Tentokrát se budu držet svého kopyta - školství.
Jinak děkuji velkému množství čtenářů blogu č.1 a zajímavým ohlasům. Zejména mne zaujal diskutující, který tvrdil, že chci zrušit tramvaje, aby měla auta v Praze více místa ... Po Praze se sice pohybuji takřka výlučně MHD, ale o autech bude až blog č.3.


Médii proběhla zpráva o ředitelce malé školy, která vykazovala o 4 žáky více, aby škola nebyla státem uzavřena pro malý počet žáků. Školu sice paní ředitelka zachránila, ale jí samotné hrozí trestní stíhání.

Tento příběh dobře ilustruje jeden z problémů našeho školství: v ČR ubývá žáků, ovšem nikoli učitelů a škol; financování školství je čím dál dražší a čím dál méně transparentní; celý systém je ovlivněn podivnou směsí kompetencí centra (MŠMT) s obecní či krajskou samosprávou (resp. byrokracií).

Řešení problému? Vytváří se tabulkové minimální počty. Hodnotí se dojezdnost a další těžko uchopitelná kritéria. Existuje tak jakýsi seznam škol „ke zrušení“, na kterém některé málo naplněné školy jsou a jiné ne. Starostové obcí se přitom snaží své školy ze všech sil udržet, protože bez škol – obce hynou.

Dva principiální přístupy
Existují dva základní přístupy k financování školství: nákladový a normativní. Nákladový systém znamená, že je dán určitý počet škol. Učitelé dostávají tarifní mzdu X, ředitelé Y, školníci Z a tak dále. Tyto sumy se sečtou, vynásobí dvanácti (pokud „zdroje tu jsou“ tak třinácti nebo čtrnácti) a vznikne roční rozpočet na mzdy. Podobně se vypočítají náklady na vytápění, osvětlení, učebnice a vše ostatní. To vše sečteme po okresech a krajích, a je to.
Aby se takovéto „nákladové“ školství nezhroutilo - je nutné velmi tvrdě určovat počty učitelů, škol, nakupovaného nábytku apod., k čemuž potřebujeme silnou centrální autoritu. Takový systém u nás fungoval třeba za komunismu.

Normativní přístup vychází z logiky, že u nás máme asi 2 miliony žáků či studentů (včetně mateřských škol), na které vydáme přibližně 100 miliard ročně (rozpočet školství). Na jednoho žáka tedy vychází asi 50 tisíc ročně. Nechť se tedy přesně tato částka, tzv. „normativ“, vyplácí každému žákovi, a sice ve prospěch konkrétní školy, kterou navštěvuje. Tím dáme ředitelům větší volnost, pustíme do školství trochu konkurence a hlavně školství budou ovlivňovat žáci (jejich rodiče), kvůli jejichž vzdělání se na školství tak velká část daní dává.

Současný kočkopes
Obecně nejhorším systémem je kombince obou výše popsaných. Přesně tak funguje školství dnes. Po revoluci u nás sice došlo k pokusu o zavedení normativního financování, ale již za pár let, kdy „politické kyvadlo“ letělo doleva, byl tento pokus v tichosti a elegantně zlikvidován. Název normativ zůstal, ale „normativů“ dnes máme desítky (každý jinak velký), odlišné dle studijních oborů, velikosti obcí, okresů atd. To logicky znamená, že se o žádný normativ nejedná. Koneckonců zhruba polovina rozpočtu putuje do školství (popřípadě také jinam) jiným způsobem.
Zmiňované rušení škol je podobným kočkopsem a zasahuje do kompetence obce - zřizovatele a tudíž i případného „rušitele“ školy.

Řešení
a) Žádný úředník nemá vydávat metodické pokyny: „limit žáků na třídu“ či „kritéria dopravní dostupnosti jiné školy s volnou kapacitou“, natož sestavovat nějaké seznamy.
b) Pokud striktně uplatníme normativní financování, pak i škola s dvaceti žáky bude mít milion (20x50t.) ročně, což jí stačí na dva zaměstnance na plný úvazek a základní provoz. Další podporu školy rozhodne sama obec. Takový systém provede optimalizaci sítě škol sám. Třeba se ukáže, že daleko hůře než skromné vesnické školy na tom budou některé „velké“ školy v okresním městě.