Kdysi všeobjímající náruč křesťanských církví, do níž během staletí vplynuly všechny evropské státy, pokud zrovna nebyly obsazeny osmanskými sultány, se formovala v době, kdy náboženství, politika a každodennost byly jedním integrálním celkem. Dnes se v tzv. západním světě tato náruč vyprazdňuje a i tam, kde přetrvává, nezahrnuje už její objetí všechny stránky života věřících i pochybujících.

Nejen že asi roste počet ateistů, ale i věřící přestávají v některých aspektech církev používat a náboženství se postupně přesouvá do intimní oblasti života jednotlivce. Jinde totiž není náboženské víry ani církve třeba. To neznamená nutně oslabení víry, ale jednak její přesun do osobnější oblasti, jednak a především oslabení vlivu náboženství a církví na politický a ekonomický život. Různé formy demokratického systému pak samozřejmě snesou i určitou ingerenci náboženství do veřejného diskursu.

Podobně (do jisté míry) tomu bylo donedávna i v islámském světě, respektive vývoj se ubíral tímto směrem. Nejrozvinutější a relativně nejsvobodnější (nikoli nutně demokratické) byly země se sekulárním systémem – Írán (ještě si na to někdo pamatuje?), Irák, Sýrie, Egypt, Tunisko, Libye. Skoro všichni jejich obyvatelé sice byli muslimové, ale pomalu se blížili tomu, co známe z Evropy jako tzv. matrikové křesťany. Dnešní islamistický boom a samotný ISIL jsou právě důsledkem oslabení islámu a (bývalé) silné pozice světských režimů, které náhle zmizely. Velkou posilou bigotnímu islamismu, podporovanému a financovanému saúdskými wahhábity a Íránem, byl právě pád světských režimů v důsledku tzv. arabského jara. Vítězný pokřik „Západu“ se brzy proměnil v pochybnosti a poté v nářek v důsledku poznání, že jsme pomohli zlikvidovat všechny tyto režimy s výjimkou íránského. Ten už padl dávno, protože byl tak prohnilý, že si asi nic jiného nezasloužil.

Obyvatelé arabských muslimských zemí se ale ocitli nejen v politické a ekonomické krizi, ale i v ideovém vakuu. Jejich dosavadní ekonomický a společenský rozvoj byl spojen s pomalým ústupem islámu z některých oblastí života a jeho nahrazováním světskými institucemi. Naopak jejich pád byl viditelným důsledkem sice různě motivované, ale vždy špatně provedené akce na svržení „nedemokratického režimu“. Rozbitý a nefunkční Irák, zhroucený Egypt, který nakonec museli dávat do pořádku zase vojáci (zda demokraticky, to se už dnes raději neptáme), naštvaní Libyjci a vyděšený Kaddáfí, kterému jsme ochotně pomohli do hrobu a otevřeli jsme tak sami doširoka bránu Afričanům a dalším k ilegálnímu vstupu do Evropy. Spořádané a turisticky oblíbené Tunisko jsme pomohli aspoň zmrzačit. Je to zoufalá bilance naší vlastní ubohosti a neschopnosti.

V případě Sýrie lze dokonce ukázat prstem na jednoho z hlavních viníků rozpoutání tamější tragédie. Dobrý muslim Recep Tayyip Erdogan (RTE), dnes turecký prezident, ještě jako premiér byl první, kdo začal veřejně vyzývat Asada, aby odstoupil hned po první násilně potlačené demonstraci v Damašku. Co na tom, že RTE dělal a dělá doma totéž! Asad byl do té chvíle přítelem Turecka i R. T. Erdogana, a ministr zahraničí Davutoglu (dnešní premiér) „v Damašku obědval častěji než v Ankaře“. To bylo v měsících, které „jaru“ předcházely a kdy se Turecko rozhodlo, že umožní Syřanům bezvízový vstup do země.

Všechno se zhroutilo takřka jedním rázem, proklamativně z důvodů nedemokratického postupu syrského režimu, ve skutečnosti hlavně proto, že Asad je alevita. V očích RTE tedy kacíř, odpadlík a skvrna na tváři islámského pravověří. Jediné, co z doby námluv zbylo, je dnes prapodivná syrská demokratická opozice a bezvízový pobyt asi dvou milionů Syřanů na tureckém území.

Ve všech výše jmenovaných zemích (s výjimkou Turecka) ztratili lidé všechny jistoty, pozitivní i negativní, tak rychle, že se tomu asi dodnes zdráhají uvěřit. Svět se jim rozpadl před očima a jediný, kdo se jej teď na troskách minulosti pokouší znovu zorganizovat, jsou islamisté. Ideologicky a ideově pevní, dobře zaopatření financemi od svých sponzorů ze zemí na břehu Perského zálivu (to jsou ti milí investoři, které bychom tak rádi viděli i u nás?), dobře vyzbrojení, s výbornými propagandisty. Není divu, že se mnozí nešťastníci v rozpadlých státech se samopalem v zádech snadno rozhodují mezi námi propagovanou demokracií a řádem, který nastoluje ISIL.

Wahhábovský islám, různé další sekty a fundamentalistické skupiny se snaží znovu a lépe (ze svého hlediska) zorganizovat život. Jak se v tom ti chudáci, kteří měli málo a i o to přišli, mají vyznat? Jak se v tom máme vyznat my? Jich přicházejí statisíce do Evropy, kde doufají najít své staré jistoty a moderní život. Nenajdou ani jedno, ale to ještě nevědí. My postupně ztrácíme také – své povrchní „evropanství“, které padá za oběť komsomolsky odhodlaným eurohujerům, dlouhodobě neschopným skutečně konstruktivní a účelné politiky. Ztrácíme jistotu, že se „nic nemůže stát“, které jsme všichni v Evropě podlehli a uvěřili zejména v posledních asi dvaceti letech.

Svět dnes není ani lepší, ani horší, než býval. Za „starých dobrých časů“ proběhly (s požehnáním!) dvě světové války s milióny padlých, s koncentráky a vyvražďováním nevinných, desítky občanských válek a krvavých revolucí. Kradlo se a krade se a podvádí jako za středověku (jen částky jsou mnohem vyšší).

Pořád je ale dost poctivých a spořádaných lidí, pro které by mělo stát za to snažit se o něco lepšího. Jenom už k tomu asi nebude třeba jednotící ruky církve a náboženství obecně. Muslimové tomu v dnešní době věřit nebudou, ale dočkají se i oni. Vatikán sice má ještě svou sílu, ale ta je dnes spíš ekonomická než politická a ani papež už není ani tak „papa“ jako spíš „pop-star“.

Zatímco muslimové dnes mohou nacházet zoufalé východisko v brutálně prosazovaném pseudoislámu a ve skalní náboženské víře, my jsme na tom možná o něco hůř. Naše volba totiž není tak jednoznačně postavená a jako slábne vliv náboženství, tak se nám bohužel někam vypařuje i naše světská demokracie. Místo ní se nám dostává jakýchsi podivných odvarů, ukuchtěných tu v Bruselu, tu v Praze nebo jinde.

Opravdová demokracie musí mít sílu. Aby ji měla, musí její nositelé mít také víru. Víru v sebe, v silného ducha a především odhodlání, odpovědnost a schopnost oběti. K tomu dnes ovšem nejsou „na Západě“ ani politikové, ani jejich voliči vybaveni a obyčejně ani ochotni. To radši zvednou oči k nebi a vzdychnou si. Jenže jsou bez víry…