V samotných základech EU je zřejmě uložena systémová chyba, která vede ke špatným rozhodnutím, jež se tváří jako rozhodnutí dobrá.

Nedokážu určit, kde přesně je umístěna, ale řekl bych, že to bude někde tam, kde vznikají evropští politici a bafuňáři. Ti se po přesunu do Bruselu promění v zanícené Evropany (to by nevadilo, spíš naopak), ale ztratí přímou vazbu na svou bývalou domácí scénu. Zůstanou v kontaktu se svými spolustraníky, ale úplně se odpoutají od svých voličů. Seskupení odtržených „bruselských“ a logikou časově omezeného mandátu spoutaných „domácích“ je pak schopné přijímat rozhodnutí, která by ani jedno seskupení samo o sobě asi nepřijalo.

Rozhodnutí tohoto mixu lidí s odlišnými prioritami a emocionálně spojených s odlišnými politickými a společenskými prostředími mají podobný modus operandi jako počítačový virus. Ten také dlouho dříme a aktivuje se, jen když přijde ten správný impuls a jsou zrovna vhodné podmínky. Počítačový virus je naprogramovaný a funguje docela jednoduše a přehledně. U onoho bruselského to neplatí – lidský faktor vnáší do hry příliš mnoho nahodilostí a proměnných, takže je nevypočitatelný. Není u něj možné předem říci, kdy nastane ten správný okamžik, ani jakou vlastně bude mít podobu a důsledky jeho působení. Někdy je ale jeho probuzení patrné na první pohled, i když se důsledky projeví až za několik let.

Dva takové kroky jsme všichni společně (my v EU) udělali včera, třebaže o tom mnozí ani nevěděli. Evropská komise otevřela další kapitolu negociací s Tureckem a zahájila negociační proces se Srbskem. Ničivý potenciál pro EU a její soudržnost je u obou kroků značný. Dříve nebo později budou aktivovány miny a začnou se sčítat škody. Dnešní rozhodovači, kteří o minách dobře vědí, i naši příští vůdci začnou jednoho dne unisono včerejší krok hájit nezbytností, solidaritou a politickým pragmatismem. Kritikové budou označeni za neinformované ignoranty se špatnými úmysly i vlastnostmi.

Jedna mina sice leží za dnešními hranicemi Srbska, ale jsem přesvědčen, že ani za dvacet let nebude mít EU recept na její deaktivaci. Myslím si, že Srbsko neuzná nezávislost Kosova, pokud by Srbsko mělo vstoupit do EU a Kosovo zůstat mimo. Stejně tak si myslím, že EU nepřijme Kosovo ani za dvacet let, i kdyby mezitím například Slovensko, Španělsko a další odpírači uznali jeho nezávislost. Možná jsou v Srbsku ještě nějaké další miny, ale tamější situaci neznám a tak je ani nemohu identifikovat.

Druhá mina se ve skutečnosti skládá z mnoha náloží. Většina jich leží na území Turecka, ale jedna – a hodně účinná – na ostrově ve Středozemním moři. Je to severní Kypr. Jednání o řešení situace po turecké invazi z roku 1974 se táhnou a táhnou. O jejich dynamice vypovídá i to, že jeden z vyjednavačů OSN na svou funkci rezignoval, když se za několik let jednání nepohnula ani o milimetr. U nás je rozdělený Kypr jen minimálně v centru zájmu, pokud zrovna nějaký náš politik jeho severní část nenavštíví za účelem dovolené a není okamžitě zneužit oběma stranami k propagandistickým cílům. Měli bychom si zvyknout, že se o Kypru zase začne mluvit.

V dávných dobách před naším přijetím jsme také negociovali a posléze čekali na rozhodnutí, které země z desítky kandidátů, účastnících se tzv. regaty, budou přijaty do EU, a které zůstanou „na čekačce“. Tehdejší portugalský státní tajemník pro unijní záležitosti mi „naznačil“ ne kdo bude přijat, ale kdo nebude: „Neexistuje, abychom si do Unie nechali zatáhnout kyperský problém!“ S radostí jsem tehdy hlásil do Prahy, že patrně přinejmenším Kypr je mimo hru a že naše šance o něco stouply. Jak to nakonec bylo, to všichni víme. Virus zapůsobil a politikové se zbaběle rozhodli jít cestou nejmenšího odporu. Kandidátské země měly každá svého „sponzora“ a ten kyperský fakt umí vyjednávat, předvedl to naposledy při řecké finanční krizi. Takže dnes „máme kyperský problém v EU“ a nevíme, co s ním. Turci, Kypřané a Řekové nám to brzy připomenou.

Turecko bývalo každoročně kritizované za pomalý pokrok v reformách zákonodárství, za nedodržování obchodních pravidel, za represe vůči novinářům, za korupci a za mnoho dalších jevů, které se v EU „nenosí“. Koncem roku 2013 se rozhovory v podstatě zastavily jak pro malou ochotu Turecka provádět reformy (blížily se dvoje volby a to se v EU považovalo za legitimní důvod ke zpomalení), tak v důsledku korupčního skandálu, brutálních zásahů vlády do soudnictví, sílícího přílivu uprchlíků ze Sýrie (Turecko to stojí opravdu hodně peněz) a také z oboustranné ztráty energie.

Co se v Turecku změnilo mezi prosincem 2013 a prosincem 2015? Nedá se říci, že nic, třebaže dříve kritizované skutečnosti trvají. Situace je dnes totiž horší, než byla tenkrát. Pokračují represe vůči novinářům, potlačuje se svoboda slova, střílí se do demonstrantů se zdůvodněním, že jsou to teroristé, v důsledku drastického a všeobjímajícího antiteroristického zákona je možné zavírat i školáky nebo odsoudit studentku za transparent k deseti letům vězení, centrální banka opravdu není tak průhledná, jak by měla být, skutečná svoboda vyznání se týká jen sunnitských muslimů, a i když ústavní zákon od loňského roku dovoluje užívat písmena Q, X a W (užívá je kurdština), byla kurdská zpěvačka odsouzena na šest let do vězení za to, že kurdským dětem v kurdské škole zpívala kurdskou ukolébavku.

Francouzští a němečtí představitelé v minulých letech opakovaně říkali svým tureckým partnerům, že si členství Turecka v EU nepřejí, ale jednat s ním budou v zájmu další modernizace země. Řada zemí se schovává za tato široká záda a tiše doufá, že to tak nakonec i dopadne.

Turecko se mezitím mění v autoritářský stát s všudypřítomným policejním dohledem a s mimořádným vyjednávacím potenciálem. Ten je dán přítomností milionů uprchlíků na tureckém území a ochotou touto kartou hrát, členstvím v NATO, významem Turecka jako tranzitní země i jako obchodní příležitosti (německé, francouzské, české a další unijní investice). To všechno a mnohem víc vědí evropští politikové, ví to i turecké noviny a samozřejmě turečtí vyjednavači.

Bruselský vzduch je ale zvláštní a tak byla včera „odmávnuta“ jednání s Tureckem o finanční kapitole. Navzdory tomu, že jen jedna z patnácti už otevřených kapitol (z celkového počtu 35) byla provizorně uzavřena. Přidáme tedy další, ono už se to ztratí.

Možná si někteří cynicky říkají, že jednání ani s jednou z obou zemí stejně nikam nepovede a že se samotným vyjednáváním nedá mnoho zkazit. To je sice pravda, ale jen z té bruselské strany. Včera jsme se zavázali, že oběma zemím pomůžeme vyřešit jejich problémy. Ony za to nějakou cenu zaplatí a my samozřejmě také. U kompromisů to jinak nejde. Horší je, že jsme se nechali zase přitlačit ke zdi a místo trvání na principech budeme doufat, že je časem někdo nějak ohne.