Ačkoli se u nás o lidských právech vždy hodně mluvilo, v praktických krocích na mezinárodní scéně se to neodrazilo. To se v posledních letech mění. Česká diplomacie se rozhoupala k lidskoprávní podpoře.



V pátek 28.10. jsme slavili svátek vzniku Československa, mnozí v obavách – jiní s potěšením, jaké klauniády nám tento den přinese. V Ženevě, v Paláci národů, končilo ten den druhé zasedání pracovní skupiny pro lidská práva v nadnárodních společnostech. Čtyři dny jednání nebyly jednoduché, ale nakonec proběhly v konstruktivním duchu. Pro nás může být zajímavé, že důležitou zásluhu na tom má i česká diplomacie.

Dosavadní politika České republiky a ministerstva zahraničí směřující k lidským právům byla často kritizována z mnoha stran. Na jedné straně jako neodpovědná a podrývající investice například nebezpečným NGOismem či dalaljlámismem. Na straně druhé jako oportunní rétorická cvičení na podporu takzvaného vývozu demokracie.

Přes souhlas či nesouhlas s jednou či oběma kritikami je jedna věc nepopiratelná: Oficiální podpora lidských práv probíhala furiantsky, fakticky jí však chyběly jakékoli realistické postupy pro alespoň částečné dosažení rétorických cílů. Dalo by se soudit, že se situace na zahraniční frontě začíná pomalu měnit. Doma to ovšem není přes mlhu žabomyších tahanic patrné.

Posledním důležitým krokem, který mění přístup k lidským právům Evropské unie, bylo rozhodnutí České republiky účastnit se druhého jednání Pracovní skupiny pro závazná pravidla pro nadnárodní firmy a jiné podniky v oblasti lidských práv. Toto rozhodnutí učinila proti stanovisku Evropské unie v OSN a především jejího Výboru pro lidská práva. Země EU a s nimi další státy jako USA a Kanada totiž dlouhodobě odmítají jakékoli regulatorní nástroje, jež by vyžadovaly po nadnárodních firmách, které mají sídla většinou právě v těchto zemích, aby ve třetích zemích dodržovaly lidská práva.

Jednotnou linii bohatých zemí narušovala pouze Francie a samozřejmě již obligátní lidskoprávní pravdoláskaři jako Norsko či Švýcarsko. To ale nikoho nepřekvapilo. Podle mnoha pozorovatelů bylo průlomovým bodem to, že se naše diplomacie rozhodla nerespektovat bojkot EU a do jednání o lidských právech v byznysu se zapojit.

Kolegyně a kolegové z několika zemí se mi přiznali, že postoj České republiky měl zásadní význam pro jejich vyjednávání s vládami a nakonec i na rozhodnutí Evropské komise se jednání zúčastnit.

Těžiště lidských práv dneška
Jedním z největších problémů pro naplňování lidských práv a ochrany životního prostředí jsou dnes podmínky uvnitř firem, především těch nadnárodních. Je třeba si uvědomit, že nadnárodní firmy dnes nepředstavují jen produkční či finanční kapacity, ale disponují také ohromnou politickou mocí. Ze sta největších ekonomik (podle HDP a výnosu) je třicet sedm nadnárodních firem.

Od druhé světové války jejich moc roste a to nejen v získávání stále silnějších pozic na trhu, ale také v politice. Bohužel ne vždy pozitivně. Firmy jsou obviňovány z využívání otroků včetně dětských; z likvidace komunit, na jejichž území působí; z šíření jedovatých látek či falšování výzkumů. Pokud jde o politické vlivy, můžeme si připomenout převrat a občanskou válku v Guatemale v zájmu banánového koncernu Chiquita (dříve UFC), nebo převrat v Chile v zájmu amerických firem Kennecott a Anaconda, na jehož přípravě se podílela CIA v úzké spolupráci s International Telephone and Telegraph.

Dlouhá historie, slabé výsledky
Právě podezření napojení firem na státní převraty (realizace převratu v Guatemale a přípravy převratu v Chile byly potvrzeny až po otevření archivů CIA) vedlo OSN k rozhodnutí prosadit pravidla chování pro firmy. Proto v roce 1973 iniciovala Ekonomická a sociální rada OSN vznik Centra pro nadnárodní firmy (UNCTC). Jeho jednání však byla poznamenána studenou válkou a nástupem Reaganomiky, která nadnárodní firmy prosazovala jako spásu třetího světa. Pokud si chcete osvěžit rétoriku studené války v angličtině, pak doporučuji text poradkyně prezidenta Reagana Juliany Geranové z Heritige foundation Jak OSN škodí chudým. Dlouhá vyjednávání dobrovolných závazků bojkotovaly neustále především USA, ale i země Západní Evropy. V roce 1994 bylo nakonec centrum rozpuštěno, aniž by se cokoli dojednalo.

Změnu do jednání vnesl až generální tajemník Kofi Annan, známý svými dobrými vztahy s mezinárodním byznysem, který se rozhodl dát globální ekonomice lidský řád. V roce 1999 na setkání ekonomického a politického establishmentu v Davosu představil iniciativu Globální dohodu. V ní bylo definováno deset principů z oblasti lidských práv, pracovních podmínek (ty Globální dohoda v rozporu se všeobecnou deklarací lidských práv nezahrnuje pod lidská práva), životního prostředí a protikorupčních opatření.

Součástí této aktivity se staly tisíce firem a vznikly i národní sítě, jako třeba v ČR. Kritici označují Globální dohodu jako elitní diskusní klub, kde nadace, nevládní organizace a vysocí úředníci pomáhají maskovat nekalé praktiky nadnárodních firem. Poukazují na vágnost principů i nesolidní monitoring. Iniciativa je označována za největší světovou greenwashingovou akci.

Hlavně nezávazně
Kofi Annan se však nespokojil s Globální dohodou a najal si jednoho z nejvýznamějších politologů harvardského profesora Johna Ruggieho, aby mu pomohl připravit Obecné zásady OSN v oblasti podnikání a lidských práv (Guiding Principles on Business and Human Rights – UNGP). Ruggie stál už za Globální dohoda a jeho týmu se skutečně v následujících letech podařilo vytvořit zásady, které byly přijaty v OSN jednohlasně v roce 2011.

UNGP stojí na třech pilířích – Povinnosti státu chránit, odpovědnosti korporací respektovat a přístupu obětí k náhradám. Ruggie je nepochybně jedním z největších myslitelů současnosti a prokázal i neuvěřitelné schopnosti dotáhnout do konce konsensuální text k problému, na němž si vylámali zuby stovky politiků před ním.

Nicméně Ruggie se stal obětí svého vlastního netransparentního vyjednávání. Stejně jako je jeho filozofie západocentrická, nedokázal ani v OSN plně reflektovat realitu velkého byznysu a jeho působení v rozvojových zemích. Naivně zastával názor, že situaci vyřeší pouze dobrovolné závazky.

Případ Johna Ruggieho ukazuje, jak je akademická obec Severu limitována svou odtržeností od světa „denních starostí“ a navázána na politický a ekonomický establishment. Ruggieho nevarovala ani slova chvály, které firmy při přijetí UNGP pronášely. „Je to základ flexibilního rámce pro společnosti, jako je ta naše,“ nechala se slyšet Coca-Cola a General Electric to označili za „trvalý maják pro byznys, který hledá jak dále růst a produkovat s větším respektem k lidským právům.“ Jistě.

Žádné velké změny na poli lidských práv v byznysu nebyly dobrovolné. Zákaz dětské práce byl motivován zájmem vlád průmyslových států zvyšovat vzdělanost a zaměstnanost dospělých. Šlo o krok ve prospěch průmyslu, ale přesto musel být prosazen proti jeho tlaku.

Až uzákonění náhrad za pracovní úrazy a úmrtí zlepšilo pracovní podmínky – u nás, tedy v Rakousku-Uhersku už v roce 1887. Tam, kde jsou trestní postihy vedoucích pracovníků za pracovní úrazy nejtvrdší, tam je úrazů nejméně.

Ani snížení pracovní doby se neobešlo bez nepokojů, mrtvých a změny zákona. A to přesto, že Fordovy podniky již před tím snížily pracovní dobu, zvedly platy a – zvýšily zisky. Těžko Henryho Forda podezírat z dobročinnosti, šlo o racionální krok. Ale ani racionální důvody nejsou evidentně pro byznys dostatečné (to bude asi tím, že ho vedou ti racionální chlapáci, co nedají nikomu nic zadarmo). Toyota centrum v Goeteborgu zavedlo úspěšně šestihodinovou pracovní dobu již před třinácti lety a nevypadá to, že by se ředitelé hrnuli do následování.

Dobrovolné závazky firem jsou starší než Ruggieho aktivita. A bohužel, nikdy nefungovaly a nefungují. Nebo – fungují, ale jen jako reklama. Například firmy produkující náhražky mateřského mléka po sérii skandálů spojených se stovkami úmrtími kojenců v rozvojových zemích přijaly své vlastní závazky. Nezávazně. A také je dále porušují. Pouze soudní stíhání, která musí vést chudé státy proti těmto bohatým společnostem, občas něco změní a vymohou nějakou náhradu či změnu chování. Jednotlivci nemají žádnou šanci se Ruggieho třetího pilíře – náhrad – domoci.

Stejná práva pro všechny
Právě tyto příklady vedly k tomu, že v roce 2014 inicioval Ekvádor ve Výboru pro lidská práva v OSN hlasování, kterým měla být zřízena otevřená pracovní skupina pro závazná pravidla. Státy EU a USA hlasovaly proti a vyhlásily bojkot jednání pro závazné prosazování lidských práv ve firmách. John Ruggie obvinil zastánce závazných pravidel z polarizace a z toho, že nijak nepomáhají naplňovat jeho UNGP, k čemuž ovšem neexistují žádné nástroje.

Prvního jednání v roce 2015 se skutečně EU a USA nezúčastnily. Nakonec se však ukázalo, že v několika zemích převládlo racionální myšlení nad tlakem nadnárodních firem, které mají na bojkotu největší zájem. A jak jsem již napsal, důležitým krokem v rozhodování zemí EU bylo to, že Česká republika dala jasně najevo, že se jednání zúčastní.

Ještě před začátkem jednání pracovní skupiny panovaly obavy, že účast zemí EU bude znamenat obstrukce, a že se možná podařilo prosadit účast na jednání příliš brzy. To se ale nakonec nepotvrdilo. Možná také proto, že se jedná o otevřenou pracovní skupinu, jejíhož jednání se účastní i akreditovaní aktivisté.

Diskuze nakonec vázla jen při obligátní otázce proč nadnárodní firmy a proč ne domácí. Samozřejmě i velké domácí firmy jsou problémem, jak ukazuje třeba Agrofert. Ale je zřejmé, že postup proti obří firmě vyžaduje jiné techniky, než zakročit proti hostinskému Palivcovi. Více méně panuje shoda, že UNGP jsou dobrým východiskem a je třeba hledat nástroje, jak učinit tento koncept vymahatelným, především s ohledem na oběti.

Česká zahraniční politika pro české dělníky a dělnice
Bez podceňování si troufám říci, že pokud je tu nějaká skupina, kterou většinově téma tohoto článku nezajímá, pak jsou to montážní a pomocní montážní dělníci a dělnice, uklízečky s uklízeči a nejspíš i zaměstnanci ve službách. Přitom právě pro ně je ženevské jednání klíčové. Jejich mzdy, pracovní podmínky i jistoty jsou nejhorší mezi všemi zaměstnanci, a to velmi často díky nadnárodním firmám či globálním obchodním řetězcům.

Může to budit úsměv, že o práva těch nejslabších by se měla starat elita z diplomatického sboru. Na druhou stranu je stále jasnější, že bez regulace svévole nadnárodních firem a velkého byznysu to nepůjde. Zatím se zdálo, že vykořisťování je minulostí, anebo se možná děje někde v Africe či kde. Stále více lidí má ovšem zkušenosti se zneužíváním ze strany firem.

V globální ekonomice není totiž nic dost daleko, a praktiky, které jsme znali jen z aktivistických článků se mohou stát – a pro některé už se staly – každodenní realitou.

Snad i v tomto smyslu by vedení ženevského zastoupení v OSN potřebovalo jasnou instruktáž – která by asi neměla přicházet od ministerstva průmyslu ani od české pobočky Global Compact. To aby jejich příští působení na zasedání bylo trochu aktivnější s podnětnými příspěvky.

Neunáhloval bych se s tvrzením, že se z České republiky stane lidskoprávní tygr a že z Černínského paláce zazáří světlo spravedlnosti pro všechny národy. Ale trocha radosti nad tím, že naše zahraniční politika přispěla k zahájení jednání o jedné z nejtíživějších problematik současnosti, je myslím na místě.