Čunek, Šošovička, Obst, Vesecká, Salichov: je bílá opravdu bílá?
Nerad bych se přidával k těm desítkám, možná stovkám komentářů, které se vyrojily po zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka. Nehodlám přilévat oleje do ohně ve jménu žádné ze stran sporu: jestli přijal Čunek úplatek, to opravdu nevím, takže si mohu nanejvýš myslet, že ano nebo že ne, ale těžko mohu svůj názor jakkoliv podložit.
Spíš se na celý problém dívám z jiného úhlu. Nejdříve byl Čunek obviněn z přijetí úplatku: svědkové vypadali věrohodně, policejní vyšetřovatel Šošovička taky, dozorující státní zástupce Obst taky, zdálo se, že oba dva mají upřímnou snahu kauzu opravdu vyšetřit, ne jen klasicky zamést pod koberec. Nebylo příliš důvodů pochybovat o průběhu vyšetřování: prostě se vyšetřovalo, dělaly se posudky, vyslýchali se svědci – nebýt nekonečných hloupých řečí, kterými případ bez ustání opřádali politici, jednalo by se asi o úplně běžné vyšetřování, které by (i přes své úplně běžné nedostatky) úplně běžně skončilo nebo neskončilo u soudu a ten by úplně běžně rozhodl o vině či nevině.
Pak se do věci vložila nejvyšší státní zástupkyně Vesecká a celý případ vzal opačný kurs. Vesecká při obhajobě svého rozhodnutí vypadala také velmi věrohodně: zjistila prý řadu pochybení, vyšetřovatel i státní zástupce pracovali špatně. Kauzu dostal na starost Arif Salichov.
Salichov celou věc ukončil – a zase u toho vypadal velmi věrohodně: Šošovička dělal neuvěřitelné chyby a pošle se na něj kriminálka; Obst ho v tom podporoval a takhle tendenčně vedenou kauzu dosud Salichov nezažil.
Sleduje-li celý případ člověk, který nemá přístup k detailům spisu ani k detailům vyšetřovacího procesu (čili většina národa), nemůže dělat nic než znechuceně kroutit hlavou, protože prostě nemá informace, na základě kterých by zjistil, kdo z těch věrohodných lidí je totální lhář. Takže bez ohledu na to, jestli má pravdu Šošovička s Obstem a nebo jestli má pravdu Vesecká se Salichovem, je výsledkem znechucení, rezignace, vztek a pocit marnosti: já osobně jsem si z věci odnesl, že ani tak nezáleží na tom, co člověk udělá, ale spíš na tom, kdo to bude vyšetřovat: policie a státní zastupitelství jsou při troše smůly zjevně schopné interpretovat bílou barvu klidně jako černou. A to mě tedy moc netěší.
Spíš se na celý problém dívám z jiného úhlu. Nejdříve byl Čunek obviněn z přijetí úplatku: svědkové vypadali věrohodně, policejní vyšetřovatel Šošovička taky, dozorující státní zástupce Obst taky, zdálo se, že oba dva mají upřímnou snahu kauzu opravdu vyšetřit, ne jen klasicky zamést pod koberec. Nebylo příliš důvodů pochybovat o průběhu vyšetřování: prostě se vyšetřovalo, dělaly se posudky, vyslýchali se svědci – nebýt nekonečných hloupých řečí, kterými případ bez ustání opřádali politici, jednalo by se asi o úplně běžné vyšetřování, které by (i přes své úplně běžné nedostatky) úplně běžně skončilo nebo neskončilo u soudu a ten by úplně běžně rozhodl o vině či nevině.
Pak se do věci vložila nejvyšší státní zástupkyně Vesecká a celý případ vzal opačný kurs. Vesecká při obhajobě svého rozhodnutí vypadala také velmi věrohodně: zjistila prý řadu pochybení, vyšetřovatel i státní zástupce pracovali špatně. Kauzu dostal na starost Arif Salichov.
Salichov celou věc ukončil – a zase u toho vypadal velmi věrohodně: Šošovička dělal neuvěřitelné chyby a pošle se na něj kriminálka; Obst ho v tom podporoval a takhle tendenčně vedenou kauzu dosud Salichov nezažil.
Sleduje-li celý případ člověk, který nemá přístup k detailům spisu ani k detailům vyšetřovacího procesu (čili většina národa), nemůže dělat nic než znechuceně kroutit hlavou, protože prostě nemá informace, na základě kterých by zjistil, kdo z těch věrohodných lidí je totální lhář. Takže bez ohledu na to, jestli má pravdu Šošovička s Obstem a nebo jestli má pravdu Vesecká se Salichovem, je výsledkem znechucení, rezignace, vztek a pocit marnosti: já osobně jsem si z věci odnesl, že ani tak nezáleží na tom, co člověk udělá, ale spíš na tom, kdo to bude vyšetřovat: policie a státní zastupitelství jsou při troše smůly zjevně schopné interpretovat bílou barvu klidně jako černou. A to mě tedy moc netěší.