V prostředí, kde základním kritériem hodnoty zpráv přinášených medii je rychlost s jakou jsou naservírovány nemůže překvapit zjištění, že i zásadní hodnocení jsou v mediích často vyslovována bez znalosti věci. Přesně v duchu toho, co u soudu prohlásil před lety novinář, když byl tázán, zda prověřoval pravdivost jím zveřejněné informace. Mimochodem naprosté hovadiny a nadto urážlivé. Hrdě a bez zaváhání odvětil, že nikoliv, protože bylo třeba urychleně informovat veřejnost.
Vcelku logicky musel stejný znalostní deficit postihnout i většinu komentářů na téma obvinění exposlanců z přijetí úplatku v podobě pozice v obchodních společnostech.
„Učinili ze svého mandátu obchodní komoditu, prodali mandát, případně prodali svědomí“. Tak a podobně bylo komentováno obvinění tří exposlanců z toho, že v souvislosti skončením svého mandátu nastoupili (v jednom případě ani to ne) na různé pozice ve státních akciovkách, přičemž tato místa měli dostat co trafiky, neboli úplatek. Opojná lehkost souzení. To šlo lidem vždy velmi dobře, nejen u nás. Ve skutečnosti jde o dva problémy a oba dost složité. Jednak o hodnocení toho co se mělo stát, ovšem zatím nebylo prokázáno, z rozličných morálních pozic. A za druhé souzení, zatím nikoliv odsouzení, v rovině trestního práva. To prvé není pro účely následujícího podstatné. Je právem kohokoliv mít na cokoliv svůj názor, lhostejno zda založený na racionálních argumentech-důkazech, anebo jen na osobních pocitech. Ale protože ještě ani nebyly opatřeny všechny uvažované důkazy, jsou i „jen“ morální odsudky minimálně předčasné a nepodložené, tedy iracionální. Ještě horší je to v oblasti trestního práva. Zde by měl platit jasná a zcela racionální jakož i předvídatelná pravidla. Je dost nešťastné, když se tyto roviny mísí a i trestněprávní závěry jsou činěny bez znalostí důkazní materie a namnoze i bez znalostí trestního práva. Takříkajíc od boku či po čuchu. To je zásadní nedostatek aktuální diskuse o tom, zda to, co udělali nebo měli udělat stíhaní exposlanci může být trestným činem nebo nikoliv.
Především se dost zásadně liší verze obžaloby a obhajoby a dokazování není u konce, pročež platí výše uvedené pokud jde o předčasné závěry. Ale i kdyby došlo k tomu, co státní zastupitelství tvrdí, tedy k výměně poslaneckého postu za post v orgánu obchodní společnosti, jsou zásadní hodnocení sporná a zcela jistě je sporné kategorické tvrzení že „to“ byl trestný čin.
Tedy především z čeho jsou exposlanci viněni. Doslovně z toho, že:
„Jako úřední osoby - poslanci PSP ČR, ve společném úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch spočívající v tom, že v souvislosti se vzdáním se mandátu poslance a tím vytvoření reálné možnosti pro předsedou Vlády ČR a poslance PSP ČR RNDr. Petra Nečase, že bude schválen vládní návrh zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snižováním schodků veřejných rozpočtů, který byl Vládou ČR dne 6.9.2012 předložen PSP ČR a dále dne 6.9.2012 poslancům rozeslán jako tisk 801/0, s nímž Vláda ČR spojila žádost o vyslovení důvěry, získají členství v orgánech - představenstvu nebo dozorčí radě a případně i managementu společnosti, v nichž je majoritním akcionářem ČR, nebo ve státních orgánech, úmyslně v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu, konkrétně s tím, aby poslanci v souladu s čl. 23 odst. 3 ústavního zákona číslo 1/1993 Sb., Ústavy ČR, jednali v souladu se svým slibem, kterým na svou čest slibují, že svůj mandát budou vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a dále, aby poslanci v souladu s čl. 26 ústavního zákona číslo 1/1993 Sb., Ústavy ČR, vykonávali svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nebyli při tom vázáni žádnými příkazy, vykonávaje svou pravomoc v rozporu s citovaným ustanovením čl. 23 odst. 3 a 26 ústavního zákona číslo 1/1993 Sb., Ústavy České republiky….“.
A za této situace a poté co dostali 18.8. 2012 od předsedy vlády slib úplatku ve formě získání členství v orgánech a představenstvu nebo dozorčí radě, případně i v managementu společností, v níž je majoritním akcionářem ČR, nebo ve státních orgánech, následně se dne 7.11.2012 vzdali poslaneckého mandátu a přibližně o měsíc a půl později, na konci prosince a na začátku ledna letošního roku měli sklidit plody svého zločinu v podobě jednoho předsednictví dozorčí rady společnosti ČEPRO a.s., jednoho členství v představenstvu společnosti Český Aeroholding a.s. a souběžně i místa vrchního ředitele pro strategie a rozvoj v téže společnosti. Další exposlanec měl být zkorumpován tím, že jím označená osoba byla zvolena členem dozorčí rady Českých drah, zatímco on sám nic nedostal, údajně v důsledku toho, že se bál. Což mu ale nebylo nic platné, protože stíhán a ve vazbě je taky.
Obvinění skutek vehementně popírají s tím, že resignace a instalace spolu nesouvisejí. Což mimochodem dosvědčuje i vrchní správce nad státními akciovkami, ministr financí ČR. Z pohledu obviněných je jistě velice důležité a možná i klíčové, zda bude prokázáno složení mandátu takříkajíc za odměnu v podobě úřadu nebo ne. Ale pro obecnější úvahu to zase až tak velký význam nemá. Obecně jde totiž o to, kde je hranici mezi úplatkem a politickým obchodem a také o tom, jestli taková hranice má být vytyčována prostřednictvím trestního stíhání. Pro takovou úvahu je obvinění exposlanců jen modelovým příkladem, v jehož rámci si lze klást celou řadu dotazů. Horší už to je s jasnými odpověďmi.
Úvodem k tomu vytyčování hranice. Elementární zásadou trestního práva je princip postihu za zaviněné jednání. Zavinění musí zahrnovat i vědomí nedovolenosti určitého jednání. Nechám-li stranou všechno ostatní, logicky se nabízí otázka, zda exposlanci či další participující osoby mohli vědět či tušit, že jejich jednání je nedovolené. Už sama diskuse nad tímto problémem, v níž se názory jinak dost respektovaných osobností významně rozcházejí naznačuje, že nemuseli či výslovně nemohli. Většinové právní vědomí podobné obchody, jaký je tvrzen, vnímalo nanejvýš jako nepěkný průvodní jev běžných politických aktivit. A jen pro příklad, o tom, jestli například dovoleno někoho zabít či okrást by jistě žádná diskuse vedena nebyla.
V tom je tedy první problém.Jak patrno, výhodou má být získání výše uvedených postů. Což je onen úplatek, jinak též neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení anebo jiném, nemateriálním, zvýhodnění. Ovšem bez započtení ztráty pozice stávající. Usnesení o zahájení trestního stíhání onu ztrátu nijak nezmiňuje a tedy ani neuvažuje. Ostatně asi tak jedna stránka odůvodnění právní konstrukce přijetí úplatku mi na právní novátorství v této věci připadá nedostatečná a též i nepřesvědčivá. Soudce, který u všech obviněných rozhodoval o vazbě, odmítl námitky obhajoby, poukazující na menší příjem exposlance v nové pozici, mimo jiné i s tímto odůvodněním:
„Dle názoru soudu tedy není možné pro úvahu o spáchání trestného činu přijetí úplatku dle § 331 tr. zákoníku vycházet z porovnání příjmu před předmětným jednání a po něm, taková úvaha je zcela zavádějící a snažící se problematiku zjednodušit na prosté kupecké počty. Tato argumentace se vůbec nezabývá skutečností zda by obviněný na místě setrval a po jakou dobu, nezabývá se tím kolik energie (a především času) bylo nutné na příjmy před a po jednání vynaložit, případně jaká byla s nimi spojená odpovědnost a další“.
Trochu si nedokážu představit, jak lze exaktně vyjádřit to, co soud považuje za zásadní kriteria. Je kupříkladu výkon poslaneckého mandátu full time job? Pro někoho ano, pro někoho ne. To potvrzují viditelně někteří poslanci, kteří stíhají či stíhali být ještě hejtmany, méně viditelně pak mnozí další. Odpověď na případné výhrady bude, že to je věc intelektuálních a organizačních schopností. A je třeba výkon funkce člena dozorčí rady full time job? Jak pro koho a jak kde, bude asi znít odpověď a dál se nedostaneme. Anebo je pozice v dozorčí radě jistější než postavení poslance? Jak u koho a jak kdy a kde. Poslanec má časově limitovanou práci. Člen dozorčí rady také. Na rozdíl od poslance může být odvolán prakticky kdykoliv. A u společnosti, kde stát drží 100% akcií je asi jasné, že osud člena jejího orgánu, zvoleného v nějakém politickém kontextu, závisí po dalších volbách na tom, kde obsadí post ministra financí. A i tak to může mít dost nejisté.
Jisté má pouze to, že ač to u nás není zvykem, striktně podle práva může být žalován o náhradu škody způsobené společnosti při výkonu funkce anebo dokonce trestně stíhán za porušení povinnosti při správě cizího majetku. To tedy poslanci rozhodně nehrozí.Lze tedy říct, co je obecně výhodnější? Zda být poslance nebo členem orgánu obchodní společnosti? A bude to vyjádřitelné v konkrétních případech? Pochybuji.
Pokud pro účely této úvahy připustím, že exposlanci své poslanecké mandáty vyměnili za zmíněná postavení, je to jednoznačně „zrada“ na voličích, byť by i dostali „protihodnotu“ či „výhodu“? Může nebo měl by resignovat poslanec, který deklaruje neochotu hlasovat pro něco, co prosazuje strana, za níž byl zvolena s tím, že to je naplnění jejího předvolebního slibu voličům? Je nepoctivý přístup, porušení povinností poslance, pokud respektuje politickou vůli své strany, ale vzhledem k svému přesvědčení a svědomí se rozhodne odejít? A přitom vychází z toho, že člověk může mít svůj názor, může jej prosazovat, ale ne přes mrtvoly. Prostě proto, že se také může mýlit. A jestliže „jeho“ partaj za kterou byl zvolen má většinově jiný názor, je nepoctivé, když ustoupí, když druhou variantou by byl pád vlády, na které tato strana participuje a strana možná přejde do opozice? Co je v takové situaci výkon mandátu v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí? A není to, minimálně pro účely kontroly výkonu mandátu prostředky trestního práva nesmyslné zadání? Kdo určí co je „zájem všeho lidu“? Poslanec, i v tom nejlepším případě, prosazuje politický program své strany. A ta, formou účasti v politické soutěži tvoří demokratické prostředí, což je finálně zájem všeho lidu. Tedy toho rozumného. Soudě podle řady komentářů, nemalé části domácího „všeho lidu“ se zřetelně stýská po totalitě.
A není naopak v zájmu lidu, aby byl rebelující poslanec odklizen, byť i za cenu získání výhody, aby mohlo být realizován politický záměr, to, s čím voliči svým hlasováním vyjádřili souhlas? Když jinak se takového rebela zbavit nelze?
Anebo jinak, je úplatkem, když při dohadování o povolební koalici dospějí jednající k dohodě o tom, že koalice bude, ovšem politická strana, bez které nelze, byť je jinak politickým trpaslíkem, bude za to mít ministra bez portfeje anebo se dokonce vytvoří ministerstvo, které v podstatě není potřeba? O obchodech s posty náměstků ani nemluvě.
Pojem „trafika“ či „dostat trafiku“ je pojem, odrážející dobovou reality už zhruba od dob Josefa II, kdy byly válečným vysloužilcům přidělovány prodejny tabáku a kuřiva vůbec, tedy zmíněné trafiky, jakožto hmotná kompenzace za utrpěné ztráty, obvykle na zdraví. Zhruba tolik lze zjistit ze Slovníku spisovné češtiny nebo ze Slovníku nespisovné češtiny. Oba popisy jsou bezhodnotové, líčí prostou realitu. Wikipedie už ale hovoří o „zpravidla zasloužilém politikovi“, který trafiku dostane za prokázané služby v politickém boji. Přeloženo ovšem do jazyka trestního zákoníku jde stále o stejné poskytnutí výhody v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu. Časová posloupnost je irelevantní, podobně jako byste vydání stavebního povolení na dům honorovali dvaceti tisíci koruny, předanými, ale dříve neslíbenými, příslušnému úředníku až rok či více poté, kdy rozhodnutí nabylo právní moci. Čímž chci říci, že ani ten nejzasloužilejší politik nebude moci, vycházeje z výkladu, který podává obvinění tří exposlanců, přijmout místo v nějaké dozorčí radě, představenstvu nebo vůbec nějaké místo bez obav, že bude vyšetřován, zda se tak nestalo v souvislosti jeho původní činností. Nikoliv, a to zdůrazňuji, jako odměnu za tuto činnost, ale v souvislosti s ní. Jako obvykle sídlí ďábel v detailu. Jde o oprávněnost a neoprávněnost oné získané výhody a ona souvislost s dříve zastávaným úřadem. Za Josefa II bylo celkem jasno. Ovšem, jestli pro futuro, ovšem ex post, má o oprávněnosti získané výhody rozhodovat policie a po ní soud, nemůže si být jist vůbec nikdo. Ani nejzasloužilejší ze zasloužilých.
Politické trafiky obecně mohou být problém ale také nemusejí a v reálu navíc pro někoho ano, pro někoho ne. Případně někdy ano a někdy už opravdu ne, dle toho kdo a co konkrétně dostane. Což se dá (a má) řešit v politické rovině. Míním hlasováním v dalších volbách. Tuhle možnost se pokouší orgány činné v trestním řízení občanům vzít a rozhodovat za ně. Těm, kteří současné trestní stíhání exposlanců schvalují jako správné řešení nutno jasně říct, že se tak fakticky staví za policejní stát. Stát, ve kterém ještě než stačím vyjádřit, zda s nějakým postupem politické strany souhlasím nebo ne, má už policie jasno a koná. Nadšení pro rázná řešení není vůbec nic nového pod sluncem. Řadě slušných a hodných lidí se líbila představa uspořádání státu, jakou nabízeli komunisté, případně před nimi nacisté, slibující zavedení pořádku. Zejména, když ze stávající situace byli lidé znechucení. A pak se ti slušní a hodní lidé nestačili divit prosperujícím koncentrákům a šibenicím. To aktuálně jistě nehrozí, ale deformace politické reality ano. Klidně podepíšu, že současná politika je nepěkná a nejrůznější politické kšefty se na tom hojně podílejí. Ovšem odmítán představu, že tyhle neduhy doby jsou řešitelné aplikací trestního práva, nadto nárazovou a selektivní. Abych byl stylový, tedy že o tom, zda poslanec jednal v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí nebudu rozhodovat volič, ale policejní plukovníci, státní zástupci a soudci. To nemůže skončit jinak, než že se politici budou snažit jednat „v zájmu policie a soudců“. A jen tak mimochodem, co když třeba policisté, rozhodující o zahájení trestního stíhání příznivci jiné politické strany, konkurující té, z níž pochází podezřelý, jehož služba lidu a svědomí je zrovna na tapetě? Je to podjatost? Samé otázky a žádné odpovědi. Pouze je známo, že radikální léčitelé společenských neduhů už mnohokrát způsobili mnohem horší škody, než byla ty, které působil odstraňovaný neduh.
Trestní právo do politiky nepatří a tohle politika je. Možná nepěkná, více či méně zavánějící, ale politika. Ostatně i trestní zákoník připouští svoji aplikaci jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. A to volby umožňují zcela dokonale. Čistě subjektivně tak musím říct, pokud by šlo o modelový případ skutku spočívajícího v tom, že poslanec rebelující kvůli svému svědomí byl uklizen a odškodněn trafikou, nemám s tím problém. Jeho vzpoura by mne pravděpodobně přišla na víc. Logicky tedy, pokud došlo k tomu, co tvrdí usnesení o zahájení trestního stíhání a skutečně byli tři exposlanci odklizeni z poslaneckých lavic proto, aby nepadla vláda, a pokud v této souvislosti dostali uváděna místa, nepovažuji to v těchto souvislostech za trestný čin, minimálně kvůli nedostatku společenské škodlivosti. A dokonce s tím i souhlasím. Chtěl jsem, aby vládní návrh prošel a jiné možnosti zřejmě nebylo. A svůj souhlas vyjadřuji veřejně a u vědomí toho, že se jistě najde nějaký práskač, který na mne pošle udání, v němž bude tvrdit, že jsem naplnil skutkovou podstatu trestného činu schvalování zločinu. Já ale uvedené řádky považuji za legitimní projev svobody slova a tak uvidíme, jak jsme s tím policejním státem daleko.

Ve zkrácené verzi publikováno dne 9.7. na názorové stránce E 15.cz