Rosa Luxemburgová byla dlouho neprávem opomíjena. ThDr Jiří Silný se zamýšlí nad jejím přínosem pro minulost i budoucnost.


15. ledna 1974, v den pětapadesátého výročí jejího zavraždění (v týž den byl zavražděn i Karl Liebknecht), vydala německá spolková pošta v sérii příležitostných poštovních známek „Významné ženy“ nákladem třiceti milionů kusů portrét Rosy Luxemburgové, skutečně významné levicové myslitelky a političky. Vydání známky vyvolalo u konzervativních politiků a veřejnosti prudký odpor. Docházelo k absurdním situacím. Wiesbadenská průmyslová a obchodní komora odmítla přijmout dopis, který byl frankován portrétem Rudé Rosy. Čtenáři psali do novin, že si německou známku nezaslouží, protože byla Polka (v Polsku se narodila, německé občanství měla od roku 1898). Namítat, že byla Židovka, v Německu přece jen nešlo. O známce se diskutovalo v novinách i v televizi. Mnohým jakoby nestačilo, že se stala obětí brutálního státního násilí, i její památku bylo třeba zahladit.

Byla srovnávána s teroristkou Ulrike Meinhofovou. Německé měšťáky s ideálem ženy, charakterizovaným třemi K – Kinder, Küche, Kirche (děti, kuchyň, kostel), musela každá nezávislá a radikální žena děsit k smrti. A nepochybně autoritářství a bezohledné vykořisťování byly úběžným bodem odporu u těchto dvou žen. Intelektuální, politický i lidský odkaz Rosy Luxemburgové ale převyšuje nejen novinářku Meinhofovou, ale i řadu známých postav dělnického, sociálně-demokratického a komunistického hnutí.

Luxemburgová vystudovala práva na curyšské univerzitě, což byla v té době jediná univerzita, která nabízela rovnoprávné studium ženám. Angažovala se už od mládí v dělnickém hnutí a jedna z jejich prací zkoumá bídu dělnických vrstev na počátku dvacátého století. Stala se členkou sociálně demokratické strany, s kterou se rozešla poté, co sociální demokraté podpořili vstup Německa do První světové války. Po válce spoluzakládala Německou komunistickou stranu. Zabývala se otázkami svobody individua, emancipace žen, organizováním odborového a politického hnutí, perspektivami socialistického hnutí. Byla několikrát vězněna zejména pro své protiválečné aktivity. Jako náhrobní nápis si Rosa přála vytesat volání sýkorek „cvi, cvi“. To se jí nesplnilo.

Vrazi, kteří Luxemburgovou a Liebknechta 15. ledna 1919 nejprve zatkli a pak umlátili, patřili k vládním silám. Vláda, vedená sociálním demokratem Friedrichem Ebertem, který za války uzavřel kompromis s měšťanským táborem, se s ním spojila i při brutálnímu potlačení radikálních dělnických vzpour, usilujících o vytvoření republiky rad. Bratrovražedný boj předznamenal totální porážku levice nacisty o pár let později a Rosina oběť byla předzvěstí milionů obětí příštích. Její komentář nezdařené revoluce byl výstižný, když alternativy pojmenovala: socialismus nebo barbarství.

Ani v komunistickém hnutí odkaz Luxemburgové nebyl přijímán. Už v roce 1918 psala v článku „K ruské revoluci“ kriticky o bolševické taktice: „bez všeobecných voleb, neohraničené svobody tisku a shromažďování a svobodného střetu mínění hyne život v každé veřejné diskusi, stává se zdánlivým životem, v kterém jediným činným elementem zůstává byrokracie.“ I v tomto případě jí dějiny daly za pravdu, ukázalo se že ani nedokončená revoluce není ochráněna před barbarstvím. Stalin osobně její pozici odsoudil jako „utopickou, polomenševickou, permanentně revoluční“ a tento názor platil jako oficiální mínění celého promoskevského komunistického tábora. Její neochvějná demokratičnost a její radikálnost, která se nespokojovala s ničím menším, než úplným odstraněním vykořisťování a nesvobody vadily.

Teprve nová levice a představitelé a představitelky emancipačního hnutí šedesátých a sedmdesátých let začali Rosu Luxemburgovou znovu objevovat a o jejích myšlenkách diskutovat. V jedné z bouřlivých televizních debat o slavné poštovní známce Luxemburgovou charakterizoval profesor Horst Ehmke takto: „O Rose Luxemburgové bych řekl, že byla rozhodnou zastánkyní svobody a demokracie a na druhé straně to byla odpůrkyně kapitalistického hospodářského pořádku. Sdílela mínění, které jsme viděli například zastoupené Dubčekem v roce 1968…“

Jak známo, ani tento pokus o demokratický socialismus se nezdařil, respektive byl poražen. Je životním zájem těch, kdo chtějí nadvládu bohatých nad chudými zachovat na věky, aby tvrdili, že něco takového jako demokratický socialismus existovat ani nemůže. Že Dubček a Brežněv reprezentovali jen dvě různé mocenské kliky, ale ne dva politické koncepty. Že není podstatný rozdíl mezi Luxemburgovou a Stalinem. Že Kim Čong-il i Evo Morales jsou na stejné ose levičáckého zla. Proti tomu se dá jistě snadno argumentovat, ale co nakonec platí, je praxe.

Na otázku nakolik může odkaz Rosy Luxemburgové být inspirující pro praxi dnešní levice pomůže odpovědět úvodní debata dalšího semestru Pražské školy alternativ. Uskuteční se v rámci politického cyklu pod názvem:

Rosa Luxemburgová - Ubitý sen o svobodě a důstojnosti
„Svoboda znamená svobodu pro ty, co myslí jinak.“ Německá revolucionářka, narozená v polské židovské rodině, stála vždy na straně utlačovaných v opozici proti jakémukoli establishmentu. Věřila, že lidé si mohou vládnout sami a společně hledat nejlepší řešení. Byla zavražděna „demokratickými" silami levice a pravice 15. ledna 1919, ale její odkaz spontánní organizace, svobody a demokratického socialismu zůstává dál živý napříč generacemi.


Ve vzpomínce na výročí jedné z největších žen 20. století promluví:

Jan Májíček (Socialistická solidarita): Úvod do světa Rosy Luxemburgové – dílo a praxe

Michael Hauser (Filosofický ústav Akademie věd ČR): Dialektika spontaneity a organizace – odlišné pojetí strany a revoluce

Moderuje: Tomáš Tožička (Alternativa zdola)

Místo konání:
DIVUS, JIŽNÍ KŘÍDLO, BUBENSKÁ 1, PRAHA 7
Budova bývalých Elektrických (později dopravních) podniků nad stanicí metra Vltavská. Vchod od magistrály.

I další programy Pražské školy alternativ se budou konat na tomto místě, vždy v pondělí od 18.00.

Aktuální informace naleznete na www.ekumakad.cz

NAPSAL ThDr JIŘÍ SILNÝ, Pro Deník Referendum