Hospod na mýtince je čím dál víc
Jste spokojeni s tím, jak se k vám v restauracích a hospodách chová obsluha? O tomhle tématu přemýšlím tak nějak průběžně, ale intenzivně se jím zaobírám od minulého víkendu, kdy jsme s přáteli poseděli v pražské hospůdce poblíž Anděla: zážitek plný hrůzy.
Kdyby z ničeho jiného, tak z cen v jídelním lístku bylo patrné, že jsme v podniku, který se považuje za vyšší kategorii. Personál ale do vyšší kategorie zase tak úplně nepatřil: nebudu zabíhat do detailů, ale na začátku nám vrchní celkem sprostě vynadal, že jsme přisunuli jeden stůl k druhému, a na konci nám pro změnu vynadala servírka, že nejsme ochotni platit dohromady a tím jí přiděláváme práci. Nedostala žádné spropitné, takže s námi přestala mluvit úplně: nepoděkovala, nepozdravila, prostě naštvaně odešla.
Nevím, je dost možné, že mě pod článkem ukamenujete (zvláště pracujete-li v restauraci :)), a možná jsem naivní, ale opravdu obsluha restaurací ještě nepochopila, že to není ona, kvůli komu jsou ty restaurace otevřené? A opravdu si hospodští zvykli, že bez ohledu na chování k hostům dostanou vždycky svou dvacku dýška a hosti nemají morální právo jim ji odepřít?
Krásný příměr uvádí Cimrmanova hra: dědeček vždycky toužil být hostinským, tak si otevřel restauraci u silnice na Písek. Ale chodili mu tam lidi. Tak ji zase zavřel a zřídil si hospodu na mýtince uprostřed lesů, kde ho nikdo neotravoval (nebýt těch zatracených vzducholodí). Je až s podivem, kolik českých číšníků a vrchních má s hosty stejný problém jako protagonista Cimrmanovy hry. A s přesunem na mýtinku zřejmě zase nesouhlasí majitel podniku.
Jasně, částečně je rozmazlujeme sami tím, že jim obvykle nějaké spropitné dáme, i když jsou na nás hnusní. Dost často nejsme důslední ani v uvalování „embarga“ – s přáteli jsme takový zvyk kdysi měli: kde se chovali nepříjemně, tam jsme uvalili embargo a třeba půl roku tam nezašli; pak jsme jim dali další šanci (pro případ, že se například vyměnila obsluha nebo majitel). Embarga jsou ale komplikovaná, omezující a někdy se i těžko pamatují - to záleží, v kolik hodin je uvalíte :)
Pro srovnání posloužím stručným a celkem běžným příběhem z USA. Zhruba v osm večer jsme tam vešli do restaurace, hosteska nás uvedla ke stolu a mezitím jsme se jí zeptali, v čem spočívá jejich inzerovaná „happy hour“. Hosteska po krátkém zaváhání řekla, že od sedmi hodin do zavíračky je veškeré pivo za polovic.
Poděkovali jsme a když přišla servírka, požádali jsme o pivo za polovic. Podivila se a řekla, že pivo za polovic nemá, happy hour začíná až v devět. Odpověděli jsme, že nám ale hosteska pověděla něco jiného: servírka se bez zaváhání mile omluvila, zopakovala, že pivo za polovic je skutečně až od devíti, ale že když nám dali špatnou informaci, je to jejich chyba a budou nám ho samozřejmě dávat za polovic hned.
Dovedete si představit, jak by ve stejné situaci reagovala servírka v Česku? :)
Kdyby z ničeho jiného, tak z cen v jídelním lístku bylo patrné, že jsme v podniku, který se považuje za vyšší kategorii. Personál ale do vyšší kategorie zase tak úplně nepatřil: nebudu zabíhat do detailů, ale na začátku nám vrchní celkem sprostě vynadal, že jsme přisunuli jeden stůl k druhému, a na konci nám pro změnu vynadala servírka, že nejsme ochotni platit dohromady a tím jí přiděláváme práci. Nedostala žádné spropitné, takže s námi přestala mluvit úplně: nepoděkovala, nepozdravila, prostě naštvaně odešla.
Nevím, je dost možné, že mě pod článkem ukamenujete (zvláště pracujete-li v restauraci :)), a možná jsem naivní, ale opravdu obsluha restaurací ještě nepochopila, že to není ona, kvůli komu jsou ty restaurace otevřené? A opravdu si hospodští zvykli, že bez ohledu na chování k hostům dostanou vždycky svou dvacku dýška a hosti nemají morální právo jim ji odepřít?
Krásný příměr uvádí Cimrmanova hra: dědeček vždycky toužil být hostinským, tak si otevřel restauraci u silnice na Písek. Ale chodili mu tam lidi. Tak ji zase zavřel a zřídil si hospodu na mýtince uprostřed lesů, kde ho nikdo neotravoval (nebýt těch zatracených vzducholodí). Je až s podivem, kolik českých číšníků a vrchních má s hosty stejný problém jako protagonista Cimrmanovy hry. A s přesunem na mýtinku zřejmě zase nesouhlasí majitel podniku.
Jasně, částečně je rozmazlujeme sami tím, že jim obvykle nějaké spropitné dáme, i když jsou na nás hnusní. Dost často nejsme důslední ani v uvalování „embarga“ – s přáteli jsme takový zvyk kdysi měli: kde se chovali nepříjemně, tam jsme uvalili embargo a třeba půl roku tam nezašli; pak jsme jim dali další šanci (pro případ, že se například vyměnila obsluha nebo majitel). Embarga jsou ale komplikovaná, omezující a někdy se i těžko pamatují - to záleží, v kolik hodin je uvalíte :)
Pro srovnání posloužím stručným a celkem běžným příběhem z USA. Zhruba v osm večer jsme tam vešli do restaurace, hosteska nás uvedla ke stolu a mezitím jsme se jí zeptali, v čem spočívá jejich inzerovaná „happy hour“. Hosteska po krátkém zaváhání řekla, že od sedmi hodin do zavíračky je veškeré pivo za polovic.
Poděkovali jsme a když přišla servírka, požádali jsme o pivo za polovic. Podivila se a řekla, že pivo za polovic nemá, happy hour začíná až v devět. Odpověděli jsme, že nám ale hosteska pověděla něco jiného: servírka se bez zaváhání mile omluvila, zopakovala, že pivo za polovic je skutečně až od devíti, ale že když nám dali špatnou informaci, je to jejich chyba a budou nám ho samozřejmě dávat za polovic hned.
Dovedete si představit, jak by ve stejné situaci reagovala servírka v Česku? :)