Zaplať pánbůh, že to není horší...

12. 11. 2019 | 07:00
Přečteno 3942 krát
Během svého života jsem zažil dvě velké historické události – „pražské jaro” v roce 1968 a „sametovou revoluci” v roce 1989. Ta první skončila špatně - vyústila v chmurné období husákovské „normalizace”. Ta druhá dopadla mnohem lépe a zásadně změnila životy nás všech. Jsem rád, že jsem byl přímým účastníkem onoho historického pochodu v pátek 17. listopadu z Albertova na Národní třídu, a to až do toho pendrekového konce.

Většina českých občanů se asi shodne, že polistopadové politické změny přinesly výkonnější ekonomický systém a mnohem větší svobodu. Větší prosperita je jasně patrná ze vzhledu mnoha našich měst i z toho, že si většina občanů koupí za svoji mzdu víc než před třiceti lety. Už si ani neumíme představit někdejší fronty na různé nedostatkové zboží, výjezdní doložky na cesty do zahraničí nebo „manifestační volby s jednotnou kandidátkou Národní fronty“. Já (i většina mých známých) se mám rozhodně mnohem lépe než před 30 lety a neměnil bych ani za nic.

Po tomhle nezbytném pochvalném úvodu však začínají moje „ale“:

1) Jsem velmi zklamán tím, kolik věcí se v těch třiceti letech pokazilo. Rozhodně jsem si např. nepředstavoval, že i po třiceti letech budeme ještě tak výrazně hospodářsky zaostávat za Německem či Rakouskem. Samozřejmě, že ekonomická situace je dnes mnohem lepší, než tehdy. Ale přijde mi trapné, až směšné chlubit se tím. Připomíná mi to totiž situaci z mého dětství, kdy jsem často slyšel z rádia, jak se komunisté pyšnili: „Podívejte se, jak se zvýšila životní úroveň ve srovnání s první republikou – kolik lidí mělo tenkrát auto, kolik lidí mělo ledničky, kolik lidí mělo televizi?“ Ale dnes je to přece už také tak dávno! A podívejte se, jaké pokroky za tu dobu udělala třeba Čína!

2) Stejně trapné je vymlouvat se při pohledu na dnešní špatný morální stav společnosti na „dědictví totality”. S tím velice souvisí i falešný „boj s nebezpečím komunismu”, který jen odvádí pozornost od viníků současných problémů.

3) Nelze zavírat oči před tím, že existuje nezanedbatelný počet spoluobčanů (možná až třetina?), kteří se na rozdíl ode mě nemají lépe, a kteří by např. raději snášeli obtíže se získáním devizového příslibu než likvidační exekutorskou šikanu či finanční problémy při nutné opravě dvacetiletého auta. Je zřejmé, že značná část společnosti vnímá dnešní uspořádání jako sice relativně svobodné, ale málo sociálně spravedlivé.

4) Jak to, že se ve srovnání s počátkem 90. let tak zásadně změnila nálada ve společnosti, že zuří jakási „studená občanská válka“ mezi na jedné straně „pražskou kavárnou“ a na druhé straně zjednodušeně řečeno „zemanovci“?

5) Politici jsou lidmi vnímáni velmi negativně, až s opovržením. Nevím, jestli je to úplně oprávněné – asi to zase nejsou takoví padouši, jak se všeobecně soudí. Myslím, že důvodů takového negativní postoje veřejnosti je několik. V první řadě politici jsou skutečně zodpovědni za mnoho špatností, které se tady za těch 30 let staly – samozřejmě mám na mysli hlavně tu gigantickou hospodářskou kriminalitu provázející privatizační proces, špatné zákony, manipulované veřejné zakázky atd. A politici mají velký podíl na tom svém negativním obrazu i proto, že své politické soupeře systematicky líčí jako lháře, neschopné hlupáky a škůdce této země… Je mi líto, ale musím konstatovat, že dnešní politici jsou většinou vnímáni téměř tak negativně jako kdysi politici husákovské éry, v některých ohledech dokonce ještě hůře (rozšířené přesvědčení, že ti dnešní „kradou víc”).

6) Až neuvěřitelná je neschopnost státu řešit efektivně situace, kdy dochází ke konfliktu mezi úzkým soukromým a významným celospolečenským zájmem – viz mnohaleté spory s majiteli pozemků, přes které by měla vést dálnice. Jak je možné, že takovou věc mohou buď jedinci nebo různí aktivisté blokovat třeba i dvacet let?

7) Za obrovský problém a selhání polistopadového vývoje považuji neřešený a stále se zhoršující problém se „sociálně nepřizpůsobivými občany”. Jakkoli se nepochybně jedná o velmi obtížný problém, je velmi smutné, že demokratická společnost se o jeho efektivní řešení vlastně ani nepokouší (absence účinného programu sociálního bydlení, boje proti ilegálním lichvářům a predátorským exekutorům), takže jeho současný stav je mnohem horší než před třiceti lety.

8) Přechod ke svobodné společnosti byl provázen enormním nárůstem kriminality – jak té „obyčejné” (krádeže, vloupání, vraždy), tak obzvláště té ekonomické, spojené hlavně s privatizací. Zvláštní a skutečně hanebnou kapitolou bylo to, co se dělo (a asi ještě děje?) v souvislosti s tzv. zprostředkovatelskými agenturami pro zahraniční pracovníky ze zemí jako je Ukrajina, Mongolsko, Vietnam a další. Jak je možné, že se náš demokratický stát nedokázal tak dlouho vypořádat s tímto organizovaným zločinem, s tím, že na našem území žily (žijí?) tisíce lidí ve stavu faktického otroctví? Když už se zdálo, že snad to nejhorší z ekonomické kriminality máme za sebou, dočkali jsme se před šesti lety jakéhosi vyvrcholení onou šokující Klausovu amnestií. Po pádu prohnilé Nečasovy vlády se konečně začaly orgány činné v trestním řízení vypořádávat s korupčníky a „justiční mafií“. Byl jsem proto před třemi lety doslova šokován zásahem ministra vnitra proti Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu.

9) Dalším zlem rozlezlým po naší zemi bylo, a do značné míry stále ještě je, bezpříkladné rozšíření hracích automatů a hazardu vůbec. To, že v jediné pražské čtvrti do nedávna bylo snad víc hracích automatů a kasin než v polovině Evropy, a že mezi námi v důsledku toho žijí desetitisíce lidí s chorobnou gamblerskou závislostí, považuji za naprosto neuvěřitelný, nesnesitelný skandál, za který nesou zcela jasnou odpovědnost naši zřejmě ostudně zlobovaní politici.

10) Velice mě hněte dnešní manipulativní žurnalistika. Velká většina novinářů a komentátorů píše neobjektivně a jejich snahou je přizpůsobit skutečnost, o které píší, svému již předem zformovanému politickému názoru. Takové novináře lze označit spíše za propagandisty, píšící takto buď z vlastního přesvědčení, nebo možná i z jiných důvodů. Bohužel se zdá, že tady de facto působí jakási sofistikovanější forma cenzury, resp. autocenzury – výsledek je ale docela podobný, jako kdyby fungovala cenzura klasická.

11) Odpudivá je i všudypřítomná ohlupující reklama a masivní bulvarizace našeho života. Někdy se mi zdá, že ty hloupé, vlezlé a často i oplzlé reklamní žvásty, které se na nás valí ze všech stran, mi lezou na nervy snad ještě víc než kdysi ty žvásty komunistické. Myslím, že reklama je opravdu obzvláště škodlivou formou znečištění našeho životního prostředí – reklamníci znásilňují a vyprazdňují náš jazyk a otupují naši vnímavost. Rozhodně si nemyslím, že tyhle reklamní orgie jsou nějakým projevem svobody slova a nezbytnou součástí svobodné společnosti a tržní ekonomiky ať už bez přívlastků nebo s přívlastky. Kdyby bylo po mém, rázně bych je omezil.

12) Nepřestává mě udivovat a pobuřovat trvající rozmach všemožného šarlatánství, pavěd a iracionality a komerční úspěch jejich praktik. Dokonce i spousta dobře vzdělaných lidí bere jako samozřejmost astrologické charakteristiky lidí zrozených v určitém znamení zvěrokruhu. Lidé masivně kupují homeopatické preparáty. Řada soukromých lékařů skandálně používá šarlatánské diagnostické a terapeutické „alternativní“ metody (např. „elektroakupunktura dle Volla“, „clusterová medicína“, homeopatie, magnetoterapie, atd.), stát podporuje spolupráci nemocnic s „tradiční čínskou medicínou“. Smutné je, že i mnozí vzdělaní a vlivní lidé tyto trendy považují za správné a žádoucí mj. proto, že byly za komunistického režimu potlačovány.

13) Problematické jsou i některé aspekty naší zahraniční politiky. Nechápu rezervovaný vztah většiny českých vlád v posledních dvaceti letech k EU - viz heslo našeho minulého předsednictví „Evropě to osladíme“, odkládání přijetí eura na neurčito a odmítání jakkoli pomoci evropským partnerům postižených migrační krizí. Místo abychom se snažili tak jako Slováci přimknout se alespoň trochu k integračnímu jádru EU, okázale a iracionálně se družíme s problematickými režimy v Maďarsku a Polsku a více či méně nadáváme na Brusel. Vysoce problematická byla v těch třiceti letech i nekritická podpora jakéhokoli aspektu americké politiky, ať už to byla trestuhodná intervence v Iráku, ozbrojený zásah v Jugoslávii následovaný uznáním nezávislosti Kosova, plány na radar v Brdech, atd.).

Co je hlavní příčinou těch mnoha výše uvedených problémů? Jsem přesvědčen, že pes je zakopán v tom, že celá naše politická reprezentace, bohužel včetně té její levicovější části, prostě nemá a nikdy neměla vůbec ujasněné, k jakému cíli chceme směřovat (musím uznat, že alespoň nějakou „vizi“ vidím u nynějšího premiéra). A přitom by to mělo být zcela zřejmé – chceme přece být ve všech ohledech co nejpodobnější těm nejvyspělejším zemím, tedy zřejmě těm skandinávským. V rámci takového přístupu by se velmi jasně definovaly (asi i s pomocí zahraničních expertů) všechny problematické oblasti, zpracoval by se realistický a velmi ambiciózní plán na řešení a každý ministr by pravidelně předkládal zprávu o tom, jak se k cíli přibližujeme. To je ovšem čirá utopie – politici jsou více či méně v zajetí „klausovských“ názorů, že se stát nemá do ničeho plést a že si trh všechno vyřeší sám. Krom toho se politici převážně věnují vzájemným půtkám jak vnitrostranickým, tak s koaličními partnery či opozicí, takže na nějaké dalekosáhlé plány a jejich namáhavou realizaci nemají čas. Obávám se, že efektivní „tah na branku“ směrem k dostižení skandinávského vzoru by vyžadoval nějaký autoritativnější režim, nebo alespoň nějakou rozumnější verzi demokracie. Takže – zapomeňme na něco takového…

Je samozřejmě snadné být po bitvě generálem, ale nelze se ubránit přesvědčení, že mnoha z výše vyjmenovaných negativních jevů bylo možno aspoň částečně zabránit (některým i velmi snadno), a že dnešní stav by mohl být mnohem lepší.

Někdy si představuji, že bylo skvělé zkonstruovat přístroj, pomocí kterého by bylo možno nějak kvantitativně měřit množství „zla“ ve společnosti – prostě mít k dispozici jakýsi „zlometr“. Tento hypotetický přístroj by vyhodnocoval množství všemožného zla, lidského neštěstí a naštvanosti – např. pocházejícího z útlaku a nespravedlností způsobených občanům státem, z nezaměstnanosti a sociálního vyloučení, z důsledků alkoholismu, drogových a gamblerských závislostí, zločinnosti, dopravních nehod, nemocí, atd.
Naměřil by takový „zlometr“ celkově více zla a utrpení nyní, nebo v době husákovské? Pro mě osobně by ta nynější hodnota byla určitě mnohem příznivější. Ale řekl bych, že v celospolečenském měřítku by zlometr naměřil vyšší hodnotu nyní…

Na druhé straně bych řekl, že opačný přístroj, jakýsi „dobrometr“, měřící spokojenost, pozitivní emoce a „štěstí“, by nyní naměřil také vyšší hodnoty (a nejen u mě, ale i celospolečensky). Tento paradoxní výsledek (více „zla“ i „dobra“ dnes ve srovnání s minulostí) bych přisuzoval tomu, že je dnes vše daleko polarizovanější než v té „šedé“ společnosti „reálného socialismu“.

Co s tím? Trochu rezignovaně a cynicky bych řekl - zaplať pánbůh, že to není horší…

***********************************************
Zkrácená verze tohoto textu vyšla na názorové stránce Lidových novin 11. 11. 2019.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy