Jazyk se někdy chová podobně jako přírodní živel. Nehledí na to, co si lidé myslí a co by si přáli, a prostě semele všechno, co se mu zlíbí a co se mu postaví do cesty.

Diskuse pod jedním z minulých zápisků vyústila v debatu o tom, jestli je „správně“, že se právnický termín zcizit užívá mimo oblast právních textů v naprosto opačném významu, než o jakém vypovídá jeho definice. Zatímco v právnické terminologii toto slovo zhruba znamená legálně převést na jiného majitele, mimo tuto jasně vymezenou oblast odborných textů je jeho význam synonymní s ukrást.

To zdaleka není jediný případ, kdy původní termín přestal být majetkem úzké skupiny odborníků, která si ho pečlivě zavedla a definovala (ve skutečnosti termíny tvoří většinu naší slovní zásoby). Pamatuju si na jednu přednášku Patricka Hankse, člověka, který stojí za velkou částí těch nejlepších anglických slovníků, v které líčil, jak vedl dlouhé spory s jedním ze svých spolupracovníků (možná, že to byl původním vzděláním také právník) o tom, jaká má být ve slovníku definice slova sekunda. Říkal, že mu dalo obrovskou námahu přesvědčit svého kolegu, že význam slova sekunda není totéž co fyzikální definice tohoto slova. Řekne-li totiž někdo, „během sekundy byl pryč“, nemíní tím, že byl pryč za dobu trvání 9 192 631 770 period záření, které odpovídá přechodu mezi dvěma hladinami velmi jemné struktury základního stavu atomu cesia 133. Zkrátka slovníková definice (anotace významu slova) a jeho definice terminologická nejsou totéž.

Vedle toho jsou případy, kdy v jazyce existující slovo je adaptováno nějakým oborem a pak pro účely precizního vědeckého vyjadřování redefinováno. Jeho původní význam samozřejmě žije dál. Zeptá-li se mě tedy jednou můj dnes půlroční syn, „co je život“, posloužil bych mu věru špatně odpovědí, že se jedná o biologickou charakteristiku objektů, v nichž dochází k sebeudržovacím procesům a které jsou schopny signalizace (komunikace). Stejný případ – a teď už vidím všechny matematiky, jak se jim křiví výraz – je slovo polovina. Jakkoli je všem matematikům zřejmé, že jde o 50 % celku a není možné uvažovat o větší či menší polovině, v běžné řeči to možné je. Zde totiž slovo polovina minimálně u větší poloviny populace má význam „část“, příp. „jedna ze dvou částí“. Podobně nebudu manželce vysvětlovat, že technicky vzato „pavouk“, který se objevil v naší kuchyni, není ve skutečnosti pavouk, ale sekáč, tedy maximálně pavoukovec a prostě ho raději zlikviduju, než se mi dostane nějakého nehezkého označení.

A takto bychom mohli pokračovat opravdu dlouho. Mě osobně samozřejmě velmi trápí, že většina populace nechápe, že slovo gramatika nebo mluvnice není „popis toho, co je v jazyce správně“, ale relativně přesně definovaný lingvistický termín označující soubor pravidel a zákonitostí, které se v jazyce užívají při komunikaci (tedy bez ohledu na to, jestli se to někomu líbí nebo ne). Nicméně s tím asi nic nenadělám, vydali jsme s kolegy Mluvnici současné češtiny a je na nás to dokola vysvětlovat, že je v pořádku, že v knížce nazvané mluvnice najdete i tvary jako mladej, vokno a bysme.

A to jsem ještě nechal úplně stranou případy, které se i v rámci velmi exaktních oborů definují velmi špatně a přitom se v jazycích běžně a s úspěchem užívají. Zkuste se nějakého matematika zeptat na přesnou definici některých velmi základních pojmů – např. množina. Abych byl upřímný, v lingvistice je takových případů hodně: slovo, jazyk atp. Všichni víme, co znamenají, ale definovat je exaktně není žádná legrace.

Abych předešel nějakým nedorozuměním, chtěl bych explicitně zdůraznit, že nemožnost výrazněji ovlivnit neterminologický jazyk rozhodně neznamená, že bychom terminologii a její přesnost měli v rámci vědeckého vyjadřování přestat využívat. To, že odborné termíny mají svoje (často původní definici velmi vzdálené) významy v neodborném vyjadřování, ještě neznamená, že by odborníci v daných oborech měli na jejich užívání rezignovat. Musí si ovšem uvědomit, že význam užívaných termínů se za dveřmi jejich laboratoře či pracovny výrazně mění (někdy dokonce ve vlastní opak) a že tento fakt asi nikdy nezmění. Význam slov (v neodborném vyjadřování) totiž neurčuje terminologická komise, ale úzus, který je mimochodem velmi demokratickou institucí, protože je utvářen všemi mluvčími daného společenství.

Asi nejzhoubnější a zároveň nejnaivnější představa, která z rozporu mezi terminologickým a neterminologickým vyjadřováním může vzejít, je pocit, že kdybychom všichni znali exaktní definice slov a používali slova tak, jak nám tyto definice velí, komunikovali bychom úspěšněji a efektivněji. Jazyk není exaktní a to je jeho hlavní deviza – je vágní, často je redundantní (zvláště když mluvíme, sdělujeme většinou tutéž informaci víckrát a různými způsoby, abychom si byli jisti, že nám bylo rozuměno), což nám, chybujícím bytostem, umožňuje ho používat. Pokud by totiž bylo výhodné používat přesný a jednoznačný kód, už dávno bychom mluvili buď pascalem, fortranem, perlem nebo třeba C++.