Myslím, že senátor Zlatuška má pravdu ve své kritice chystané „reformy výzkumu, vývoje a inovací“. V návrhu je sice několik pozitivních prvků (např. snížení počtu rozpočtových kapitol financujících výzkum, posílení významu dvou grantových agentur, zachování existence ústavů Akademie věd), ale to hlavní je podle mého názoru nesprávné – výrazný důraz na státní podporu aplikovaného výzkumu a stagnace (tedy přiškrcení) podpory výzkumu základního.



Zcela souhlasím s panem senátorem, že mnohem lepší by bylo soustředit se na masivní podporu špičkového základního výzkumu na vysokých školách (a já ještě přidám – a také na ústavech AV, které jsou dnes s vysokými školami silně propojeny, protože vychovávají spoustu studentů). Podpora aplikovaného výzkumu s krátkodobou návratností bude ve většině případů málo efektivní - budou se vyvíjet „lepší šampony“, ale nepovede to k opravdu ekonomicky vysoce výnosným inovacím. Investice firem do takového výzkumu budou většinou „na oko“, protože to zúčastněné firmy dostanou druhou stranou zpět z těch státních dotací projektů, na kterých se budou podílet. Už dnes je pro akademické či univerzitní pracoviště velmi obtížné sehnat firemního partnera pro společný projekt aplikovaného výzkumu, protože vhodných firem je u nás prostě málo, a ty, které existují, mají málo peněz. Už dnes existuje hodně programů podpory aplikovaného výzkumu a finanční zdroje z privátní sféry jsou jimi prakticky vyčerpány.

Skutečně zásadní kvalitativní skok by bylo možno očekávat (a to ještě pouze při příznivé souhře okolností a při enormní snaze všech zúčastněných) pouze po pozvednutí úrovně několika vybraných odvětví základního výzkumu na skutečně světově špičkovou úroveň. Pouze z takového výzkumu mohou „vypadávat“ opravdu zásadní inovace, a ne jen vylepšení nebo kopie něčeho, co už bylo objeveno jinde.

Samozřejmě, že taková vědní politika zaměřená na skutečnou excelenci v základním výzkumu by musela znamenat naprosté (a velmi nepopulární) „zemětřesení“ na většině našich univerzitních a akademických pracovišť. Museli bychom v prvé řadě přilákat neodolatelnými nabídkami co nejvíce špičkových vědců ze skvělých pracovišť v zahraničí, ať už mladých Čechů nebo cizinců. Samozřejmě bychom je přilákali platy vyššími než v Americe a také výbornými pracovními podmínkami v nových a moderně vybavených ústavech. Kdybychom si toto dali jako prioritu, snadno bychom to mohli udělat – stálo by to jen zlomek z těch 24 miliard, které stát na podporu výzkumu a vývoje nyní dává. To by samozřejmě znamenalo rozloučit se se spoustou (pod)průměrných stávajících pracovníků, zvláště na místech vedoucích týmů. To není žádná fikce – přesně takhle to již před lety začali dělat v několika asijských zemích, ze kterých bychom si mohli vzít příklad a všechno od nich jen „opsat“.