Národní hrdinové - představy a realita.
Reakce nemalé části národa na vyznamenání bratrů Mašínů je podle mne kromě jiného i docela zajímavou ukázkou určitého způsobu myšlení. Uvažování, které vnější formální realitu, stát, vnímá jako něco, proti čemuž se lze bouřit či bránit jen do jisté míry. Nejlépe odvážně brblat. Co je nad tuto míru, je nepřijatelné, i kdyby stát byl co do své podstaty jakýkoliv.
Skoro se zdá, že idea loajálního rakousko-uherského občana přežívá víc, než by si kdokoliv dovedl představit. Zřejmě se nedá říct, že Češi jako jeden muž neschvalují násilí ve jménu takzvaně velkých věcí. Ale většina společnosti z něčeho takového nadšená není. Neříkám drobné udání, pomluva na pravém místě nebo servilní přisluhování. To mnozí předvedli vrchovatě. Ale je-li už z nějakého důvodu nutné použít sílu, dost spoluobčanů očekává a očekávalo, že se stát postará A nepostará-li se, třeba proto, že on je přesně tím, vůči komu by se slušelo být násilný, nedá se nic dělat. Když stát nevyhlásí válku, je mír. A v míru se nedá válčit. Ani proti státu, případně státu, který je totalitní. Toť suma pravd, která mnohé, a mezi nimi i řadu těch, které mám rád a vážím si jich, vede k závěru, že bratři Mašínové byli vrazi. Zabíjeli v míru, nadto někdy civilisty nebo zajaté, takže vraždili.
Vyznamenání bratří Mašínů do nepříčetna rozzuřilo komunisty, což by nebyl důvod se věcí nějak podrobně zabývat. Jednak je nikdo nebere vážně a dobří jsou akorát tak, aby jejich poslanci ve sněmovně pro něco zvedli pařát, když je potřeba. Ale zejména, pokud jde o vraždy v padesátých letech, mohou akorát tak mlčet.
Nicméně s ohledem na zmíněné složení odpůrců medailí pro Mašíny věc za zmínku stojí. Podstata problému spočívá v tom, že mír, jako opak války, je v civilizovaných zemích pojem z oboru mezinárodního práva. Mír trvá, dokud se k presidentovi nedostaví velvyslanec nějaké sousední země se zprávou, že od zítra bude válka. A pak přijde bombardování anebo tak něco. Možná je i obrácená varianta, to když se nejdřív dostaví bombardování a velvyslanec až potom, už se sbalenými kufry, jen aby potvrdil, že nešlo o omyl a fakt bude vojna. A teprve za toho stavu snad mohou vznikat i partyzáni a jiní vzbouřenci. Partyzán bez války je lupič. Což asi je universum, jsou ale přípustné i výjimky. Například když se bez ohlášení dostaví totalita. A jiné státy, kde sice totalita není, ale nechtějí si z nějakého důvodu pálit prsty, mlčí. Takže není ani oficiální zahraniční odboj, v zahraničí uznaná vláda, zkrátka nic co by alespoň trochu legitimovalo případné povstalce. A v očích spořádaného publika je tak lišilo od lupičů a možná též i vrahů. Mnozí z těch spořádaných, kterým vyznamenání Mašínů vadí v té době žili, a možná obtížně, ale s nadvládou komunistů se nakonec nějak smířili. Někteří je i naivně volili. Takže jim pochopitelně celá ta doba připadá jako možná drsná, ale de iure mírová.Což ale nemusí být jediný úhel pohledu.
V únoru 1948 válku nikdo nevyhlásil, na ulicích se nebojovalo, nebylo bombardování, ale lidé umírali, nebo šli do lágrů a taky přicházeli o majetky. Takže výsledný efekt byl pro mnohé prakticky stejný jako za války, jen se to všechno dělo se státním souhlasem, či spíše z popudu vládnoucí třídy, která svůj zájem povýšila na zákon. Což byla , mimochodem, právní definice, kterou nám zcela oficiálně vtloukali do hlav na právnické fakultě. Tedy pokoušeli se.
Za takového stavu věci je pak ozbrojená vzpoura něco, co lze jen schválit. To nemám ze sebe, ale poněkud kulantněji to říká § 3 zákona č. 183/ 1993 Sb. o protikomunistickém odboji. Dokonce si myslím, že tam užitá formulace o odporu legitimním, spravedlivém, morálně oprávněném a tedy hodném úcty, by se dala vykládat jako dodatečná legalizace aktů, která jsou jinak v míru nepřípustné. V každém případě ale, formálně a obecně vzato, nelze na ozbrojené akce v době po převzetí moci komunisty striktně nahlížet jako na protiprávní násilí. To někteří odpůrci Mašínů připouštějí ale vadí jim provedení. Umělecký dojem, dalo by se říct. Ani mne nenaplňuje nadšením, ovšem to sedím v klidu u stolu a je rok 2008.
Zapalování stohů se z takového místa a času, případně odněkud z kavárny, nutně musí jevit jako blbost, která režim nijak citelně zasáhnout nemohla. Trochu jinak to ale mohlo vypadat v době, kdy i podstatně informovanější a zkušenější autoritativně prohlašovali, že komunistům dávají tak dva tři roky a pak se to všechno zhroutí, případně nás osvobodí hoši z jůesej . Za takového stavu mohla mít význam každá demonstrace lidového odporu, přesněji, mohlo se to tak důvodně jevit.
Podobné je to i s námitkou týkající způsobu jakým skupina bratří Mašínů připravila o život několik lidí. Na prvý pohled se zdá, že nejen v míru, ale i za války by to byly akty dost problematické. Především by ale bylo nutno každý případ posuzovat individuálně a pokud by mělo jít o právní posouzení, pak po co možná nejpodrobnějším zjištění všech relevantních skutečností. Pár pokusů o něco takového se sice událo, ale zatím jediné, co lze říci, byť velmi opatrně je, že nešlo o něco, co by se dalo z hlediska vojenských deliktů přicházejících v úvahu označit jako válečná krutost, plenění v prostoru válečných operací nebo podobně. Ale zejména, připustíme-li cosi, jako válečný stav, nutno přiznat, že za války platí poněkud jiná měřítka legálnosti a lidské činy jsou vnímány v jiných souvislostech. Například se traduje, že po incidentu u Malmed nebrali spojenci, speciálně Američané na Ardenské frontě, několik dní žádné zajatce. A bylo. Žalobci před Norimberským procesem zase museli redukovat obžalobu jen kvůli tomu, že by obžalovaným v některých bodech nedělalo velkou potíž dokázat stejné praktiky spojeneckých vojsk. Zkrátka válka se má vést podle konvencí a někdy se to i podaří.To jeden z důvodů, proč to je taková hrůza.
Možná, že kdybychom měli desetitisíce nebo alespoň tisíce podobných odbojářů, našel by se pro účely vyznamenávání někdo, kdo páchal skutky udatenství poněkud elegantněji. Prakticky všichni, kterým bylo v listopadu 1989 alespoň dvacet měli v tomhle směru dost možností. Vesměs nevyužitých. Takže zbývají ti, kdo se vzbouřili jak uměli. Ale zejména, ti, kdo měli odvahu se vzepřít bez vědomí, že jsou jich desetitisíce. Prostě jen proto, že komunisty hodně nemuseli a snad i proto, že si soudruzi začali. Což je nesporné. Ovšem nejen se vzepřít, ale nevzdat se zjevné přesile a v konečné fázi se prostřílet v regulérní bitce s armádou a policií. Tohle všechno už docela vypadá jako statečnost a to nejen v zemi, kde vrcholem fyzického odboje bylo strhávání ruských vlajek. Občas se někde jinde přihodí, že když někdo dostane státní vyznamenání, tak ho jiní nositelé pohoršeně vrátí. Jako že s nově vyznamenaným nehodlají být v jednom spolku. Nevím kolik lidí je u nás nositelem vyznamenání předsedy vlády ale stejně bude zajímavé sledovat, zda se někdo ozve. Zatím to moc na to nevypadá.
Skoro se zdá, že idea loajálního rakousko-uherského občana přežívá víc, než by si kdokoliv dovedl představit. Zřejmě se nedá říct, že Češi jako jeden muž neschvalují násilí ve jménu takzvaně velkých věcí. Ale většina společnosti z něčeho takového nadšená není. Neříkám drobné udání, pomluva na pravém místě nebo servilní přisluhování. To mnozí předvedli vrchovatě. Ale je-li už z nějakého důvodu nutné použít sílu, dost spoluobčanů očekává a očekávalo, že se stát postará A nepostará-li se, třeba proto, že on je přesně tím, vůči komu by se slušelo být násilný, nedá se nic dělat. Když stát nevyhlásí válku, je mír. A v míru se nedá válčit. Ani proti státu, případně státu, který je totalitní. Toť suma pravd, která mnohé, a mezi nimi i řadu těch, které mám rád a vážím si jich, vede k závěru, že bratři Mašínové byli vrazi. Zabíjeli v míru, nadto někdy civilisty nebo zajaté, takže vraždili.
Vyznamenání bratří Mašínů do nepříčetna rozzuřilo komunisty, což by nebyl důvod se věcí nějak podrobně zabývat. Jednak je nikdo nebere vážně a dobří jsou akorát tak, aby jejich poslanci ve sněmovně pro něco zvedli pařát, když je potřeba. Ale zejména, pokud jde o vraždy v padesátých letech, mohou akorát tak mlčet.
Nicméně s ohledem na zmíněné složení odpůrců medailí pro Mašíny věc za zmínku stojí. Podstata problému spočívá v tom, že mír, jako opak války, je v civilizovaných zemích pojem z oboru mezinárodního práva. Mír trvá, dokud se k presidentovi nedostaví velvyslanec nějaké sousední země se zprávou, že od zítra bude válka. A pak přijde bombardování anebo tak něco. Možná je i obrácená varianta, to když se nejdřív dostaví bombardování a velvyslanec až potom, už se sbalenými kufry, jen aby potvrdil, že nešlo o omyl a fakt bude vojna. A teprve za toho stavu snad mohou vznikat i partyzáni a jiní vzbouřenci. Partyzán bez války je lupič. Což asi je universum, jsou ale přípustné i výjimky. Například když se bez ohlášení dostaví totalita. A jiné státy, kde sice totalita není, ale nechtějí si z nějakého důvodu pálit prsty, mlčí. Takže není ani oficiální zahraniční odboj, v zahraničí uznaná vláda, zkrátka nic co by alespoň trochu legitimovalo případné povstalce. A v očích spořádaného publika je tak lišilo od lupičů a možná též i vrahů. Mnozí z těch spořádaných, kterým vyznamenání Mašínů vadí v té době žili, a možná obtížně, ale s nadvládou komunistů se nakonec nějak smířili. Někteří je i naivně volili. Takže jim pochopitelně celá ta doba připadá jako možná drsná, ale de iure mírová.Což ale nemusí být jediný úhel pohledu.
V únoru 1948 válku nikdo nevyhlásil, na ulicích se nebojovalo, nebylo bombardování, ale lidé umírali, nebo šli do lágrů a taky přicházeli o majetky. Takže výsledný efekt byl pro mnohé prakticky stejný jako za války, jen se to všechno dělo se státním souhlasem, či spíše z popudu vládnoucí třídy, která svůj zájem povýšila na zákon. Což byla , mimochodem, právní definice, kterou nám zcela oficiálně vtloukali do hlav na právnické fakultě. Tedy pokoušeli se.
Za takového stavu věci je pak ozbrojená vzpoura něco, co lze jen schválit. To nemám ze sebe, ale poněkud kulantněji to říká § 3 zákona č. 183/ 1993 Sb. o protikomunistickém odboji. Dokonce si myslím, že tam užitá formulace o odporu legitimním, spravedlivém, morálně oprávněném a tedy hodném úcty, by se dala vykládat jako dodatečná legalizace aktů, která jsou jinak v míru nepřípustné. V každém případě ale, formálně a obecně vzato, nelze na ozbrojené akce v době po převzetí moci komunisty striktně nahlížet jako na protiprávní násilí. To někteří odpůrci Mašínů připouštějí ale vadí jim provedení. Umělecký dojem, dalo by se říct. Ani mne nenaplňuje nadšením, ovšem to sedím v klidu u stolu a je rok 2008.
Zapalování stohů se z takového místa a času, případně odněkud z kavárny, nutně musí jevit jako blbost, která režim nijak citelně zasáhnout nemohla. Trochu jinak to ale mohlo vypadat v době, kdy i podstatně informovanější a zkušenější autoritativně prohlašovali, že komunistům dávají tak dva tři roky a pak se to všechno zhroutí, případně nás osvobodí hoši z jůesej . Za takového stavu mohla mít význam každá demonstrace lidového odporu, přesněji, mohlo se to tak důvodně jevit.
Podobné je to i s námitkou týkající způsobu jakým skupina bratří Mašínů připravila o život několik lidí. Na prvý pohled se zdá, že nejen v míru, ale i za války by to byly akty dost problematické. Především by ale bylo nutno každý případ posuzovat individuálně a pokud by mělo jít o právní posouzení, pak po co možná nejpodrobnějším zjištění všech relevantních skutečností. Pár pokusů o něco takového se sice událo, ale zatím jediné, co lze říci, byť velmi opatrně je, že nešlo o něco, co by se dalo z hlediska vojenských deliktů přicházejících v úvahu označit jako válečná krutost, plenění v prostoru válečných operací nebo podobně. Ale zejména, připustíme-li cosi, jako válečný stav, nutno přiznat, že za války platí poněkud jiná měřítka legálnosti a lidské činy jsou vnímány v jiných souvislostech. Například se traduje, že po incidentu u Malmed nebrali spojenci, speciálně Američané na Ardenské frontě, několik dní žádné zajatce. A bylo. Žalobci před Norimberským procesem zase museli redukovat obžalobu jen kvůli tomu, že by obžalovaným v některých bodech nedělalo velkou potíž dokázat stejné praktiky spojeneckých vojsk. Zkrátka válka se má vést podle konvencí a někdy se to i podaří.To jeden z důvodů, proč to je taková hrůza.
Možná, že kdybychom měli desetitisíce nebo alespoň tisíce podobných odbojářů, našel by se pro účely vyznamenávání někdo, kdo páchal skutky udatenství poněkud elegantněji. Prakticky všichni, kterým bylo v listopadu 1989 alespoň dvacet měli v tomhle směru dost možností. Vesměs nevyužitých. Takže zbývají ti, kdo se vzbouřili jak uměli. Ale zejména, ti, kdo měli odvahu se vzepřít bez vědomí, že jsou jich desetitisíce. Prostě jen proto, že komunisty hodně nemuseli a snad i proto, že si soudruzi začali. Což je nesporné. Ovšem nejen se vzepřít, ale nevzdat se zjevné přesile a v konečné fázi se prostřílet v regulérní bitce s armádou a policií. Tohle všechno už docela vypadá jako statečnost a to nejen v zemi, kde vrcholem fyzického odboje bylo strhávání ruských vlajek. Občas se někde jinde přihodí, že když někdo dostane státní vyznamenání, tak ho jiní nositelé pohoršeně vrátí. Jako že s nově vyznamenaným nehodlají být v jednom spolku. Nevím kolik lidí je u nás nositelem vyznamenání předsedy vlády ale stejně bude zajímavé sledovat, zda se někdo ozve. Zatím to moc na to nevypadá.