V roce 1989 to byl pátek, dnes pondělí. Počasí dušičkové, kalné, se zimou za dveřmi. Tenkrát byla asi větší inverze a málokdo si pamatuje na neuvěřitelné hodnoty oxidu siřičitého v pražském a severočeském ovzduší. Občas býval dokonce zakázán vjezd vozidel do vnitřní Prahy. 17. listopadu zrovna myslím, ne.
Málokdo si pamatuje na více věcí. Vždyť už je to také 19 let.


Máme se teď hůř?
1) Na Šumavě už nemáme stovky kilometrů čtverečních, kde riskujete dávku ze samopalu bez výstrahy. (Proti tomu jsou současní fanatici – bránící uměle vysazovaného tetřeva a zakazující průjezd bicyklů po asfaltkách – slabým odvarem.)
Pro současné děti působí cesta z Kvildy k pramenům Vltavy úplně normálně a bez povšimnutí míjejí průsek lesa připomínající tzv.signální stěnu nebo blíže u hranic již skoro nerozpoznatelnou linii elektrické stěny smrti z let padesátých.
2) Do svého blogu si píšu (a všichni ostatní blogeři), co chci a výsledkem je maximálně změť nenávistných komentářů, připomínající, že budoucí bachaři a strážci signální stěny – žijí mezi námi (jak také jinak), ale to je vše. Nikdo si mě nevolá k výslechu, nevyhrožuje panu Stejskalovi anebo to nevyřídí jedním telefonem vydavateli nebo mému zaměstnavateli. Tedy vůle by jistě byla, ale zatím není ta moc.
3) Noviny se od sebe liší. Nestojí už 50 haléřů, stojí 20x tolik, ale liší se od sebe. Zlí jazykové namítnou, že se liší hlavně v tom, že HN teď negativně nepíší o uhlí, Týden o magistrátu, LN o sudetoněmecké otázce, Právo o Paroubkovi a číst se nedá nic, ale … to není totéž.
4) U voleb si mohu vybrat z více stran. Sice si v poslední době nějak vybrat nemohu, ale mohu taky svobodně nepřijít, aniž by mě naháněli s urnou a zapisovali mi to do materiálů a mým dětem taky.
5) Počet vyrobených automobilů neurčuje Státní plánovací komise se sídlem na nábřeží kapitána Jaroše, ale tak nějak to automobilky chrlí sami. Jeli byste teď stanovat do Mladé Boleslavi, abyste získali novou oktávii? Chápete, vy mladší vůbec tuhle otázku?
6) Když střízlivě porovnáme (na základě tvrdých dat) kvalitu ovzduší, čistotu řek, délku života, plochu lesů: uvidíme obrovský pokrok v kvalitě života každého Čecha mezi roky 1989 a 2008. (Zajímavostí nad rámec tohoto článku je, že od té doby, co jsou Zelení ve vládě, tyto hodnoty stagnují nebo se zhoršují.)

Slavíme?
Nelíbí se mi, že pro mnoho mladých (a dobře situovaných) lidí, jsou výše zmíněné hodnoty samozřejmé a nestojí jim za jakoukoli aktivitu, podporu či vyjádření názoru. Tím nemyslím, zapálit 17. listopadu na Národní svíčku, byť i neochota slavit tento den – je příznačná pro náladu ve společnosti. Patos je občas v životě na místě nejen na pohřbu a na svatbě.

Demokracie je křehká věc a každý den se pohybujeme buď směrem k Severní Koreji nebo od ní. Každým zákonem, opatřením, i tónem novinového komentáře. Je to spojitý proces, nikoli nějaké bliknutí: totalita vs. svoboda.

Pár vzpomínek
Abych tedy přispěl alespoň dnešnímu slavnostnímu dni, dovolte mi pár osobních silných vzpomínek na 17.11. 1989.

Shromáždění se mění v demonstraci:
Po přestavbovém a neuvěřitelně debilním projevu jakéhosi svazáka (Marek Benda mi kdysi vyprávěl, že projev psal sám Mejstřík – tehdejší člen celopražského vysokoškolského aktivu SSM; já to ale nemám jak ověřit) hovořil akademik-matematik Katětov. Pronesl uvážlivý projev, ze kterého dýchly staré dobré hodnoty: Opletal, boj proti totalitě…
Pak si vzal slovo nezávislý student Klíma. Nevím vůbec, co teď dělá, ale jeho slova „… za svobodu se musí bojovat“ – považuji za začátek sametové revoluce u nás (a demonstrace 17.11. pochopitelně taky). Měl by dostat na Hradě nějakou medaili.

Je nás hodně:
Po řekněme „pietním zdržení“ na Vyšehradě (spousta lidí odešla domů, či na rande; byla tma) – demonstrace nabírá na síle v úzkých uličkách dole v Podskalí.
Pokus o proražení kordónu policie u tehdejší restaurace U Trajců u ministerstva spravedlnosti. Strkanice (možná i někoho sebrali) a rychle zpátky za hlavním proudem demonstrace, který míří na nábřeží.
V oknech (Plavecká ulice??) prvorepublikové babičky s vlaječkami z oken mávají davu, který skanduje: „Svobodu, svobodu“. Ty babičky jsou už asi vesměs na pravdě boží, ale já si na ně vzpomenu vždycky, když vzpomínám na 17. listopad 1989.
Lidi se přidávají i na nábřeží, z tramvají, z aut. Pochopitelně menšina.

„To je naše země“
Na Národní už tak veselo nebylo. Zaprvé zůstalo jen pár tisíců lidí a celá situace trochu připomínala past. Těžká technika (vepředu s takovými radlicemi na lidi) jedoucí krokem zezadu od divadla – nepůsobila zrovna euforicky. Kytky dávané vepředu za štíty policii jsem neviděl, neboť jsem byl v zadní části davu. Ale mám jinou silnou vzpomínku na chvíli před tím, než „to začalo“. Ve vzduchu už bylo cítit velké napětí, lidi začali být seštosovaní a ozvalo se mohutné skandování: „To je naše země“. Ne jejich země. Štěpána, Jakeše, těch co najíždějí do lidí s radlicemi. Ne jejich, naše.
To nebylo doprošování Husákovi, aby dodržoval Helsinskou konvenci o lidských právech nebo doprošování, aby se režim trochu zpřestavboval a zdemokratizoval. „To je naše země“ volala tehdejší mládež (jo, už je to 19 let, co jsem byl mládež), která prostě narozdíl od starší generace neměla (až na pár směšných kariéristů) s komunismem nic společného, nechápala ho, nechtěla ho reformovat a bytostně (nefilosoficky) ho nesnášela.

Nesnáším to dodnes, nesnáším i nové formy s jinými jmény, ale to je na jiný komentář.
Dnes (ještě) slavíme.