V těchto dnech vzpomínáme výročí sebeupálení Jana Palacha – činu, který vždy vzbuzoval mimořádné emoce. V té době jsem byl studentem prvního ročníku Přírodovědecké fakulty a onu smutnou dobu si velmi živě pamatuji. Nějakou dobu jsme tehdy věřili, že tento čin skutečně dokáže probudit národ, který začal upadat do zoufalé apatie, že dokáže pohnout našimi tehdejšími politiky, kteří stále více opouštěli ideály „Pražského jara“. Nic z toho se nestalo; Palachův čin možná spíše většinu veřejnosti vyděsil a přispěl tak k ještě rychlejší rezignaci a "normalizaci" („ať už je konečně pokoj, ať už nikdo nic takového neopakuje…“).