Před čtyřmi týdny došlo v kostele Nejsvětějšího Salvátora při nedělní večerní bohoslužbě k historické události – poprvé v Česku byla mši, celebrované Tomášem Halíkem, přítomna skupina muslimských hostů z Iráku. Byl mezi nimi irácký velvyslanec, ale také jeden z nejvyšších představitelů iráckých šíitů, Ammar Al-Hakim. Ten byl hostem konference „Fórum 2000“ pořádané jako každý rok Václavem Havlem.

Muslimský duchovní měl na konci bohoslužby krátkou promluvu, ve které zdůraznil, že islám, křesťanství i judaismus vycházejí ze stejných kořenů a vyznávají nejen stejného Boha, ale i v zásadě stejné hodnoty, že islám je náboženstvím míru, a že ti, kteří páchají ve jménu islámu násilí, jsou špatnými muslimy. Říkal také, že v Iráku je často hostem na bohoslužbách tamních křesťanů (použil termínu „křesťanských bratří“).
Za svoji řeč sklidil silný potlesk kostela naplněného především mladými lidmi.
T.Halík řekl ve své krátké uvítací řeči také něco velmi podobného a muslimy nazval bratry.

Po skončení mše následovala ještě téměř hodinová diskuse, během které bylo panu Al-Hakimovi (který působil velice kultivovaným dojmem), položeno několik otázek z pléna, a na závěr opět zazněl silný potlesk, který zněl velmi upřímně.

****************************

V posledních letech má člověk pod dojmem zpráv v našich sdělovacích prostředcích někdy pocit, že typický muslim chodí opásán výbušninami a že existuje dalekosáhlé muslimské spiknutí, jehož cílem je likvidace “západní civilizace”. V diskusích pod zdejšími blogovými články někteří občané prezentují jako prokázaný fakt, že „muslimové nás nenávidí“.

V diskusích pod mými články (o podobném tématu jsem už jednou psal – viz zde) jsem nalezl např. následující názory:

„Islám je nepochybně nejagresivnější a nejnebezpečnější náboženství na světě, čehož dokladem je např. to, ze v různýchch muslimských zemích je BEZVÝHRADNĚ TREST SMRTI za postavení křesťanského kostela.!

„Likvidace “západní civilizace” a nastolení světového islámského chalífátu je cílem každého muslima.“

„Pouze Evropa BEZ jediného muslima je bezpečná Evropa. Život jednoho jediného Evropana má větší cenu než neexistující "právo" muslimů na život v Evropě.“

„Celá muslimská kultura uznává jenom autoritu síly (proto tam demokracie v našem pojetí nemá šanci) a nad slabostí dnešní západní civilizace se jen smějí. Můžeme být rádi, že tu "špinavou práci" udržovat je na uzdě za nás dělají USA (na jejich náklady).“


„Cílem islámu není soužití s jinými náboženstvími a civilizacemi ale jejich ovládnutí a likvidace.“

„Evropu dobývá islám (dlouhodobě a s přestávkami) už bezmála 1300 let. Nikdy nebyl tak daleko, tak blízko svému cíli jako dnes.”

Je zřejmé, že tento nový strašák je velmi účinný hlavně proto, že silně působí na xenofobní instinkty velké části populace, přesně stejně, jako působil po celá staletí strašák židovský. Samozřejmě, že velmi silně působí i nepopiratelný fakt existence nynějšího islámského terorismu (který ale rozhodně není o mnoho intenzivnější než některé jinak motivované terorismy 20. století). Velký vliv měly také vlivné akademické studie na téma “střetu civilizací”, které se objevily brzy po skončení studené války (a které se objevily téměř jako „na objednávku“ některých politiků hledajících nového náhradního nepřítele).

*********************

Myslím, že všichni rozumní křesťané i ateisté by měli ze všech sil snažit podporovat umírněné muslimy (kterých je nepochybně velká většina) a nevhánět je hloupou a přemrštěnou „válkou proti teroru“ do náručí extremistů.

Jsem přesvědčen, že Tomáš Halík si skutečně zaslouží úctu a pochvalu za svůj svoji trvalou odvahu propagovat dialog a vzájemné porozumění mezi křesťany a muslimy (ale i dialog s jinými náboženstvími, a hlavně s atheisty a agnostiky); však za to také sklízí zuřivé útoky omezených katolických ultrakonzervativců. Já se každoročně těším na novou Halíkovu knihu, což bývá můj nejvítanější dárek k Vánocům.

Spousta lidí má úplně nesprávné představy o tom, co je vlastně podstatou muslimské víry; ostatně, většina našich spoluobčanů má podobně matné představy o základech křesťanství; dobrou ilustrací může být někdejší odpověď pana poslance Tlustého na otázku televizní reportérky, jak se jmenovali Ježíšovi rodiče. Odpověď zněla (parafrázuji): „Nevím, já si jména těchhle postaviček nějak pletu“.

Pokud si chce někdo přečíst stručný fundovaný výklad toho, jak se křesťanští teologové dívali a dívají na muslimy, lze asi nejspíše doporučit text arabisty (a věřícího křesťana) Luboše Kropáčka (zde).

Stručně řečeno – muslimové věří ve stejného Boha, jako Židé a křesťané, Ježíše uctívají jako jednoho z pěti nejvýznamnějších proroků (na rozdíl od křesťanů mu však nepřiznávají vyjímečný status „Božího syna“), ve velké úctě mají i Ježíšovu matku Marii (a věří v její panenské mateřství), stejně jako křesťané věří, že jednoho dne dojde ke druhému příchodu Ježíše na svět, a že pak bude „soudit živé a mrtvé“. Věří také podobně jako tradiční křesťané v posmrtný život v „nebi“.
Na rozdíl od křesťanů však neuznávají víru v Boží Trojici a připisují zásadní význam poslednímu a podle nich největšímu proroku, Mohamedovi (kterého však považují za výjimečného člověka, nikoli Boha). Tímto přístupem se dosti podobají některým křesťanským heretikům, např. ariánům (viz zde), kteří rovněž Ježíšovi upírali božskou podstatu a odmítali trojiční dogma (ariánství bylo v některých oblastech velmi vlivnou formou křesťanství od 4. až do 7. století).

Nejdůležitější ovšem je, že křesťanská i muslimská etika se v principu shodují na stejných základních hodnotách. Pokud někdo selektivně zdůrazňuje problematické pasáže z Koránu vyzývající k násilí, neměl by zapomínat, že i ve Starém zákonu nacházíme spoustu takových pasáží (a la zásada „oko za oko, zub za zub“); dokonce i v Novém zákonu se najde několik málo pasáží, které byly některými vykládány jako ospravedlnění násilí v zájmu šíření víry.

Nám Evropanům se zdá, že islám nepřípustným způsobem omezuje rovnoprávnost žen. To je asi pravda v některých islámských zemích, ale kupodivu v jiných zemích, kde se praktikují umírněnější formy tohoto náboženství, byly ženy opakovaně i v nejvyšších státních funkcích. Asi bychom si měli také uvědomit, že ženy byly ještě poměrně nedávno výrazně diskriminovány i v téměř všech křesťanských zemích.

Oficiální katolické stanovisko vůči muslimům je dnes značně vstřícné a v katechismu se doslova praví:
„Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahamovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“

*********************************

Nutno však připustit, že krásná slova o mírumilovnosti a tolerantnosti muslimů znějí trochu divně, když na druhé straně slyšíme, že v zemích, kde mají muslimští duchovní velký, nebo dokonce rozhodující vliv, jsou přijímány zákony trestající odpadnutí od islámu smrtí, domnělé rouhání se trestá dlouholetým žalářem a že se praktikují kruté tresty ukamenování nebo useknutí ruky.
Je jistě také pravda, že existuje řada muslimských duchovních, kteří násilí páchané ve jménu islámu neodsuzují, ale naopak schvalují a podněcují, a jeho pachatele označují jako „mučedníky“.
Trochu mě rozladilo, že tyto skutečnosti pan Al-Hakim ve svých odpovědích na položené otázky nezmínil.

Je ovšem dobré si uvědomit, že i v evropských zemích, ve kterých měly rozhodující vliv resp. moc křesťanské církve, docházelo k podobným excesům. Tak např. v Irsku ještě téměř do poloviny 20. století na venkově rozhodovali často katoličtí kněží o tom, že svobodné matky, prostitutky a ženy znásilněné nebo obviněné z cizoložství byly potrestány doživotní internací v klášterech a jejich děti byly umístěny v sirotčincích. A ještě v 18. století se v Evropě upalovaly čarodějnice...

V každém případě - zaplať Pánbůh, že v moderních zemích už náboženští představitelé nemají takovou moc, jakou by si asi někteří z nich přáli; na druhé straně je jisté, že ztráta přiměřeného vlivu „dobrého“ náboženství má ve společnosti i velmi negativní důsledky...

A závěrem – ještě jednou díky Tomáši Halíkovi nejen za jeho systematické úsilí o mezináboženský dialog, ale také za jeho pěkná kázání a knihy a hlavně za to, jak umí podchytit zájem zvláště mladých lidí o zdravě chápané křesťanství.
Kéž by lidé jako on stanuli v čele církví, zvláště té největší...