Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek přirovnal mírumilovného budhistického mnicha a nositele Nobelovy ceny za mír jeho svatost 14. dalajlámu k někdejšímu šéfovi „Sudetoněmecké vlastenecké fronty“, později Obergruppenführerovi SS a župnímu vedoucímu NSDAP Konrádu Henleinovi. Za tento příměr se Lubomír Zaorálek později omluvil. Ale sama skutečnost, že takovéto absurdní srovnání vůbec mohl vypustit z úst, nám poskytuje znepokojivý vhled do jeho mentálního a hodnotového nastavení, které podle všeho sdílí s dalšími našimi ústavními činiteli.

„Jako kdyby se někdo setkával z Konrádem Henleinem ze Sudetenlandu … za první republiky, když tady je oficiální vláda. Asi by nám to taky vadilo, Čechům,“ pravil doslova ministr Zaorálek. Je přitom příznačné, že ho nenapadly jiné, případnější historické paralely: Třeba příklady disidentů ze zemí východního bloku, které také měly své „oficiální vlády“, a přece to demokratickým politikům ze západních zemí nebránilo, aby se s disidenty setkávali či aby podmiňovali spolupráci s komunistickými mocipány dodržováním lidských práv. Když se francouzský prezident François Mitterrand během své návštěvy Prahy v roce 1988 sešel s Václavem Havlem a dalšími disidenty, nepřispěchali hned předsedové francouzské vlády a obou komor parlamentu, aby vydali prohlášení ujišťující o jejich loajalitě vůči představitelům husákovského režimu.

Nebo případ Masaryka v době 1. světové války: Tehdejší mocnářství také mělo svou „oficiální vládu“. A Masaryk jistě nebyl představitelem této vlády, nýbrž pouze bývalým poslancem Říšské rady, který byl (podobně jako současný dalajláma) nucen odejít do exilu, a od té doby byl považován za veřejného nepřítele monarchie číslo jedna. Přesto se našla řada diplomatů a státníků z cizích zemí, kteří s ním i dalšími členy Československé národní rady jednali jako s legitimními zástupci českého národa. Větší váhu než nároku na „územní celistvost“ Rakouska-Uherska přitom přiznávali oprávněným nárokům a aspiracím demokraticky smýšlejících národů, jako byli právě Češi (resp. „Čechoslováci“), které tehdejší monarchie nebyla ochotna a schopna uznat a uspokojit.

Jistě, historické paralely většinou pokulhávají, což do jisté míry platí i o obou výše zmíněných. Ale když už někdo chce mermomocí takové paralely vést, tak by měl hledat takové, které nekulhají na všechny čtyři nohy. Zaorálkovo nevkusné srovnání, byť později odvolané, je ovšem zároveň užitečné tím, že názorně ilustruje smýšlení některých našich představitelů. Právě to smýšlení, ze kterého pramení ona servilní loajalita vůči nedemokratickým režimům, jejímž projevem bylo i nedávné prohlášení „čtyř ústavních činitelů“ nebo celá řada kroků a výroků prezidenta Zemana v oblasti zahraniční politiky.

Tuzemští spojenci cizozemských despotů ve svém čistě legalistickém přístupu zjevně velkoryse přehlížejí, že tyto „oficiální vlády“ nikdy nebyly demokraticky zvoleny, a že jejich legitimita je tedy nanejvýš pochybná. A ani jim nepřijde na mysl otázka, do jaké míry postoje vládců, kteří se chopili moci a udržují se u ní nedemokratickými, často i brutálními prostředky, reprezentují postoje a zájmy lidu či jednotlivých národů jejich zemí. Vposled nám tak tito činitelé na sebe prozrazují, že jim samým jsou bytostně cizí a lhostejné základní demokratické hodnoty a principy.

Potíž je ovšem v tom, že tyto hodnoty jsou nedílnou součástí Ústavy ČR. Již v samotné preambuli Ústavy stojí, že Česká republika je demokratický právní stát, založený „na úctě k lidským právům“, stát, jenž tvoří součást „rodiny evropských a světových demokracií“. Zahraničně politická orientace na demokratické země je tedy neoddělitelně spojena s demokratickým charakterem našeho ústavního pořádku. Jestliže se tu někdo usilovně snaží přeorientovat naši zemi na despotické režimy, navíc bez řádného projednání v parlamentu a bez jeho souhlasu, a ještě přitom dává okázale najevo naprostou lhostejnost k pošlapávání lidských práv v těchto zemích, jak to soustavně činí někteří naši ústavní činitelé, tak se tím nevyhnutelně dostává do kolize s demokratickým ústavním řádem naší země.