Život i dílo zakladatelky individualistické filosofie objektivismu Ayn Randové ukazují, že i největší individualisté pohlížejí na druhé často jako na kolektivy, a k řešení svých problémů potřebují pomoc státu.

Zastánci individualismu často představují společnost jako soubor atomizovaných, svobodných, nezávislých a soběstačných jedinců. Jejich jediným cílem je realizace jejich potřeb, můžeme tomu říkat třeba štěstí. Ve skutečnosti stojí ovšem za celou touto filosofií bezmezná důvěra v elity a v jejich vládu.

Odpor k víře, víra v rozum
Jednou z nejznámějších a nejradikálnějších představitelek individualismu je Ayn Randová, zakladatelka filosofie objektivismu. Původně z bohaté petrohradské rodiny, emigrovala po studiích do USA před bolševickou revolucí. Tento traumatický zážitek se promítá často i v jejím díle.

Ve své vizi laissez faire kapitalismu jako nejvyššího společenského zřízení staví kapitalisty na piedestal ochránců lidského rodu. Jsou to ti, kteří nesou na svých bedrech tíhu lidského rozvoje, prosazují individuální svobody a odmítají svazující ideologie jako jsou morálka, tradice či náboženství. Jejich jediným cílem je naplnit vlastní touhy. Nepotřebují, aby se někdo obětoval pro ně, ani aby se oni obětovali pro někoho. Nikomu neslouží a po nikom nechtějí, aby sloužil jim. Pokud uzavírají nějaká společenství, tak pouze taková, která jim přinesou nějaký prospěch. To platí nejen na obchodní či politické úrovni, ale i v osobních vztazích.

Rozum a sobectví jsou jejich hlavními hodnotami, které nepotřebují nic jiného než odstraňování omezení, aby byly ku prospěchu všem. To je také jediným úkolem státu – podporovat tyto budovatelské jedince a odstraňovat jim z cesty překážky, které by jim mohli klást jejich nepřátelé.

To jsou především lidé čekající na pomoc státu – nezaměstnaní či nemocní. Ale také samozřejmě velká část zaměstnanců – dělníci, kancelářské síly, a ze všeho nejvíce odboráři. Prostě ti všichni, kteří čekají na jakousi tzv. spravedlivou odměnu a odpovídající pracovní podmínky a zaštiťují se pracovním právem, místo aby tvrdě pracovali, jako jejich zaměstnavatel, který pro ně vytváří pracovní místa.

Tito atlasové demokracie a kapitalismu nesou dle filosofie objektivismu na svých bedrech osud lidstva. Pokud nedostanou prostor ke své realizaci, svět se zhroutí a osud lidstva bude ohrožen. Ale nad tím oni jen pokrčí rameny a hrdinně počkají na svůj čas.

Podle tezí Randové existuje jen právo a to je vždy individuální. I kolektivní vyjednávání považuje Randová za individuální právo. Proč ne, můžeme říci, že je to právo jednotlivce, ale přináleží mu, jen pokud je součástí nějakého kolektivu v rámci nějakého prostředí. Samozřejmě i nárok národnostních menšin na vzdělávání ve vlastním jazyce, jak ho např. v České republice definují Listina základních práv a svobod a zákon o právech příslušníků národnostních menšin může být vnímán jako individuální právo. V současné době tuto možnost uplatňuje v České republice pouze polská národnostní menšina a to v okresech Karviná a Frýdek-Místek, kde se kolem sedmdesáti procent obyvatel hlásí k polské národnosti.

Ovšem občané, kteří nejsou členy „kolektivu“ národnostní menšiny, mohou toto právo jen těžko uplatnit. Stejný problém mají s právem na sdružování na pracovišti a kolektivní vyjednávání i lidé, kteří se na žádném společném pracovišti nenacházejí a nemají zaměstnavatele, s kterým by vyjednávali. Jako například poustevníci.

V obou případech můžeme ale říci, že si tato „individuální práva pro členy komunit“ ostatní individuální občané odsouhlasili, protože to vyhovuje jejich zájmům a protože to považují za racionální. A racionalita je pro Ayn Randovou ze všeho nejdůležitější. Individualismus tak v tomto pojetí může teoreticky dojít až ke komunismu.

Toho se ovšem bát nemusíme. Její vize jsou zcela jiné. Odpověď zná John Galt.

Kdo je John Galt?
Vrcholným dílem Ayn Randové je její kniha Atlas Shrugged. Volně bychom to mohli přeložit jako Atlas setřásající svět. Název vychází z jednoho monologu v knize, v němž se majitel rudných dolů a velký bonviván Francisco Domingo Carlos Andres Sebastian d'Anconia ptá ocelářské magnáta Henryho „Hanka" Reardena, co by řekl Atlasovi, který drží svět na svých ramenou, krvácí a čím víc síly vynakládá, tím více ho svět zatěžuje. Odpoví si sám. Řekl by mu, aby ho setřásl z ramenou. Prostě aby se ho zbavil.

A to je vlastně poselství celého obsáhlého románu o dvanácti stech stranách. V něm se svět dostane do krize, dochází ropa a vládní byrokrati ve Washingtonu se rozhodnou pro drakonická, paternalistická a z větší části dost hloupá opatření, která se zaštiťují solidaritou a spoluprací. Nutno podotknout, že za těmito opatřeními stojí silné lobby podnikatelů. Ovšem jen těch, kteří jsou úspěšnější v politických intrikách než ve vlastním podnikání.

Ti správní kapitalisté, výzkumníci a umělci, kteří vždy prosperovali a vedli zemi k rozvoji, jsou najednou omezováni ve svém rozletu. Bohužel se nedovíme, proč vlastně tedy došlo ke krizi, když je tolik úspěšných podnikavců. Ale asi už předtím tam byly špatné zásahy státu...

A zatímco se hlavní hrdinové knihy – ředitelka železnice, ocelářský magnát, uhlobaron, olejář a bonvivánský těžař snaží udržet ekonomiku svých podniků v chodu, mizí postupně ze světa významní průmyslníci, manažeři, vědci, umělci a ano i bankéři. A tato zmizení jsou nějak propojena s Johnem Galtem. Naši budovatelští hrdinové, kteří zmizet odmítají, ovšem nekonají nic jako oběť, nebo činnost ve prospěch hospodářství. Všichni deklarují pořád dokola, že to dělají pro peníze, protože se nechtějí s nikým o nic dělit, a krize je problém neschopných.

Nakonec se ukáže, že všichni ti úspěšní individualisté mizí do jakési nové Atlantidy, což je prostě velké údolí zamaskované silovým polem. Tam bájný Jonh Galt využívá nejnovější technologie, o které se s ním kdysi jeho spolupracovníci chtěli dělit, což on striktně odmítl a raději odešel – nejprve do ústraní, později spolu s dalšími do Atlantidy.

A tak vyhlásili kapitalisté v USA stávku. Systém se zhroutil. Elektřinu měli jen byrokraté, takže lidé se ani nemohli dívat na ty hrozné seriály, na jejichž tvorbě by se nepodíleli velcí umělci. Horší je, že nebylo ani jídlo či pitná voda.

Ale když bylo nejhůř, vystoupil v televizi a v rádiu, které jako zázrakem pro tuto chvíli fungovaly, John Galt. V projevu o délce, kterou by mu mohl závidět i Fidel Castro v nejlepších letech, se pokusil lidově vysvětlit principy objektivismu.

A dal pak lidem v USA na výběr, buď si budete pokračovat v úpadku, zatímco my si budeme lebedit v Atlantidě, nebo nás necháte se vrátit. Pokud se však máme vrátit, musíte akceptovat naši morálku a chovat se podle ní. Zubožená lůza samozřejmě souhlasila a tak úspěšní workoholičtí egomaniaci dostali volnou ruku a svět se stal lepším.

Racionalismus jako náboženství
Podle objektivistické filosofie je svět poznatelný, rozpory jsou dány jen nedostatečnou znalostí. Racionalismus vede k individualismu a egoismu. Kdo to nechápe, není racionální a dělá chyby. Za vše špatné může kolektivismus, který neracionálně preferuje sebeobětování místo prosazování vlastního štěstí. Příkladem může být výklad rasismu.

Podle Randové rasismus převažuje spíš mezi „bílou chátrou než mezi intelektuálně lepšími“. Rasismus je forma kolektivismu, z čehož vyplývá, že rasismus je největší tam, kde je nejsilnější etatismus a naopak, nejlepší formou boje proti rasismu je – jako vždy – laissez faire individualistický kapitalismus.

Jako teoretický konstrukt to vypadá pěkně, kdyby ovšem nejhorší formy rasismu ve dvacátém století nepocházely z kapitalistických zemí – leopoldovská Belgie (následovaná dalšími koloniálními mocnostmi) a hitlerovské Německo; nebo státy, které se přímo za individualistické a laissez faire prohlašovaly, tedy USA, Jihoafrická Republika a Jižní Rhodésie.

Rasismus v těchto zemích nebyl zaveden a udržován „chudou chátrou“, ale bohatým establishmentem. Byť je nutno přiznat, že tito bílý rasističtí kapitalisté dokázali přilákat skutečně mnoho bílé rasistické „chátry“ a naverbovat tyto lidi do armád a bojůvek, které válčily proti lidem jiné pleti, jimž se bílá nadvláda nelíbila.

Právě v tomhle vidíme, že se Ayn Randová dopouští stejného omylu, jako Elias Canetti, který také vidí dav jako nějakou samo se organizující destruktivní sílu. Ale žádný dav není bez organizátorů. Davy útočící na menšiny, davy bořící Berlínskou zeď, davy likvidující čaj v Bostonu, davy lynčující černochy. Ty všechny měly své organizátory, své řečníky i své provokatéry. Někoho, kdo přinesl první návrh ústavy, nebo kdo první přehodil provaz přes větev.

Individualismus se tu stává vlastně jen zástěrkou pro vládu elity, nebo lépe řečeno establishmentu.

To dokládá i Leonard Peikoff, zakladatel institutu Ayn Randové. V televizním rozhovoru pro FOX News z 18. 06. 2008 říkal o možném preventivním útoku na Írán: „Naprosto mě nezajímají neviní lidé. Jestliže budou zabiti, je to odpovědnost jejich vlády, která proti nám iniciovala agresi. V každá válce, když bojujete proti nepříteli, musíte brát každého na daném území jako součást nepřítele (part of enemy). Jinak se nemůžete bránit.“

Pomiňme, že tu obhajuje kolaterální škody včetně dětských obětí, že se zastává kitchenerovsko-hitlerovké totální války proti všem konvencím. Hlavně se tu ukazuje rozpor, se kterým se individualisté, a objektivisté zvláště, nedokážou vyrovnat: Že pokud jde o jejich sobecké individuální zájmy, jsou schopni považovat své individuální nepřátele za kolektiv.

Individualismus a tajná bratrstva
Nejzajímavější na díle Ayn Randové je fakt, že k vyřešení problému světa je – podle jejího románu – potřeba založit tajné bratrstvo. Navíc toto tajné společenství nejen že zná tajemství potřebné ke spáse světa, ale má dokonce i prostředky, jak jí dosáhnout – v případě románu je to motor na statickou elektřinu ze vzduchu. Nakonec tedy i Randová se uchyluje k třídnímu boji, který získává mystickou podobu boje vědoucích proti nevědoucím.

Proti konspiračnímu komplotu neschopných úředníků a podnikatelských ztracenců staví tajné bratrstvo znajících a schopných. Proti falešné solidaritě a hlouposti staví etický egoismus a zdravý rozum. Násilí a destrukce je pro ni legitimní všude tam, kde je schopný jedinec omezován neschopnou společností.

Spojení těchto vědoucích jedinců a jejich vláda je pro Ayn Randovou tím jediným východiskem z bídy tohoto světa. Všichni jedinci jsou svobodní a mohou být i racionální, jen někteří jsou prostě svobodnější a racionálnější. Morálku si sice může vybrat každý sám, ale jen pokud si vybere tvrdou práci a ten správný racionalismus. Tvrdá práce a egoismus jsou dobro, altruismus je zlo.

Ayn Randová jako silná kuřačka onemocněla na sklonku života na rakovinu plic, její léčba byla hrazena ze státního programu Medicare, tedy té největší hrůzy, kterou podle ní USA vyprodukovaly. Život je prostě složitější než ideologie.

Pro Deník Referendum