Da´eš, ISIL, ISIS, na označení nesejde, není stát, ale idea, usilující o naplnění. Nemá hranice, nemá hlavní město, ale má cíl.

Islám je vírou v jediného Boha, v poslání jediného pravého Proroka a ve všeobjímající ideál světa obývaného pravými věřícími. Světa, který se v lidské řeči nazývá Dům míru. Vše, co je lidské a leží za jeho hranicemi, se nazývá Dům války, jehož obyvatelé žijí v neznalosti. Přijetím islámu se mohou stát účastníky na Domu míru s těmi, kdo poznali pravdu a žijí v souladu se správnými pravidly.

Je povinností muslima, kterého osud zavede mezi nevěřící, aby je svým příkladem inspiroval k přijetí islámu jako víry a způsobu života. Na tom samotném není nic a priori špatného a zavrženíhodného. V praxi to ale samozřejmě bylo a je jinak, jak ostatně známe z dějin našeho vlastního „domu míru a lásky“, kde nikdo nechce nastavit druhou tvář a raději udeří.

Každá ideologie má vyznavače s různou silou přesvědčení, tolerantní i radikálně militantní. Posledním zjevem radikálního typu, jenž vzešel z Domu míru, je Da´eš. Z nauky si vzal jen to, co vyhovuje jeho ublíženému a omezenému vidění okolní reality a co mu umožňuje naplňování jeho domnělého poslání. Že už to je smrtelným hříchem proti pravé víře, to jeho tvůrce neruší. Pravda je přeci na jejich straně a je proti nim každý, kdo není s nimi.

Hříchem je i vyhlášení chalífátu – samozvaných chalífů poznal islám mnoho a neblahý al-Baghdádí je jen jedním z jejich dlouhé řady. Jeho síla ovšem zčásti vychází z toho, že jej otevřeně či skrytě podporují souvěrci zejména wahhábovského směru. S nimi pak i ti sunnité, kteří jsou zklamáni naším působením v islámské doméně nebo jsou přesvědčeni o možném ekonomickém a politickém přínosu, vyvolaném oslabením a rozkolísáním takzvaného Západu.

Radikální pravda vyžaduje radikální metodu. Nač se namáhat s pomalým přesvědčováním, když existují osvědčené a staletími prověřené účinnější a rychlejší postupy? Nepřítelem je každý, kdo není jejich. Jedním z nejhorších provinění v očích pravověrných je odpadlictví, a to je třeba trestat smrtí, protože zradili a cesta zpět je u nich nemožná. Odpadlík je horší než nevěřící a tak se z „bojovníků“ stali brutální vrazi, kteří mají na svědomí víc muslimských životů, šíitů, alevitů i vlažných sunnitů, než životů nevěřících.

Přesvědčování nevěřících se děje propagandou, osobním příkladem a přímou akcí. Nevěřícím je třeba ukázat nejen kde je pravda, ale také kde je síla. Musí pochopit, že jejich neochota přijmout pravou víru pro ně může být životu nebezpečná. Radikálové dobře vědí, že běžný nevěřící kdekoli na světě dá přednost životu před násilnou smrtí a diskusi před tasením meče.

Násilnými spektakulárními akcemi ukazují všem bez rozdílu, že neznají kompromis, že nezaváhají položit vlastní život, když je třeba vyslat silný signál. My tomu říkáme teror, pro ně je to jeden z nejúčinnějších taktických nástrojů. Nejen že snižuje počet nevěřících, on ještě působí jako nejviditelnější propaganda. Proto je z hlediska účelu atraktivnější pobít nevěřící v Paříži než kdesi v provincii. Světová publicita je zajištěna a šíření strachu už zařídí média samotných obětí. Že přitom přijdou o život i muslimové, to nemůže vadit. Ti poctiví jdou rovnou do ráje a těch nehodných není žádná škoda.

Mají i předchůdce v sektě, která stejnými metodami bojovala v 11.-13. století křesťanské éry proti seldžuckým Turkům a křižákům. Věřilo se, že před bojem berou její elitní válečníci hašiš a tak se jim říkalo hašišíni. Jaké proslulosti dosáhli, o tom svědčí fakt, že jejich označení (assassin) přešlo do mnoha evropských jazyků ve významu „vrah“. Nebýt mongolského výboje a nemilosrdného chána Hülegü, možná by tu byli ještě dnes.

V moderní době existovalo nebo existuje víc radikálních islámských proudů, které volí teror jako metodu přesvědčování i likvidace protivníků. Občas některé seskupení zmizí (vyhubením nebo změnou názvu), ale další se ihned vynoří. Všichni znají al-Káidu, aš-Šabaab, Hamas, na syrském bojišti se objevila an-Nusra, trochu mírnější formou je Muslimské bratrstvo, lokální formou téhož je dominantně paštunský tálibán, a našla by se další.

Islámský stát je patrně možné vojensky porazit v Iráku i v Sýrii, ale není možné jej zničit. Je něco jako pohádkový sedmihlavý drak. Pokaždé mu naroste nová hlava a chudák princ má co dělat, aby jej zdolal. To se mu ale může podařit jen s pomocí kouzel a čarovných pomocníků.

Nic takového nemají po ruce armády bojující s Da´eš. Ten totiž existuje především v hlavách lidí a jeho poselství se předává od úst k ústům, od hlavy k hlavě. Kdyby se předávalo jen ústně, možná by něco jako konečné řešení existovalo. Dnešní svět nabízí onačejší prostředky. Ty jsou pak o to účinnější, oč méně jednotní a odhodlaní jsou ti, kdo by měli s drakem bojovat. Ten „náš“ drak má hlav miliony a jeho jedovaté poselství sami přiživujeme.

Jen odhodlaným bojem lze draka porazit a jen vlastním silným poselstvím můžeme zastavit jeho ustavičné obrozování. Poselstvím, které jasně řekne „toto ne“ a „toto ano“. Stále se někdo odvolává na „naše hodnoty“ a „naše kulturní dědictví“. Což se takhle rozpomenout, že i naše řeč „budiž ano, ano, ne, ne“?