Kraje: lepší podmínky? Díky, nechceme.
Představte si, že bydlíte v pronajatém, starém, vlhkém, oprýskaném domě. Přijde za vámi majitel vedlejšího, moderního, a řekne: dej mi šanci, může být tvůj, navíc za lepší cenu. Co uděláte? Poběžíte za majitelem své staré zbořeniny a rychle s ním prodloužíte smlouvu. Ne? Pak nejste typický krajský hejtman.
To, že kraje většinou prodloužily smlouvy na provoz regionální železniční dopravy s Českými drahami, se pozorovateli zvenčí, který je zmlsán žlutými autobusy a znechucen archaickými vlaky, jeví jako nesmysl. Je ale samozřejmě možné, že kraje nějaký racionální důvod, do kterého nevidíme, měly. Co se ale pochopit nedá, je způsob, jakým kraje své rozhodnutí realizovaly. Pokud chtěly (a nebo dokonce pokud je pravdou, že to jinak nešlo) podepsat smlouvu s ČD, mohly to udělat nesrovnatelně bezbolestněji a transparentněji.
Selský rozum říká (a jakýkoliv trochu rozumný manažer ví), že ideálním způsobem, jak se dobrat nejlepšího výsledku (najít nejlepšího kandidáta, vybrat nejlevnější nabídku, dosáhnout nejlepších podmínek, snížit nejvíce cenu…) je uspořádat soutěž a porovnat víc konkurenčních nabídek. Taková soutěž má kromě toho ale ještě jednu výhodu: je-li transparentní a běží-li podle jasných pravidel, zamezí diskusím o zmanipulovaném, zkorumpovaném, předem dohodnutém výsledku. Právě proto ji měly kraje uspořádat.
Kraje vysvětlují své jednání řadou nesmyslů (např. Radko Martínek: České dráhy jsou jediným dopravcem, který má dostatek vyškoleného personálu, který je schopen zabezpečovat dopravu v celé šíři.) Já sám v tomto balastu nacházím jediný argument, který mi dává jakousi, i když pochybnou logiku: výběrové řízení údajně nemělo smysl (nešlo) vypsat, protože tu není kromě ČD nikdo jiný, kdo dokáže ihned začít jezdit.
Ale proč tedy nevypsat konkurz s podmínkou, že dopravce musí vyjet nejpozději za dva měsíce? Pokud to RegioJet nedokáže, má smůlu, ale má regulérní, férovou, logickou a nenapadnutelnou smůlu.
Naopak tím, že tendry vůbec nebyly, se ČR přibližuje budoucím prohraným arbitrážím.
To, že kraje většinou prodloužily smlouvy na provoz regionální železniční dopravy s Českými drahami, se pozorovateli zvenčí, který je zmlsán žlutými autobusy a znechucen archaickými vlaky, jeví jako nesmysl. Je ale samozřejmě možné, že kraje nějaký racionální důvod, do kterého nevidíme, měly. Co se ale pochopit nedá, je způsob, jakým kraje své rozhodnutí realizovaly. Pokud chtěly (a nebo dokonce pokud je pravdou, že to jinak nešlo) podepsat smlouvu s ČD, mohly to udělat nesrovnatelně bezbolestněji a transparentněji.
Selský rozum říká (a jakýkoliv trochu rozumný manažer ví), že ideálním způsobem, jak se dobrat nejlepšího výsledku (najít nejlepšího kandidáta, vybrat nejlevnější nabídku, dosáhnout nejlepších podmínek, snížit nejvíce cenu…) je uspořádat soutěž a porovnat víc konkurenčních nabídek. Taková soutěž má kromě toho ale ještě jednu výhodu: je-li transparentní a běží-li podle jasných pravidel, zamezí diskusím o zmanipulovaném, zkorumpovaném, předem dohodnutém výsledku. Právě proto ji měly kraje uspořádat.
Kraje vysvětlují své jednání řadou nesmyslů (např. Radko Martínek: České dráhy jsou jediným dopravcem, který má dostatek vyškoleného personálu, který je schopen zabezpečovat dopravu v celé šíři.) Já sám v tomto balastu nacházím jediný argument, který mi dává jakousi, i když pochybnou logiku: výběrové řízení údajně nemělo smysl (nešlo) vypsat, protože tu není kromě ČD nikdo jiný, kdo dokáže ihned začít jezdit.
Ale proč tedy nevypsat konkurz s podmínkou, že dopravce musí vyjet nejpozději za dva měsíce? Pokud to RegioJet nedokáže, má smůlu, ale má regulérní, férovou, logickou a nenapadnutelnou smůlu.
Naopak tím, že tendry vůbec nebyly, se ČR přibližuje budoucím prohraným arbitrážím.