Pláč Koruny české na nesprávném hrobě: Naše nynější krize demokracie a jak z ní ven

27. 07. 2015 | 13:36
Přečteno 4655 krát
V poslední době se u nás rozhořel jakýsi nový spor o smysl českých dějin, v němž jde – jak už to v takových případech bývá – konec konců o porozumění naší přítomnosti, resp. důvodům „naší nynější krize“. Tentokrát se však spor nevede o události tak vzdálené, jako byly husitské bouře či Bílá hora, ale o naši nedávnou polistopadovou historii. Dramatičnost popisu z pera některých vykladačů těchto nedávných dějin si nicméně v mnohém nezadá s líčením oněch dávnějších národních pohrom.

Odvíjejí se tak před námi obrazy plné revolučních zvratů, všude se to hemží podvratnými revolučními živly, university a kavárny zachvacují revoluční vlny, již chví se základ světa vratký, až nám z toho na hlavu lustry padají. Proběhla prý u nás „Velká protikorupční revoluce“ (VPR), která připravila půdu pro nástup oligarchického a autokratického režimu, žijeme dnes v jiném režimu, v „Nových pořádcích“. Kdo toto popírá či nebere na vědomí, je stoupencem hereze tzv. „nechumelismu“. Tyto své teze znovu zopakoval Bohumil Doležal v rámci naší polemiky na Svobodném fóru (naposledy v článku „Žádné staré bitvy nebojuji“, SF 21. 7. 2015), ale přizvukovali mu i jiní, jako bývalý mluvčí premiéra Nečase Jiří Sezemský („Spor o farmu zvířat: Anofert utahuje šrouby“, SF 24. 7. 2015).

Co na to říci, zastává-li takový výklad autor, který je vzděláním politolog? Termín „revoluce“ jako označení pro vývoj, který se u nás odehrál v minulých letech, neobstojí podle žádných seriózních politologických kritérií. A představa, že tuto revoluci provedly protikorupční iniciativy, je nejenom postavená na hlavu, ale také komická. Co je to za systém, jehož revoluční změnu by dokázalo způsobit několik skupinek občanských aktivistů tím, že občas sepíšou petici, horkotěžko dostanou nějaké prohlášení do médií nebo uspořádají nějaký happening či demonstraci? Takový režim by musel být ještě mnohem ztrouchnivělejší, než byl ten normalizační ve dnech svého posledního tažení.

Příběh o VPR je nejenom smyšlený, ale především odvádí pozornost od meritu věci. Bohudíky poslední revoluce, kterou jsme tu zažili, byla ta sametová před 25 lety – a i ona byla vlastně spíše restaurací, neboť v ní šlo o znovunastolení demokratického režimu. Co se zde však pod povrchem a ve skrytu odehrávalo nejpozději od dob velké privatizace a tzv. opoziční smlouvy, by bylo možno s jistou nadsázkou nazvat „Plíživou antidemokratickou kontrarevolucí“ (PAK). V rámci PAK se sváděl boj o zdroje či chcete-li o podíl na prvotní (i druhotné) akumulaci kapitálu. Protože v tomto boji některé demokratické instituce překážely (jako třeba funkční justice a policie), zatímco jiné mohly pomoci zjednat privilegovaný přístup k těmto zdrojům, měla PAK v zásadě charakter postupné okupace a kolonizace veřejných institucí. Jejími „hrdiny“ v pozadí byly různé finanční, zájmové či vlivové skupiny, často obtížně rozeznatelné od struktur organizovaného zločinu či regulérních mafií, propojené s četnými našimi veřejnými činiteli.

Nelze říci, že by ČR v minulém období nebyla demokratickým státem, neboť základní demokratické instituce – jejichž součástí byly jistě i standardní politické strany – u nás byly alespoň formálně ustaveny. Avšak paralelní struktury v pozadí, které na těchto institucích parazitovaly a zneužívaly je ke svým vlastním privátním zájmům, se staly významnou protisílou působící proti úsilí o budování demokratického a právního státu. Výsledkem byl jev již více krát popsaný jako „state capture“, tj. „uchvácení státu“. Předmětem sporu je samozřejmě otázka míry a pokročilosti tohoto jevu. Jisté však je, že způsobil vážnou a vleklou krizi demokratického systému. Rozhodně nešlo o ojedinělé excesy, ale o chronický a systémový problém, jehož nedílnou součástí byla významná část našich politických „elit“ a hlavních politických stran. Proto právem ztratily důvěru voličů (jistě, nedůvěra k politice sahá možná až k Bílé hoře, těmito historickými exkursy však sotva vysvětlíme propad tradičních stran ve dvou minulých parlamentních volbách, na rozdíl od těch předcházejících).

To, co Bohumil Doležal a další nazývají protikorupční hysterií či dokonce revoluční vlnou, bylo pouze fází krize naší demokracie, kdy zmíněné problémy vyhřezly na povrch a začaly být veřejně reflektovány a otevřeně pojmenovávány. Považuje-li to pan Doležal za hysterii, pak lze snad na něj zpětně aplikovat jeho vlastní termín „nechumelismus“. Ať se přitom nediví, že na jeho burcování nyní mnozí hledí se značnou dávkou skepse, když při minulých chumelenicích spal pěkně za pecí a až nyní se probudil a začal bít na poplach, že – považte – ono opravdu sněží a stále houšť. Navíc v tomto zmatení začal hlava nehlava střílet do těch, kdo by měli být jeho přirozenými spojenci, totiž do občanských iniciativ, které již po léta nebojují za nic jiného, než za co podle svých vlastních slov celý život bojuje on, totiž „za liberální demokracii západní provenience.“

Je pravda, že hnutí ANO využilo obecně rozšířené nespokojenosti, na jejíž vlně se nechalo vynést k moci. Tato nespokojenost však nebyla zapříčiněna nějakou uměle vyvolanou hysterickou atmosférou, ale reálnými problémy, které velká část veřejnosti citlivě vnímala. Poté, co se ANO dostalo k moci, se – nijak překvapivě – začalo chovat v rozporu se svou předvolební rétorikou velmi podobně jako jeho předchůdci z tzv. standardních stran. V tomto smyslu dnes není přesné mluvit o „Nových pořádcích“, nýbrž spíše o „starých nepořádcích“ v nové podobě dovedené k vyššímu stupni dokonalosti a nebezpečnosti.

Rozdíl přitom není v dokonavosti či nedokonavosti procesu prorůstání či ovládání státu (tj. zda někdo pouze „prorůstá“ či již „prorostl“, zda teprve „ovládá“ či již „ovládl“), jak se to snaží gramaticky vyjádřit pan Doležal, nýbrž v míře jeho centralizace a zjevnosti. Namísto skryté a do jisté míry pluralitní oligarchie či „kleptokracie“, která již v minulých letech dost slušně „prorostla“ do těla demokratického státu, dnes v této po léta kypřené půdě zapouští kořeny zjevná monolitní oligarchie, kdy majitel a vysoce postavení manažeři jedné firmy jsou zároveň vysoce postavenými politiky, takže si nikdy nemůžeme být jisti – či spíše si většinou můžeme být jisti – v zájmu koho v této dvojroli jednají. Vedle tohoto permanentního střetu zájmů je novým jevem snaha o přímé ovládnutí médií (jakkoli propojení politiky a médií a pokusy o jejich ovládnutí zde v jiných formách existovaly již dříve).

Zatímco zcela kategoricky odmítám fikci o VPR, uznávám oprávněnost kritiky, že občanské iniciativy by měly být více slyšet a měly by rozhodněji vystupovat proti střetu zájmů Anofertu. Některé iniciativy se o to také snaží: Sdružení „Vraťte nám stát“ např. adresovalo Andreji Babišovi řadu otevřených dopisů (včetně výzvy k rezignaci), podílí se na přípravě změn zákonů, které by do budoucna zajistily větší nezávislost médií a zabránily kumulaci mediální a politické moci atd. Proč o těchto aktivitách není více slyšet v Babišových médiích, je asi pochopitelné, proč ne v těch ostatních, se můžeme domýšlet, když v nich opakovaně čteme povídačky o protikorupčních revolucích, za něž jsou tyto iniciativy činěny odpovědnými.

Z kritiky pánů Doležala a Sezemského mám ovšem dojem, že za vysněný ideál stále považují návrat ke „starým nepořádkům“. V tom se zcela zásadně neshodneme. Česká demokracie se dnes potácí mezi Skyllou a Charybdou starých a staronových nepořádků. Mezi nimi je třeba najít východisko ke skutečnému demokratickému a právnímu pořádku. To však vzejde jedině z obrody autentické demokratické politiky, která se může odehrát v zásadě na dvou frontách: 1) V existujících standardních stranách, které ale musejí projít tvrdou sebereflexí, především nahlédnout, do jaké míry se podílely na starých nepořádcích, a ne se snažit vylhat ze své minulosti. 2) V politických uskupeních, která vzešla právě z občanských iniciativ a nespokojené občanské společnosti. Tato druhá fronta, kterou nazývám „obroda politiky z občanské sebeobrany“, zatím zaznamenala značné úspěchy v posledních komunálních volbách. Bylo by záhodno tyto zdravé síly sjednotit a zopakovat totéž na krajské a celostátní úrovni. I když ANO pilně „maká“ na svém sebe-znemožnění, ještě dlouhou dobu zřejmě na sebe bude přitahovat hlasy nespokojených voličů, pokud zde nevznikne skutečně věrohodná politická alternativa.

Článek byl publikován na Svobodném fóru 27. 7. 2015.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Růžička Michal · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy