Před týdnem jsem tady uveřejnil materiál mně neznámého autora, který někteří hodnotili jako neopodstatněnou poplašnou zprávu, jiní jako jakýsi Rathův pamflet zaměřený proti žádoucí, promyšlené a blahodárné reformě organizované současnou vládou, a ještě další jako poměrně realistický scénář budoucího vývoje po přijetí chystané reformy.
Na tento text reagoval poměrně pýthickým článkem Petr Holub (pro mě vyzněl tak trochu ve smyslu „nebude-li pršet, nezmoknem“).
A konečně vyšel velmi fundovaný a srozumitelný článek paní Brixi.
Pod všemi těmito články se rozproudila bohatá a poměrně věcná diskuse.

Nejsem žádný ekonomický odborník, a tak se musím spolehnout jen na svůj (možná naivní) prostý úsudek.
Nemyslím, že je správné tvrzení, že současný systém založený na ústavním principu bezplatné zdravotní péče a všeobecného zdravotního pojištění, je v důsledku stoupajících nákladů (hlavně v souvislosti se stárnutím populace) neudržitelný.
Jako nejjednodušší a nejlogičtější se mi samozřejmě jeví zvýšení příjmové stránky systému, tedy zvýšení povinného pojištění. Nějaká spoluúčast ve výši třeba 20% nemůže hrát přece žádnou zásadní úlohu, když je potřeba např. dvojnásobek současných prostředků silně podfinancovaného systému (viz třeba stále ostudné platy lékařů v nemocnicích).

Co brání tomu, abychom platili třeba dvojnásobně vysoké zdravotní pojištění, když je to potřeba? Odepřeli bychom si prostě některé z mnoha zbytných věcí (od pamlsků, alkoholu, módních cetek, až po luxusní auta), které si za takto ušetřené peníze kupujeme a o jejichž nepostradatelnosti nás od rána do večera přesvědčuje všudypřítomná reklama.

Další důležitou věcí je jistě maximální zefektivnění na straně výdajů – omezení plýtvání všeho druhu, často s korupčním podtextem (nákupy málo využívaných drahých přístrojů za přemrštěné ceny, ordinování předražených léků od dodavatelů financujících kongresovou turistiku lékařů, pseudokonkurence zbytečně mnoha pojišťoven). Ale to by mělo být samozřejmostí v každém případě.

Nechápu, proč by mělo být správnější, aby se prakticky každý v posledních 5-10 letech života ruinoval placením vysoké spoluúčasti na terapiích zachraňujících a prodlužujících mu život. A nota bene z důchodu, který téměř u každého rozhodně moc rezerv na vysokou spoluúčast nemá?

Vždyť to placení vyššího pojistného vyjde nakonec úplně nastejno, jen to bude jednodušší a sociálně únosnější, než když budou staří a nemocní lidé neustále stresováni hrozbou toho, že náklady na nemoc zruinují je nebo jejich rodinu?
Samozřejmě bych neměl nic proti tomu, aby si lidé částečně nebo úplně platili některé nadstandardní a zbytné výkony – jak tomu už dnes leckde je a dobře to funguje. Pokud vím, soukromý sektor je dnes ve zdravotnictví již poměrně rozsáhlý a přiměřený.

Za voláním po radikální reformě a opuštění principu, na kterém stojí náš dnešní systém, vidím hlavně důvod ideologický – pro některé lidi je prostě nadevše mantra "jen ne vyšší daně".

Myslím, že by si občané měli zachovat zdravý rozum a nepodléhat masáži ideologů (a s nimi ruku v ruce jdoucích „prichvatizátorů”) o údajné nutnosti zásadních reforem a o principiální nefunkčnosti současného systému.

Myslím, že ten současný systém je v podstatě dobrý, sociálně spravedlivý a morální (i když je v něm spousta nedostatků, které by se však daly při dobré vůli a hlavně lepším financování odstranit).
Musíme si však jasně říci, jestli si své zdraví a životy ceníme natolik, že jsme ochotni si celoživotně trochu víc připlácet.

Očekával bych, že právě tento princip založený na sociální solidaritě, bude blízký nejen lidem levicového smýšlení, ale také těm, kteří se hlásí ke křesťanským hodnotám.