Byla jednou jedna vesnice a v té žili Franta a Pepa. Franta si celé léto zkracoval cestu z autobusu domů přes zahradu souseda Pepy. Nejdřív mu rozšlapal ředkvičky, pak kedlubny, nakonec i jahody. Pepa Frantovi několikrát říkal, že ho to pěkně štve, a ať toho nechá. Franta toho nenechal. Na podzim pak Pepovi došla trpělivost a zahradu oplotil, takže Franta teď chodí domů po návsi a má to o půl hodiny delší.

A to se Frantovi nelíbí. Řeší to tak, že posedává každý večer v hospodě a všem vysvětluje, jaký je Pepa hrozný prevít: postavil mu do cesty plot a včas ho nevaroval. Nejvíc ale Frantu štve, že by zase naopak chtěl něco postavit do cesty Pepovi, jenže nemá co. A tak Franta aspoň organizuje sousedy proti Pepovi a snaží se je přesvědčit, aby s Pepou přestali mluvit. Když se do toho sousedům moc nechce, vyčítá jim Franta, že vůbec nejsou solidární.

Franta je nám zřejmě k smíchu: je prototypem člověka, který zneužívá věc patřící jinému, a když tomu ten druhý učiní přítrž, je ukřivděný, cítí se bezmocný, a tak aspoň křičí. Smutné na tom je, že v určitých ohledech podobně se chová Česká republika po zavedení víz Kanadou.

Většina politiků, kteří se k věci vyjadřují, v ní hledají dalekosáhlé diplomaticko-politické souvislosti, argumentují klauzulí solidarity, upozorňují na pozdní informace z kanadské strany a zaštiťují se hrdostí českého národa, kterému se udála velká nespravedlnost.

Podle mého názoru je naopak situace velmi jednoduchá: počet Čechů, který jezdil do Kanady žádat o azyl, byl prostě moc vysoký. Jejich žádosti byly zhusta nesmyslné, přesto jejich vyřizování stálo Kanadu čas a peníze. Kanada na to upozorňovala, situace se neměnila, a tak Kanada zavedla víza. Kromě ČR se tentýž problém týkal ještě Mexika, a i Mexiko se dočkalo víz.

Ať hledám jak hledám, nenacházím v tom nic nevysvětlitelného a ani komplikovaného, kanadský krok mi naopak přijde jako logický a nepochybuji, že by se tak zachoval každý stát, který má všech pět pohromadě. Podstata problému není v tom, že nám Kanada zavedla víza nebo jak je zavedla: podstatou a příčinou jsou desítky a stovky lidí létajících z ČR do Kanady žádat o azyl (a co si budeme povídat, maličko zneužívat tamější sociální systém).

Kritizovat můžeme kdeco a kdekoho: třeba Kanadu, že nám zavedla víza a že nám o tom řekla pozdě a že má konzulát až ve Vídni, a nebo Evropskou unii, že nechce urychleně recipročně zavést víza Kanadě. Cyril Svoboda řeční o žalobě k evropskému soudnímu dvoru, Ladislav Jakl tajuplně naznačuje, že možná Kanadu k zavedení víz vedly úplně jiné důvody, Jan Fischer hovoří o „testu evropské klauzule solidarity“… Můj názor je, že Kanadu k tomu nevedlo nic jiného než imigrační statistika; žaloba k evropskému soudnímu dvoru i test evropské klauzule solidarity budou ztrátou času a vyhozením peněz z okna. Evropská unie víza Kanadě nezavede.

Politici argumentují, že bychom se měli chovat hrdě, sebevědomě, že bychom si tohle „neměli nechat líbit“. Jenže právě tento styl uvažování posiluje a potvrzuje nedostatek sebevědomí a absenci sebedůvěry ve vlastní schopnosti „léčit příčiny“. Když máme problém, pojďme radši zkusit najít řešení a až ho najdeme, předložme ho Kanadě: věřím, že pak víza zase rychle zruší. Bylo by to mnohem účinnější než sepisovat žaloby k evropskému soudnímu dvoru. Ale samozřejmě by to bylo těžší: vůbec neříkám, že řešení půjde najít snadno.