti státu na náhradu škody, ale jak dopadnou je ve hvězdách.
Pokud soudy nebudou chtít přiznávat náklady řízení ani samotným veřitelům zastoupeným advokáty, což už se také děje, prý v Brně, tak holt se budou muset věřitelé vrátit do socialismu. Pořídí si právní oddělení a účtárny, nakoupí počítače a programy a začnou pohledávky vymáhat sami. Případně ty drobné odepisovat. To druhé se jistě bude líbit těm soudcům, které žaloby obtěžovaly a určitě i majetkovým delikventům. Ve většině případů se ale soudci žalob nezbaví, protože ve velkém dluhy promíjet nelze. I když jsou individuálně malé. To by byl kriminální delikt. Takže soudit se bude dál, jen pro dlužníky to bude levnější, protože režii ponese věřitel. V případě dopravních podniků to nejspíš bude znamenat, že buď zvýší jízdné anebo natáhnou ruku po další dotaci. A ti ostatní, nedotovaní, to prostě promítnou do ceny služby. A je jedno, jestli to je nájemné nebo úvěr nebo něco jiného. Prostě si všichni připlatí. To pokud jde o peníze. Ale taky utrpěly právní jistoty. Ve slušné zemi by se nevyhovující pravidla hry měnila jinak. Možná byl zisk vymahačských firem nepřiměřený, neznám ho, ale byl podle pravidel daných státem. Takže ho měl transparentně a hlavně s účinností do budoucna zase změnit stát. A ne soudci s účinností dozadu. Logicky se musí každý zeptat, co přijde dál? Úroky, výše nájemného, cena za taxíky nebo za melouny? Co se jim nebude chtít soudit zítra? A teď vyhazujte klobouky.

(Tuto stať věnuji kolegům, kteří možná utrpí škodu díky lidské závisti a hlouposti.)