Finálový zápas amerického fotbalu, tzv. superbowl, je vždy velkolepá podívaná. Stejně jako u jiných podobně důležitých sportovních akcí v USA i zde na začátku vždy zazní americká hymna v podání některého z právě adorovaných umělců. Zajímavé je, že hymna nikdy není zpívána stejně, někdy se úprava povede, jindy míň a někdy je to tak strašné, že se to stane námětem pro parodie.

Pozoruhodné na tom je především to, že hymna se u běžných Američanů těší velké úctě navzdory tomu, jak samostatně až svévolně s ní interpreti zacházejí. Z některých podání můžete dokonce nabýt dojmu, že spíš než o jeden ze státních symbolů se jedná o nejčerstvější novinku, která má tento týden vyjít na umělcově novém albu.

Naše tradice zacházení s hymnou je jiná. Neřekl bych, že si jí vážíme míň nebo víc, přistupujeme k ní ovšem, jako kdyby to už nebyla píseň, která má být zpívána a poslouchána jako hudba, ale jako k nejposvátnějšímu statku, kterého bychom se neměli raději vůbec dotýkat, natož ho svévolně prožívat a upravovat. Nechci rozhodně naznačovat, že přístup Čechů k hymně by se měl změnit, jsem zvyklý na to, jak to je, a asi bych špatně snášel americký přístup, nicméně to srovnání ukazuje na dva způsoby vnímání hodnot a tradic: buď je chápeme jako živé součásti našich životů, nebo si je zbožštíme na takovou úroveň, že je prakticky svatokrádežné o nich odlišně i jenom uvažovat.

Podobné je to i s jazykem. Buď k němu můžeme přistupovat s úctou, která respektuje jeho živost a nutnost jeho vývoje, nebo se budeme snažit o zakonzervování v podobě minulé (protože „dobře už bylo“) a jakoukoli změnu budeme odmítat jako prznění a zhoubu. Takový přístup zvolil i Miloš Ondrášek ve svém blogu Čeština na scestí, který neúprosně tepe přejímání jevů z angličtiny zvláště v oblastech, kde jde údajně pouze o lenost hledat vhodný český ekvivalent.

O tom, že přejímání z jiných jazyků je nejen nezbytnost, ale v zásadě pozitivní obohacení, není třeba vést dlouhé spory. V některém z minulých zápisků jsem dokonce poukazoval na to, že angličtina se svojí houbovitou schopností nasát různorodé vlivy vděčí právě i přejímání za svoji světovost. Je tedy zjevné, že vymýtit všechny výpůjčky z češtiny (ale v podstatě z jakéhokoli od okolní společnosti neizolovaného jazyka) je nejen nemožné, ale i krajně nevýhodné. Přišli bychom tak o velkou část slovní zásoby, kterou už dnes za cizí nikdo nepovažuje, viz notoricky známé příklady jako košile, tabák, (vysokoškolská) kolej, Vánoce apod.

Jak je to ale s těmi přejímkami, kde český protějšek existuje nebo by bylo snadné ho systémově vytvořit? Motivem zde je neustálá potřeba říkat věci nově, přirozená lidská tvořivost, snaha odlišovat se a invence. Pokud tuto tvořivost svážeme do pravidel a budeme od ní požadovat, aby respektovala hranice a stanovená pravidla, už to nebude tvořivost, nespoutaná invence, ale „mírný pokrok v mezích zákona“. Vždyť to, co je v první řadě na lidské invenci zajímavé (ať už se projevuje v umění, architektuře, vědě nebo v jazyce), je právě její nespoutanost a snaha překračovat hranice možného.

Každý, kdo podmiňuje úctu ke svému jazyku tím, že novotvary by měly sledovat zavedená pravidla, kdo nepřijímá každou novinku jako projev tvůrčího ducha, ale jako výraz prznění a zhouby, podává důkaz nanejvýš o lásce macešské. Není to úcta bezpodmínečná přijímající to povedené i s tím horším, která se projevuje ve vědomí, že jenom v neustálém vývoji se demonstruje skutečná živost jazyka, ale láska majetnická, svazující a vypovídající o národní slabosti, pocitu ohrožení a malém sebevědomí. Plakat nad ztracenou někdejší krásou a vytříbeností jazyka je stejné, jako se rozhořčovat nad tím, že děti nám vyrostly a už nejsou tak roztomilé, jako když jim byly dva roky.

Ano, můžeme se rozhodnout, že umístíme jazyk na piedestal podobně jako hymnu, a opatrně ho budeme oprašovat v nábožné úzkosti z toho, že se jakkoli změní. Z perspektivy M. Ondráška, člověka žijícího dlouhodobě v zahraničí, tyto dvě hodnoty symbolizující češství můžou z pochopitelných důvodů vypadat jako analogické. Vzhledem však k tomu, že jazyk – na rozdíl od hymny – musíme dennodenně používat (není to pouze symbol, ale i nástroj), koledujeme si v takovém případě o to, že se z něj stane neživý artefakt, který bude postupně ustupovat, až bude zcela vytlačen jazykem jiným, který bude jeho úlohu suplovat nejen v praktické rovině, ale k němuž se budou moci mluvčí hodnotově vztahovat bez toho, aby měli kacířský pocit svatokrádeže, kdykoli k jeho životnosti přispějí svým vlastním umem a invencí.

Takový případ už přitom jednou v češtině nastal. První generace obrozenců propadla pocitu, že soudobý jazyk „zaplevelený“ germanismy není dostatečně dobrý na to, aby mohl být nositelem české kultury, a rozhodli se proto z tohoto hrubého kamene vybrousit spisovnou češtinu. Svůj cíl dovedli k dokonalosti v tom, že dnes není tento kód mateřským jazykem nikoho z nás. To, že dodnes spisovná čeština přežila jako jazyk některých formálních a oficiálních situací, je způsobeno především tím, že byla pravidelně lingvisty korigována v rozporu s původními záměry puristů a právě se zřetelem k tomu, jak se vyvíjí ten běžný „pokleslý“ jazyk. Kdyby naši obrozenci v sobě našli dostatek takové úcty k jazyku, která by je přiměla vážit si toho, jak reálně jazyk vypadá a že žije, ušetřilo by nám to dnes mnoho problémů.