Financování politických stran
Podle oficiálního webu Ministerstva vnitra ČR je u nás 165 politických stran a hnutí. Majetkové poměry většiny z nich nestojí za řeč. U některých, nedokážu odhadnout kolika, zejména pokud jde o celorepublikové hráče s účastí v zákonodárném sboru nebo v zastupitelstvech krajů či větších měst to bude trochu jinak. A zřejmě právě kvůli nim, anebo některým z nich, se dlouhodobě hovoří o problému financování politických stran či potřebě lepší právní regulace. Primárně je to politická záležitost, pročež se často hovoří spíše eklekticky a racionální argumenty jsou nahrazovány hesly z oblasti politického marketingu. Jak si třeba jinak vysvětlit nedávný požadavek na to, aby účetnictví stran překontroloval jednou ročně nezávislý auditor vylosovaný MF ČR ze seznamu auditorů? Přitom podle stávajícího zákona č. 424/1991 Sb. už musí politické strany předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně výroční finanční zprávu s ročními účetními výkazy podle zákona o účetnictví a zprávu auditora o ověření roční účetní závěrky s výrokem bez výhrad.
Vzhledem k dost nepřehledné směsici požadavků a deklarovaných cílů bude dobré začít tuto úvahu jakousi inventurou představ a slibů. Vládní prohlášení ze srpna loňského roku stručně slibuje, že vláda přijme opatření ke zprůhlednění financování politických stran, přičemž zváží i možnost zavedení limitů na výdaje ve volebních kampaních. Další vládní materiál, Strategie vlády v boji proti korupci na léta 2012-2014, což je soubor dosavadních usnesení vlády na toto téma, především poukazuje na nedostatek transparentnosti. Z výročních zpráv údajně není možné zjistit, jak skutečně strana hospodaří se svými finančními prostředky, především výdaje jsou uváděny velice obecně. Poslanecká sněmovna kontroluje pouze úplnost výročních zpráv, navíc se v tomto případě nemůže jednat o nezávislý dohled. Velice kritizovanou skutečností je, že auditory si každá strana vybírá sama. K úvaze pak je dáno, zda by všechny politické strany neměly mít svůj účet u České národní banky. Poněkud dál jde analýza ministerstva vnitra, týkající se zprůhlednění financování politických stran a hnutí, kterou vzala vláda na vědomí letos v červenci. Navrhuje v několika alternativách posílení kontrolních mechanismů. Nyní mají pokračovat politická jednání s tím, že zákon by měl být schválen ještě před volbami v roce 2015.
Z předchozího je patrné, že problémy jsou fakticky dva. Jednak je to přehlednost údajů, které o svém hospodaření poskytují politické strany a jednak to, kolik na svou existenci a hlavně propagaci utratí. Asi nikdo nepochybuje, že nejasné informace o finančních zdrojích politické strany jsou poukázkou na temná podezření stran korupce. Minulé, budoucí či průběžné. To, kolik politická strana utratí, jde-li o „čisté“ peníze, je už trochu jiný problém, který se dotýká principu rovnosti v politické soutěži. A taky trochu státní kasy, jde-li o státní přípěvek.
Bez výhrad tak lze asi souhlasit s požadavkem na detailnější informace o hospodaření politických stran, zejména pokud jde o jejich příjmy. Nicméně s jistou redukcí, která by mohla snížit administrativní náročnost operace. Jak jsem uvedl, politických stran, u kterých v jejich hospodaření jde o víc, než o pár tisícovek ročně, nebude příliš mnoho. Možná by se vyplatilo je podle finančního klíče selektovat s tím, že ty, jejichž obrat v kalendářním roce nepřevýší stanovenou sumu, například 500 000,- Kč, budou podávat zprávu jako doposud. A teprve od dané hranice nahoru by začínaly další, speciální povinnosti nad rámec toho, co předepisuje zákon nyní. A co, jen tak mimochodem, na papíře nevypadá nijak nedostatečně. Podle § 18 citovaného zákona má být předkládán přehled o celkových příjmech ve stanoveném členění, přehled o darech s uvedením výše peněžitého daru a identifikací dárce, u darů nad 50 000,- Kč dokonce s ověřenou kopií darovací smlouvy, přehled o členech, jejichž celkový členský příspěvek za rok je vyšší než 50 000 Kč s uvedením výše tohoto příspěvku, samozřejmě opět s jejich identifikací. A tohle všechno na formuláři, předepsaném ministerstvem financí. Samozřejmě si lze představit ještě podrobnější formulář, ale celkově mi zákonná koncepce připadá životaschopná. Dokonce se zdá, že v ní rezonuje zkušenost s Pepou z Honkongu a jeho virtuálními souputníky, duem postmortálních dárců Bács a Sinha.
Zvláštní je, že jinak chytlavá media ani různé antikorupční spolky zatím výroční zprávy politických stran nijak zásadně nekritizují a nevytýkají jim nepřehlednost či nedostatečnou informační hodnotu. Což souvisí s úvahami o jiném způsobu kontroly. Zatím ho může provádět kdokoliv, protože výroční zprávy jsou veřejně přístupné. Tedy především politická konkurence, u které by se dal očekávat zvýšený zájem. Jestliže se nikdo ani nebouří, ani si nestěžuje na mlhavé informace, logicky se nabízí otázka, proč kontrolu svěřovat NKÚ či dokonce zřizovat speciální kontrolní úřad, který by podle odhadů přišel asi tak na 18 miliónů korun ročně. On by přišel na víc, protože jak všichni víme, úředníci jsou na konci vždycky dražší, než jak na začátku vypadali. Jestliže jsou dnešní údaje ve výroční zprávě nedostatečné, rozumím tomu, že se prostě hlásná povinnost rozšíří. A klidně mohou být výroční zprávy přístupné i po internetu. O míře a dostupnosti informací lze vést stálou diskuzi. Ale když už konečně budou dostatečné, pak na jejich přečtení a vyhodnocení si nemusím chovat speciálního úředníka. Na to v případě zájmu stačím sám. A tady to vypadá, že minimálně část problému bude v nezájmu prohrabávat se nudnými čísly. To ale žádný úřad nevyřeší. Jen zvýší státní výdaje a korupční potenciál. Kromě toho, Ústavní soud již jednou konstatoval nepřípustnost kontroly politických stran NKÚ (Pl. ÚS 26/94), a to vzhledem k nutnosti respektovat autonomii politických stran. Nemyslím si, že na tomto požadavku by se cokoliv změnilo, takže tudy nejspíš stejně cesta nevede. Možná bych ještě přihodil dva zákazy. Jednak zákaz přijímat plnění od kohokoliv ve prospěch politické strany a dále omezení hotovostních plateb politické strany. Prostě platit všechno, snad s výjimkou záloh, bezhotovostně. Takže i takové věci, jako billboardy, květinová výzdoba, případně merenda, tradičně deklarovaná setkání s voliči, vše alespoň v doplatku přes účet politické strany a s úplným vyúčtováním. A pod hrozbou neplatnosti smlouvy, což pro podnikatele znamená, že když to „praskne“, bude muset vrátit co inkasoval, bude mít problémy s nákladovou položkou v účetnictví, a rozličné jiné starosti, prostě relativně dost důvodů pro to, aby platbu od sponzora, který si přeje být utajen, nebo z černého fondu, peníze nebral. Pak bych to nechal pár let běžet a počkal, co to udělá. Nemůže-li někdo platbu od politické strany přijmout jinak, než z jejího oficiálního účtu, a jsou-li příjmy identifikované, představují černé platby problém. Čímž neříkám, že by byly vyloučeny. Moc dobře vím, že naším národním dědictvím a rodinným stříbrem je know how jak napálit vrchnost. Ale bude to minimálně o hodně těžší. A pak se uvidí.
Zbývá otázka, zda regulovat výdaje politických stran, zejména volební. Na konci října s návrhem na uzákonění takového limitu neprošla KSČM ani prvým čtením. Šlo o hodně diskutabilní úpravu, navíc zdůvodňovanou tím, že situace spojená s výdajovou otázkou stran a hnutí na volební kampaně je dále neudržitelná, neb se neúměrně zadlužují. Osobně se domnívám, že pokud se někdo chce zadlužit, je to jeho věc, včetně případného bankrotu. Jinou věcí ale je výše státního příspěvku a jeho rozdělení, které je závislé na volebních výsledcích. Nejsou to malé částky, a určitě by se daly redukovat, když už si mají utahovat opasky všichni. V souvislosti s opačným záměrem, takto pokusem vlády zvýšit příspěvek Ústavní soud v roce 2000 mimo jiné konstatoval (Pl. ÚS 53/2000), že strany mají být zakotveny ve společnosti, nikoli ve státě. Proto státní příspěvek má pouze usnadňovat stranám tu úlohu, kterou pro stát plní svou účastí ve volbách. To lze podepsat i dnes. Ale celkově jde o dost silné politikum a stěží odhadnout jak a zda-li se politické strany na něčem dohodnou. Každý zásah, byť by byl prováděn plošně, může mít pro jednotlivé strany různý dopad, podle toho, kolik drží poslanců, senátorů či krajských zastupitelů. A tady už to jde na dřeň. Za sebe bych řekl, že než další politickou válku každého s každým, insuinace před hlasováním a ústavní stížnosti, jakož i jiné perfidnosti po něm, bude lepší tohle téma zatím neotvírat.
Publikováno v Parlamentním magazínu 1/2012
Vzhledem k dost nepřehledné směsici požadavků a deklarovaných cílů bude dobré začít tuto úvahu jakousi inventurou představ a slibů. Vládní prohlášení ze srpna loňského roku stručně slibuje, že vláda přijme opatření ke zprůhlednění financování politických stran, přičemž zváží i možnost zavedení limitů na výdaje ve volebních kampaních. Další vládní materiál, Strategie vlády v boji proti korupci na léta 2012-2014, což je soubor dosavadních usnesení vlády na toto téma, především poukazuje na nedostatek transparentnosti. Z výročních zpráv údajně není možné zjistit, jak skutečně strana hospodaří se svými finančními prostředky, především výdaje jsou uváděny velice obecně. Poslanecká sněmovna kontroluje pouze úplnost výročních zpráv, navíc se v tomto případě nemůže jednat o nezávislý dohled. Velice kritizovanou skutečností je, že auditory si každá strana vybírá sama. K úvaze pak je dáno, zda by všechny politické strany neměly mít svůj účet u České národní banky. Poněkud dál jde analýza ministerstva vnitra, týkající se zprůhlednění financování politických stran a hnutí, kterou vzala vláda na vědomí letos v červenci. Navrhuje v několika alternativách posílení kontrolních mechanismů. Nyní mají pokračovat politická jednání s tím, že zákon by měl být schválen ještě před volbami v roce 2015.
Z předchozího je patrné, že problémy jsou fakticky dva. Jednak je to přehlednost údajů, které o svém hospodaření poskytují politické strany a jednak to, kolik na svou existenci a hlavně propagaci utratí. Asi nikdo nepochybuje, že nejasné informace o finančních zdrojích politické strany jsou poukázkou na temná podezření stran korupce. Minulé, budoucí či průběžné. To, kolik politická strana utratí, jde-li o „čisté“ peníze, je už trochu jiný problém, který se dotýká principu rovnosti v politické soutěži. A taky trochu státní kasy, jde-li o státní přípěvek.
Bez výhrad tak lze asi souhlasit s požadavkem na detailnější informace o hospodaření politických stran, zejména pokud jde o jejich příjmy. Nicméně s jistou redukcí, která by mohla snížit administrativní náročnost operace. Jak jsem uvedl, politických stran, u kterých v jejich hospodaření jde o víc, než o pár tisícovek ročně, nebude příliš mnoho. Možná by se vyplatilo je podle finančního klíče selektovat s tím, že ty, jejichž obrat v kalendářním roce nepřevýší stanovenou sumu, například 500 000,- Kč, budou podávat zprávu jako doposud. A teprve od dané hranice nahoru by začínaly další, speciální povinnosti nad rámec toho, co předepisuje zákon nyní. A co, jen tak mimochodem, na papíře nevypadá nijak nedostatečně. Podle § 18 citovaného zákona má být předkládán přehled o celkových příjmech ve stanoveném členění, přehled o darech s uvedením výše peněžitého daru a identifikací dárce, u darů nad 50 000,- Kč dokonce s ověřenou kopií darovací smlouvy, přehled o členech, jejichž celkový členský příspěvek za rok je vyšší než 50 000 Kč s uvedením výše tohoto příspěvku, samozřejmě opět s jejich identifikací. A tohle všechno na formuláři, předepsaném ministerstvem financí. Samozřejmě si lze představit ještě podrobnější formulář, ale celkově mi zákonná koncepce připadá životaschopná. Dokonce se zdá, že v ní rezonuje zkušenost s Pepou z Honkongu a jeho virtuálními souputníky, duem postmortálních dárců Bács a Sinha.
Zvláštní je, že jinak chytlavá media ani různé antikorupční spolky zatím výroční zprávy politických stran nijak zásadně nekritizují a nevytýkají jim nepřehlednost či nedostatečnou informační hodnotu. Což souvisí s úvahami o jiném způsobu kontroly. Zatím ho může provádět kdokoliv, protože výroční zprávy jsou veřejně přístupné. Tedy především politická konkurence, u které by se dal očekávat zvýšený zájem. Jestliže se nikdo ani nebouří, ani si nestěžuje na mlhavé informace, logicky se nabízí otázka, proč kontrolu svěřovat NKÚ či dokonce zřizovat speciální kontrolní úřad, který by podle odhadů přišel asi tak na 18 miliónů korun ročně. On by přišel na víc, protože jak všichni víme, úředníci jsou na konci vždycky dražší, než jak na začátku vypadali. Jestliže jsou dnešní údaje ve výroční zprávě nedostatečné, rozumím tomu, že se prostě hlásná povinnost rozšíří. A klidně mohou být výroční zprávy přístupné i po internetu. O míře a dostupnosti informací lze vést stálou diskuzi. Ale když už konečně budou dostatečné, pak na jejich přečtení a vyhodnocení si nemusím chovat speciálního úředníka. Na to v případě zájmu stačím sám. A tady to vypadá, že minimálně část problému bude v nezájmu prohrabávat se nudnými čísly. To ale žádný úřad nevyřeší. Jen zvýší státní výdaje a korupční potenciál. Kromě toho, Ústavní soud již jednou konstatoval nepřípustnost kontroly politických stran NKÚ (Pl. ÚS 26/94), a to vzhledem k nutnosti respektovat autonomii politických stran. Nemyslím si, že na tomto požadavku by se cokoliv změnilo, takže tudy nejspíš stejně cesta nevede. Možná bych ještě přihodil dva zákazy. Jednak zákaz přijímat plnění od kohokoliv ve prospěch politické strany a dále omezení hotovostních plateb politické strany. Prostě platit všechno, snad s výjimkou záloh, bezhotovostně. Takže i takové věci, jako billboardy, květinová výzdoba, případně merenda, tradičně deklarovaná setkání s voliči, vše alespoň v doplatku přes účet politické strany a s úplným vyúčtováním. A pod hrozbou neplatnosti smlouvy, což pro podnikatele znamená, že když to „praskne“, bude muset vrátit co inkasoval, bude mít problémy s nákladovou položkou v účetnictví, a rozličné jiné starosti, prostě relativně dost důvodů pro to, aby platbu od sponzora, který si přeje být utajen, nebo z černého fondu, peníze nebral. Pak bych to nechal pár let běžet a počkal, co to udělá. Nemůže-li někdo platbu od politické strany přijmout jinak, než z jejího oficiálního účtu, a jsou-li příjmy identifikované, představují černé platby problém. Čímž neříkám, že by byly vyloučeny. Moc dobře vím, že naším národním dědictvím a rodinným stříbrem je know how jak napálit vrchnost. Ale bude to minimálně o hodně těžší. A pak se uvidí.
Zbývá otázka, zda regulovat výdaje politických stran, zejména volební. Na konci října s návrhem na uzákonění takového limitu neprošla KSČM ani prvým čtením. Šlo o hodně diskutabilní úpravu, navíc zdůvodňovanou tím, že situace spojená s výdajovou otázkou stran a hnutí na volební kampaně je dále neudržitelná, neb se neúměrně zadlužují. Osobně se domnívám, že pokud se někdo chce zadlužit, je to jeho věc, včetně případného bankrotu. Jinou věcí ale je výše státního příspěvku a jeho rozdělení, které je závislé na volebních výsledcích. Nejsou to malé částky, a určitě by se daly redukovat, když už si mají utahovat opasky všichni. V souvislosti s opačným záměrem, takto pokusem vlády zvýšit příspěvek Ústavní soud v roce 2000 mimo jiné konstatoval (Pl. ÚS 53/2000), že strany mají být zakotveny ve společnosti, nikoli ve státě. Proto státní příspěvek má pouze usnadňovat stranám tu úlohu, kterou pro stát plní svou účastí ve volbách. To lze podepsat i dnes. Ale celkově jde o dost silné politikum a stěží odhadnout jak a zda-li se politické strany na něčem dohodnou. Každý zásah, byť by byl prováděn plošně, může mít pro jednotlivé strany různý dopad, podle toho, kolik drží poslanců, senátorů či krajských zastupitelů. A tady už to jde na dřeň. Za sebe bych řekl, že než další politickou válku každého s každým, insuinace před hlasováním a ústavní stížnosti, jakož i jiné perfidnosti po něm, bude lepší tohle téma zatím neotvírat.
Publikováno v Parlamentním magazínu 1/2012