Musím přiznat, že se nestane často, aby mě potěšil náš pan premiér. Rozhodně to není tehdy, když sprostě mluví a gestikuluje, spílá novinářům a odborářům a používá vyjádření inspirovaná nacismem. Ale nějak mu to prochází, veřejnosti se to asi docela líbí – je to přece takové chlapské... Ostatně podobně (i když stylově trochu jinak) se choval Miloš Zeman a lid s potěšením kvitoval, když se chlubil, že už urazil každého, koho urazit mohl.

Takže jsem se vskutku podivil (a kvitoval s uspokojením), když nedávno pan premiér překvapivě (Václav Havel by asi řekl „nadrzle“) odmítl oficiální americkou kritiku poměrů u nás s tím, že ji nepřijímá od země, která umožňuje mučení zajatců. Zaslechl jsem tu větu nejprve v rádiu a myslel jsem, že ji pronesl buď PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc, nebo dokonce doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc - a vida, on to byl ing. Mirek Topolánek!
Nebudu teď hodnotit oprávněnost americké kritiky, ale je fakt, že jakákoli kritika zní lépe a věrohodněji od toho, kdo sám nemá kritizovaný problém.

Ale překvapením nebyl konec. Pan premiér ve stejný den také pozitivně vzpomenul šestašedesáti československých občanů unesených před 25 lety v Angole protivládním hnutím UNITA. To je tedy vskutku zvláštní, uvážíme-li, že krátce předtím pan premiér vyznamenal bratry Mašíny a pana Paumera za jejich násilný odboj proti komunistickému režimu. Zvláštní, a vlastně nelogické je to proto, že v Angole tehdy vládla silně prosovětsky a jasně komunisticky orientovaná vláda, dokonce masivně vojensky podporovaná kubánskými vojáky. A hnutí UNITA bylo naopak prozápadní, „prodemokratické“, vydatně podporované a vyzbrojované z USA.

Dobře si pamatuji, jak jsem někdy v 80. letech poslouchal na Hlasu Ameriky Josefa Škvoreckého, který velmi pochvalně mluvil o vůdci UNITA dr. Jonasi Savimbim (Škvorecký mu říkal „Jonáš“) – vyzdvihoval ho jako bojovníka za svobodu a demokracii vedeného nejušlechtilejšími ideály západní demokracie. A ti čs. inženýři a technikové přece evidentně byli „přisluhovači“ toho utlačovatelského, komunistického režimu, ne? Byli přece právě tak legitimními cíli angolských odbojářů, jako o 30 let dříve ti esenbáci, pokladníci a hasiči pro mašínovce?

V Angole se prostě podařilo splnit ušlechtilý záměr Mašínů a jejich přátel - rozpoutat masivní občanskou válku proti komunistům. A to je samozřejmě správné, jak se dozvídáme v některých blogových příspěvcích a diskusích pod nimi – není přece možné pasivně přijímat utlačovatelský režim, je potřeba se mu postavit všemi prostředky, i když přitom přijdou o život lidé, kteří prostě „byli v nesprávný čas na nesprávném místě“, je třeba v tomto duchu vychovávat naše děti, jak krásně řekl opakovaně v diskusích jeden prominentní a neobyčejně výmluvný diskutér.

A v Angole dokonce byla šance na vítězství v boji za svobodu a demokracii větší než v Československu 50. let. Nakonec se to sice nepovedlo, země byla občanskou válkou zcela zdevastována, ale každý svobodomyslný člověk jistě uzná, že morální principy jsou nesrovnatelně důležitější než nějaký přízemní čecháčkovský oportunismus typu „hlavně přežít“.

Takže bych čekal, že pan premiér spíše udělí premiérskou medaili in memoriam dr. Jonasi Savimbimu. To, že dal medaili Mašínům, pochválil československé přisluhovače angolského totalitního režimu a ohradil se proti zcela oprávněnému, dalo by se dokonce říci demokratickému a humanitárnímu mučení zajatců na Guantánamu, v Iráku či Afghánistánu, je tedy zřejmě prostě jen dalším projevem pozoruhodně paradoxní, kdysi bychom řekli dialektické, povahy našeho světa...