Dostal jsem díky Fulbrightovu stipendiu příležitost působit 9 měsíců na Brownově univerzitě v USA jako hostující profesor. Neuvádím to na úvod proto, abych se chlubil, ani pouze z toho důvodu, že tento text se vedle češtiny dotýká i Ameriky a některých jejích specifik, ale především jako svého druhu neohrabanou omluvu všem pravidelným čtenářům tohoto blogu, které jsem v poslední době z důvodů pracovní vytíženosti zanedbával. Ale zpět k tématu...

Jelikož Američani obecně moc nedůvěřují průkazům, které sami nevydali, zvažovali jsme s manželkou zpočátku, že bychom si pořídili americký řidičský průkaz (nakonec jsme zjistili, že se bez něj obejdeme a těch devět měsíců nějak přečkáme s tím mezinárodním, ale to teď není podstatné). Při pátrání po všech potřebných náležitostech získání řidičského oprávnění (mimochodem, používá vůbec někdo tohle „oficiální“ pojmenování? Zjevně téměř ne.) jsem narazil i na oficiální manuál řidiče vydaný úřadem pro motorová vozidla státu Rhode Island. Okamžitě mě – kromě několika zajímavých odchylek v pravidlech silničního provozu v ČR a v USA – zaujal styl příručky.

Z autoškoly, kterou jsem dělal, pravda, už před 13 lety, jsem si pamatoval velmi strohou a přísnou dikci vyhlášky, která pouze zakazovala a přikazovala. Vedle toho americký manuál pro řidiče, což je oficiální dokument, z kterého se, jak jsem pochopil, většina řidičů na zkoušky skutečně připravuje, vypadá téměř jako kamarád, který radí, předává zkušenosti a pomáhá: jakou vzdálenost mezi vozidly je vhodné udržovat a jak si to člověk snadno sám změří, jak se chovat v krizových situacích, jak řídit v zimě a co dělat, když jste při jízdě unavení apod. Nic nového nebo objevného, ale přesto byste to v dokumentu tohoto typu asi tak jako já nečekali.

Jako názornou ukázku bych zvolil pasáž o semaforech na s. 38 (volně překládám): „Dopravní světelné značení umožňuje vozidlům bezpečný průjezd rušnými křižovatkami. (...) Světelná signalizace dává řidičům v jednotlivých směrech postupně přednost v jízdě a chodcům možnost přecházet. Pokud nějaký řidič nezastaví na červenou, ostatní účastníci provozu, kteří mají v tu chvíli zelenou, by neměli trvat na své přednosti. Motoristi by si měli uvědomovat, že se na silnici můžou vyskytnout řidiči porušující zákon a měli by být proto připraveni včas zabrzdit, aby předešli havárii. Při průjezdu křižovatkou byste proto měli zpomalit, přesunout nohu z plynu do pohotovostní polohy nad brzdový pedál a dbát nejvyšší opatrnosti.“

Všimli jste si toho rozdílu? Zatímco u nás běžně zelenou na semaforu interpretujeme jako právo vjet do křižovatky, zde se mluví o tom, co se může stát, když někdo na předpisy nedbá. Tedy naše vyhláška se zabývá tím, jak by se mělo (podle práva) jednat, americká příručka mnohem víc poučuje o tom, co se běžně na ulicích stává (situaci na amerických silnicích bych přitom z vlastní zkušenosti hodnotil jako o několik řádů bezpečnější než u nás a americké řidiče jako velmi ohleduplné). Který z přístupů je podle vás užitečnější a v konečném důsledku pro řidiče přínosnější – příkazy nebo informování?

Abych předešel případné námitky ze strany znalců amerických předpisů, na které rozhodně nejsem expertem: rozdíl mezi českou a americkou dopravní legislativou je zjevně mnohem větší. Tkví např. i v tom, kolik procent případů řeší zákon a kolik „zdravý rozum“. Zatímco u nás de facto není křižovatka, která by nebyla pokryta předpisem určujícím, kdo má přednost a kdo je tedy v případě kolize v právu, zde je běžným principem to, že se účastníci provozu musí dohodnout. Např. na křižovatce ve tvaru kříže, kde na všech čtyřech ulicích do ní ústících najdete značku STOP, má přednost ten, kdo do křižovatky přijíždí jako první. V praxi to samozřejmě vypadá tak, že se řidiči musí posunky (nebo posuňky?) dohodnout. Podobné je to s možností odbočit vpravo na červenou, pokud nikoho neomezujete apod.

Možná se teď ptáte, jakou souvislost to vlastně s jazykem má. Přímo s jazykem velmi malou, ale s jeho popisem poměrně značnou. V každém jazykovém popisu je totiž složka předepisující (preskriptivní) a složka popisná (deskriptivní).

V české tradici je běžné přistupovat k jazyku (a zjevně i k dopravě) primárně preskriptivně. Zná to každý ze školy – to se smí, to se nesmí, to je správně, to je špatně. Až na několik výjimek se nesetkáte s jiným hodnocením jazykových variant, proto zde opakovaně propaguju korpus a jeho nástroje (třeba SyD) umožňující statistické vyhodnocování variant na základě jejich četnosti v úzu. Někdy si ani neuvědomujeme, že se vyjadřujeme preskriptivně, protože tento způsob uvažování máme silně internalizovaný. Např. když nějaký lingvista v médiích prohlásí, že určitý tvar bychom „už mohli připustit“, „něco je třeba psát nějak“, něco „nelze“ a něco jiné je „nepřípustné“ apod.

Přitom, když budeme přistupovat k jazyku deskriptivně, můžeme o něm podat zprávu, která je nejen přesnější, ale zároveň i mnohem užitečnější. Pokud jsou pro vás takové informace o jazyce zajímavější než prosté příkazy, můžete využívat korpus a jeho nástroje nebo se podívat do některé z nemnoha deskriptivních příruček, např. Mluvnice současné češtiny (situace se v tomto ohledu ale snad bude zlepšovat a další deskriptivní popisy se, pokud vím, chystají).

Je třeba poctivě přiznat i nevýhody deskriptivního přístupu: ano, neřeší tak dobře, „kdo má pravdu“ a „co je správně“. Je myslím ale zjevné, že to není pravý účel jazykového popisu – jde spíš o to, abychom se o jazyce dozvěděli víc a byli sami schopni ho líp využívat. V takovém případě nám ale nepomůže představa o tom, jak by jazyk vypadat měl – byť by pocházela ze zdroje sebevzdělanějšího a sebemocnějšího –, protože to, podle čeho se nakonec můžeme orientovat, je jedině prostý popis reality.