Konflikt v Sýrii a řádění Islámského státu nejsou jen válka na zemi a v kyberprostoru. Je to také těžko přehledná směs peněz, reálné politiky, složitých vztahů a etických dilemat.

V poslední době budí pozornost (i v důsledku tzv. uprchlické krize) chování Turecka ve vztahu ke konfliktu v Sýrii, k Islámskému státu (IS) i k Evropské unii. Diskusant používající nick „strejc josef“ mne s odkazem na mé výroky v blogu Plzeňští komunisté úkolují prezidenta požádal (viz diskuse k blogu), abych vysvětlil „jak to přijde, že je u člena NATO …možné“ to, o čem podle mne píší „již dávno různé zahraniční zdroje“ (financování IS, ilegální obchod s ropou, podpora džihádistů z Turecka). Ptá se také, zda mají „ony zdroje a M. Zeman pravdu nebo nemají“.

Jednoduchá a přehledná odpověď na tyto zdánlivě jednoduché otázky neexistuje. Výsledkem mého snažení je trochu dlouhý text (proto jsem jej rozdělil do dvou částí), ale téma je opravdu komplikované. Blog navíc není dobré místo pro podrobnou analýzu. Odpovídám proto jen stručně, jak to mají rádi v naší televizi, a výhradně s použitím veřejně dostupných informací. Kde jsem to považoval za užitečné, uvádím odkaz na zdroj (omlouvám se těm, kteří nečtou anglicky, ale překládat celé pasáže ze zahraničních pramenů se mi opravdu nechtělo).
Na konfliktu v Sýrii (občanská válka a válka s IS) a Iráku (válka s IS) se podílí mnoho hráčů s různými prioritami, zasahuje do něj několik sousedních i jiných zemí a dění v regionu má proměnlivou dynamiku. Dojít jen na základě informací z otevřených zdrojů k nějakému jednoznačnému a spolehlivému závěru je v podstatě nemožné. Nikdy se neví, kdo a proč nějaký článek napsal, proč „pustil“ tu či onu informaci a čí zájmy jsou za jednotlivými zprávami skryty, aby byly hájeny nebo naopak poškozeny.

Centrálním bodem celého dění je Irák, respektive irácká ropa z oblasti pod kontrolou Kurdské regionální vlády (KRG, někdy se oblast nazývá Irácký Kurdistán). Druhotným centrem jsou pak Islámským státem (IS) obsazené ropné zdroje v Sýrii a to, co ještě ze Sýrie zbývá. Syrský konflikt s iráckým v podstatě souvisí jen tím, že jeho aktérem je IS.

Z pohledu Turecka je spojnicí obou konfliktů existence kurdské menšiny v Turecku, Iráku i v Sýrii, a riziko posílení teroristické kurdské organizace PKK. Ta operuje v Turecku, ale ze základen v Iráku. V Sýrii pak sesterská organizace PYD kontroluje část území u tureckých hranic. Samozřejmě, že Turecko nepodceňuje ani IS a další organizace, ale ty představují z hlediska akutnosti a možných důsledků pro turecký stát problém až druhé kategorie.

Pokud dnes na světě existuje něco jako druhý Klondike, tak je to území KRG a město Erbíl (Arbíl). Z hlediska obchodních příležitostí je natolik důležité, že tam i ČR otevřela svůj Generální konzulát. S ohledem na naše zájmy v Iráku, silnou autonomii KRG (viz současný spor o přítomnost tureckých „instruktorů“ v Iráku se souhlasem Erbílu a bez požehnání Bagdádu; jejich úkolem je nejspíš monitorovat dění v prostoru, odkud podniká útoky PKK) a složitou dostupnost Bagdádu z území KRG je třeba, abychom měli na území pod kontrolou KRG úřad, který vykonává především obchodní agendu a poskytuje konzulární služby – zejména podnikatelům. To je po všech stránkách korektní a je to tak správně.

Na území KRG se nacházejí ropná pole a rafinerie (okolí Kirkúku a Mosulu), vedou tudy ropovody a plynovody – do Turecka ropovod Kirkúk – Ceyhan a prochází tudy Ropovod přátelství (Írán – Irák – Sýrie). Z Erbílu vede silnice přes Mosul do Turecka, Mosulem prochází tzv. Bagdádská dráha (Berlín – Bagdád) a z Turecka (Istanbul, Ankara) létá do Erbílu několik přímých spojů denně. Je to tedy místo centrální a dobře dostupné.

Už před vypuknutím konfliktu v Sýrii bývala silnice z Turecka do KRG podél syrské hranice v obou směrech plná kamionů, a to nejen tureckých. Zhruba do roku 2013 bývala občas uzavřená, když turecká armáda a četnictvo podnikaly během léta nějakou velkou akci proti PKK. V takových případech turecké jednotky občas zasahovaly i v přilehlém pohraničí Iráku, kde v Kandilských horách byly a jsou základny PKK. Nejčastěji to bylo formou náletů na základny nebo dělostřeleckým ostřelováním předpokládaných soustředění militantů PKK.

Když asi před dvěma lety začaly rozhovory o usmíření mezi PKK a tureckou vládou (prostřednictvím tajné služby MIT), situace se začala uklidňovat a ruch na všech spojích do severního Iráku ještě vzrostl. Poznal jsem dost tureckých občanů s obchodními zájmy v Erbílu, abych si o tom mohl udělat aspoň přibližnou představu. Kromě oficiálního a víceméně regulérního obchodu se také aktivizovali pašeráci. Mezi Irákem a Tureckem dokonce vznikl ilegální ropovod. Neměl nijak závratnou kapacitu, ale jeho uživatelům to stačilo k velkým ziskům. Vlády na obou stranách hranice (turecká, irácká v Bagdádu a kurdská v Erbílu) se snažily dostat situaci pod kontrolu, ale proti stabilizované, dobře organizované a finančně zajištěné mafii moc šancí neměly.

Konflikt v Sýrii nijak obchodu neškodil, naopak vedl k uvedení dalších „komodit“ do oběhu – zbraně, terénní vozidla, zdravotnický materiál, potraviny a kdo ví co ještě. Jako blesk z čistého nebe přišla invaze IS, která během krátké doby narušila ty nejdůležitější spoje. Jak se ukazuje, bylo to jen na chvíli. Noví vládci převzali vše, co přinášelo zisk, a tak osvědčená síť funguje dál. Nejspíš se vyměnily některé osoby „na trase“, ale podstata zůstala zachována. Nejspíš proto, že hlavní činitelé nejsou nikde na trase, ale na jejích koncích, na vstupu a na výstupu.

Jak je možné, že to stále funguje? Není to proto, že by v Erbílu panovalo bezvládí a vše se řešilo jen přesuny peněz nebo argumentem lepší pistole. Situaci v dnešní KRG má už celá desetiletí pevně v rukou rod Barzání, jehož současná hlava Masúd je jako doma v Ankaře, kam jezdí několikrát do roka. V mezidobí přijímá návštěvy tureckých politických představitelů a jedná s šéfem turecké tajné služby MIT. Barzání je Kurd, ale nepodporuje PKK. To stačí turecké straně k tomu, aby pro ni byl dobrým partnerem a aby mu posílala i vojenskou pomoc. Tak se také lépe daří držet pod kontrolou PKK v Kandilu, když proces usmíření letos ztroskotal a PKK i turecká vláda se vrátily k násilnému řešení svého komplikovaného vztahu.

Na syrské straně hranice vznikl v boji proti IS nevelký pseudoautonomní útvar pod kontrolou syrských Kurdů a jejich organizace PYD. Turecko ústy svého tehdy ještě premiéra Erdogana dalo světu na vědomí, že „nikdy nepřipustí vznik kurdské entity na syrském území“. Také proto dlouho krvácelo Kobani, aniž by mu kdokoliv zvenčí pomohl. Jenže i tento útvar musí z něčeho žít a Turecko je tak blízko…

KRG, IS, PKK, PYD, syrská vláda, militanti všeho ražení, ti všichni mají zájem na tom, aby se obchod nezastavil. Jejich touha je v souladu s přáním všech, kdo z něj mohou něco mít. První na řadě jsou asi pochopitelně Turci, kteří jsou geograficky nejblíž a jejichž země je mostem (v Turecku oblíbená metafora, ale ne v této souvislosti) mezi zdrojovými oblastmi a odbytišti mimo ni. Špatná zpráva je, že je také mostem mezi oblastí konfliktu a „zbytkem světa“.

Všelijakých obchodních aktivit jsou tisíce, takže logicky občas nějaká akce nevyjde. Turecký tisk, přes všechny represe proti nepohodlným novinářům, je zčásti stále dost nezávislý, takže o nich informuje. Velkou oporou mu jsou opoziční strany, jejichž poslanci také vládu a prezidenta nijak nešetří.

Největší skandál propukl na den přesně před dvěma lety, 13.12. 2013. Doslova k explozi došlo poté, co byla v novinách Zaman, Sözlük a Milliyet zveřejněna inkriminující nahrávka; jednalo se o celkovou částku asi 100 miliard dolarů, zadrženo a posléze propuštěno bylo 49 lidí, slabší povahy ve vládě podaly rezignaci. I když tehdy nepadlo ani slovo o obchodu s ilegální ropou, nechce se věřit, že by obvinění představitelé státu shromáždili jen na úplatcích miliardové částky většinou v dolarech, které pak rychle zmizely z bankovních kont (menší část) i skrýší v bytech a během dvou tří dnů se změnily na nemovitosti. Hlavními postavami byli premiér, jeho syn, několik ministrů, členové jejich rodin a úředníci několika ministerstev. Youtube, Twitter a Facebook pak byly v Turecku několik dnů zablokovány. EU varovala premiéra, že zasahováním do vyšetřování ohrožuje další jednání Turecka o vstupu do unie, ale moc velkou energii do protestu nevložila. V následné čistce bylo propuštěno nebo přeloženo do vzdálených provincií několik desítek prokurátorů a stovky policistů, většinou z Istanbulu, kteří se angažovali při zatýkání a vyšetřování (viz heslo Recep Tayyip Erdogan ve Wikipedii). Dnes už se o skandálu nepíše, premiér vše ustál, ale jen před pár dny byli ještě dodatečně potrestáni přeložením další policisté a soudci, kteří tehdy vystupovali jako vyšetřovatelé a nejevili velkou ochotu ke „spolupráci“.