Významná událost - Česká cena za architekturu. Široce medializované téma, důležité pro obor, pro popularizaci kvalitní architektury. Přehlídka toho nejlepšího za uplynulý časový úsek. Skvělá příležitost seznámit se s tím, co nového se objevilo v architektonické tvorbě. Zajímá to architekty, studenty, veřejnost.

Tentokráte nejvyšší ocenění získala spektakulární přestavba paláce kulturní památky - mohutného moravského hradu Helfštýna. Projekt je představen efektními, vizuálně opravdu velmi působivými záběry. Na tiskovce po slavnostním vyhlášení zdůrazňovaná vstřícnost památkové péče soudobé tvorbě. Slova uznání. Konečně je to tady !!! Takto by se prý měla prý památková péče otevřít moderní architektonické tvorbě. Potlesk na otevřené scéně.

Zpozorněl jsem. Prohlížím si obrázky na internetu a pročítám závěr mezinárodní poroty: „……. autoři zvolili koncepci, respektující historický objekt….. cílem bylo najít optimální způsob zastřešení paláce a přiblížení jeho vývoje návštěvníkům…… nové konstrukce nechali vložit v soudobém designu….. díky tomu je srozumitelné, které části jsou původní a které nové….. výsledkem je přiblížení novodobé architektury široké veřejnosti…. Zvolili sice radikální, ale citlivý přístup…. atd.“
Opravdu? Nešálí mě zrak? Neprohlížím si úplně jinou stavbu?

V tu chvíli ke mně ale také dorazily první dotazy: „….. Co tomu říkáte pane profesore? Jak hodnotíte tuto stavbu? Je to téma, kterým se zabýváte celý život, tak bychom chtěli bychom znát Váš názor …..“.

Víte, nemusím se hned ke všemu vyjadřovat, navíc jsem hodně pracovně vytížený. Ale zde nešlo odmítnout. Musel jsem se vydat na Moravu. A opět po zhruba deseti, patnácti letech si znovu připomenout jednoho z největších moravských hradů. Prohlédnout si čerstvé úpravy paláce, které získaly významné ocenění. Jen prohlédnout, raději bez zkoumání řady těch dnes již skrytých stabilizačních zásahů, jež jsou popisovány ve zprávě.

Hrad Helfštýn jsem samozřejmě znal, i peripetie jeho záchrany někdy od 70. let dvacátého století. Poprvé na exkurzi, kdy ještě osobně pan dr. Gardavský představoval výsledky svého výzkumu a ideu obnovy hradu. Velké diskuze. A pak opakovaně znovu při různých odborných příležitostech, kdy se už začaly zvažovat možnosti zastřešení torza paláce. Nyní tedy znovu: ve vichru a sněhové vánici jsme vystoupali nahoru k torzu mohutné stavby, provázeni poučeným výkladem ochotného pana kastelána, abychom se osobně na vlastní oči seznámili s úpravami.

Někomu se líbí to a jinému ono. Líbí, nelíbí, to tak bývá. Ano, názory se mohou různit. Ale při posuzování, hodnocení úpravy jakékoliv památky, o to více takto významného hradu, je zapotřebí kriticky posoudit minimálně:

1) Kvalitu, úroveň ošetření vlastní památky. Zdali odpovídá metodickým zásadám oboru, evropským standardům a etice památkové péče. Do jaké míry byla úpravami zachována autenticita a vzhled nedotčenosti. Atmosféra místa.

2) Kvalitu a přiměřenost nově vkládané vrstvy. Vhodnost programu. Jak se s úkolem vypořádali autoři koncepce. A do jaké míry má nová vrstva šanci stát se harmonickou součástí památky.

A zde je moje odpověď na obě otázky. Jak a zda-li obstojí rozsáhlá přestavba paláce Helfštýna při bližším kritickém pohledu. Posuzovaná alespoň podle těchto dvou základních kritérií:

1)Tak nejdříve k památkovým úpravám, k jejich úrovni. K tomu, jak se projekt vypořádal se stabilizací torza paláce. Nejen z hlediska technického. Uchování obrazu nedotčenosti (pokud možno s minimální změnou vžitého vzhledu) a respektování torza jako významného historického pramene - to jsou základní premisy pro kvalifikované ošetření vzácné historické materie. To vyžaduje volit především konzervační přístup s využitím šetrných metod stavebně restaurátorské činnosti. Pro zříceniny hradů je to základní požadavek památkové péče. Stejné nároky na výsledek musíme mít i v případě potřeby náročnějších zásahů. O to je to složitější. Zde, při vstupu na horní nádvoří už první pohled na průčelí paláce přinesl zklamání. Zdivo průčelí bylo kompletně v celém rozsahu a hlavně nepříliš citlivě přespárováno. Nová, příliš světlá malta, byla mechanicky rozetřena v líci zdiva od paty až po korunu průčelí. Stejně tak skličující pohled i v interiérech. Vše novou maltou příliš světlého odstínu zglajšaltováno, přestože zde byla šance díky ochraně střechy postupovat citlivěji. Neuplatněný požadavek památkové péče. Stavařská úprava. Rozpačité detaily spárování s odbytými přechody vkládané malty na přechodech cihelného a kamenného zdiva. Nahodilé návaznosti spárovaného zdiva a omítek. Rozsáhlé plochy nových, tupých omítkových ploch. Tam, kde měl nastoupit restaurátor a kultivovaně vyřešit návaznost k zbytku historických omítek, jako u rohových výsečí, jen ledabyle domáznuto maltou. Choulostivé detaily zbytků štukové výzdoby ponechány bez restaurátorského ošetření. Brutální, neestetické čepice zakrývající torza kleneb i tam, kde to není zapotřebí (proč se tedy řešilo zastřešení?). K tomu zjevně problematické řešení stabilizace koruny apod….... Provedené úpravy torza paláce – banalita, promarněná šance. Vracíme se o padesát let zpět. Stejná, léta kritizovaná monotónní stereotypní stavařská úprava – jak známe z období 70. - 80. let 20. století z některých našich hradů. Ošetření autentické historické materie kulturní památky měla být věnována prvořadá pozornost. V úzké součinnosti s památkovou péčí promyšleně a přiměřenými prostředky řešit stabilizaci materiální podstaty. S využitím restaurátorských kapacit pro důstojnou prezentaci choulostivých autentických detailů, a s jejich vzájemným propojením v ucelený obraz.To se bohužel nestalo.

2) Nyní k novotvarům, k architektonickému konceptu. Vstup do dispozice paláce přes rezavý plech. Ohromující první dojmy. Laik určitě zírá. Pro ty, kteří se chtěli potěšit romantickou atmosférou starobylého hradu doslova šok. Bože můj, co všechno sem bylo vneseno, v jakých kombinacích nakupeno. Vymezení tras pro návštěvníky chodníky z leského, silně klouzavého betonu s okolím vymezeným hrubým štěrkem, jako mezi pražci na nádraží. Rezavá ocelová koryta z kortenu propojená v otvorech příčných stěn zaniklého vyššího podlaží visí nad tebou. Masivní korten také v přístupových schodištích. Ve výrazném provedení, se zdůrazněním plných zábradlí, aby se co nejvíce vizuálně uplatnily. A abys náhodou nezřel na zdivo památky. Průhledy nahoru na vějíře železných nosníků, krytých perforovaným plechem. Vyplechované chodbičky. Rezavé podhledy ochozů s bodovým osvětlením, lemované proskleným zábradlím. Nade vším pak rastr pod korunou zapuštěné střechy, ze které visí nerezové roury odvodnění. Složitý prostor je pak bez ladu a skladu doplněn celou řadou dalších prvků: rezavých zábradlí a zábran různého typu i rozmanitých mříží, některých vyřezaných laserovým paprskem, některých svařovaných a to i v místech, kde vůbec nemusí být. A do toho železné artefakty, tu a tam kamenné detaily na železe a podél komunikace či v prostoru skleněné panely s informacemi. Řekl bych mnohomluvný vstup. Příliš mnoho not, a zahlcen tóny ze všech stran, výšek i hlubin - chybí ti harmonie. Vkládané detaily jsou sice moderní, o tom není pochyb. Ale za každou cenu výrazné a mnohdy nepříliš původní. Navíc se vnucuje otázka, jak byl splněn požadavek ochrany zastřešením, když do půlky dispozice jsou všude nafoukány závěje sněhu. A reverzibilita nových prvků? Ani náhodou. Přesycení prostorů bez sebekázně a úcty k památce. Autoři mysleli jen na sebe. Jen na to, jak sebe prezentovat, jak se ukázat. Vůbec je památka nezajímala. Citlivý přístup? Ne, exhibice, spíše lunapark.

Shrnutí: Koncepce nerespektuje historický objekt, naopak silně popírá jeho atmosféru. Omlouvám se autorům i úctyhodné mezinárodní porotě. I ta hodnotila pouze architektonickou kreativitu bez zohlednění památky. Hrad je nezajímal. Jen pouze jako jakási kulisa, která v podstatě „přepálenému“ architektonickému konceptu umožnila „zazářit“. Díky atraktivnímu prostředí, které nové architektuře vtisklo svébytný ráz. A to je tak dobře?

Nevím nic o tom, že rozpoznat nové od starého je měřítkem kvality architektury a citlivosti k památce. Soudobý design by jistě byl na místě, ale kultivovaně, přiměřeně. Proč musím připomínat slova klasika? Ludwig Mies van der Rohe: „Méně je více“. To, co stále i dnes platí pro novou architekturu - zde v prostředí kulturní památky, by mělo přeci platit automaticky.

Realizovaná úprava ale vyvolává další otázky. Opravdu se tímto způsobem podařilo přiblížit vývoj starobylého paláce? Skutečně? Je to správný, uvážlivý přístup, když se na místo šetrného přístupu k památce a efektivního vyřešení její ochrany vyčerpají desítky milionů na věci nadbytečné, navíc památku poškozující? Nemělo by se úsporněji, hospodárněji zacházet s veřejnými prostředky? A jak je to s údržbou? V době, kdy na hradech a zámcích setrvale chybí základní prostředky na běžné opravy, cyklické rekonzervace, úklid, personál, průvodce…. A nedopadne to tak, že záhy naváté vrstvy listí na střeše, umatlané skleněné desky zábradlí, zašlapané špinavé betonové cestičky - ten prvotní efekt exkluzivity čerstvě dokončeného díla zcela deklasují? A co udržitelnost projektu i nesouběžnost stárnutí, fyzického i morálního?

A co úplně na závěr?
Úpravy torza starého paláce hradu Helfštýna nepříznivě postihly fyzickou podstatu a atmosféru významné památky. Realizace kladla důraz na exhibici architektů. Na úkor šetrného ošetření vzácné památky. Vnesla neklid do prostředí památky, jež je zapotřebí ctít. Je v rozporu s řadou mezinárodních doktrinálních dokumentů evropské památkové péče. Na posledy s dokumentem „Evropské zásady kvality u zásahů s potenciálním dopadem na kulturní dědictví“ z roku 2020, který upozorňuje na nebezpečí nadměrných a „přefinancovaných“ intervencí, vedoucí k nevratným či obtížně napravitelným transformacím hodnot, kvůli kterým bylo místo chráněno. Upozorňuje právě na ta rizika – která nyní paradoxně postihla vzácný hrad Helfštýn. S památkou, s významnou památkou hradní architektury je zapotřebí nakládat v souladu s nejnáročnějšími kritérii oboru památkové péče. S elementární zodpovědností a úctou, jak zdůrazňujeme i ve výuce na fakultě architektury1). Je to závazek a zodpovědnost každé generace.

Helfštýn – památková péče na kolenou. Hlavně totiž ona nesplnila svoji úlohu. A není to v poslední době poprvé. Zklamala v tom, že opomněla stanovit správná - dostatečně zřetelná konkrétní pravidla a odborné limity pro zásahy do významné památky. Zapomněla zároveň vymezit pole pro architekta v souladu s metodickými zásadami pro péči o významné památky. Zapomněla na svoji výsadu být fundovaným rádcem. Zapomněla na svoje poslání a zodpovědnost.



1) „Při hodnocení obnovy památky se často věnuje pozornost především úspěšnosti zvládnutí novotvaru. Dostatečná zřetelnost a kvalita přidané hodnoty se stala hlavním kritériem. Komplexní posouzení úspěšnosti výsledku obnovy památky samotné ale zůstává většinou stranou. Mělo by jít přitom o pozornost věnovanou nejen „přidané hodnotě“, ale také - a to rozhodně ne okrajově, o ověření šetrného přístupu k památce a ve výsledku zvládnutí souboru stavebně restaurátorských zásahů a jejich spojení s novou vrstvou v přesvědčivě propojený, harmonicky komponovaný výtvarný celek“.
(https: //www.fa.cvut.cz/cs Václav Girsa, Vlastními slovy)