Česká demokracie na rozcestí

18. 10. 2017 | 10:14
Přečteno 35257 krát
Česká demokracie dnes stojí na osudovém rozcestí. Nadcházející parlamentní a prezidentské volby patrně na mnoho následujících let rozhodnou o tom, po které z cest, jež se před námi vinou, se vydáme. Jde o rozcestí mezi liberální a neliberální demokracií. Liberální demokracie se vyznačuje tím, že kromě principu vlády většiny a svobodných voleb předpokládá celou řadu civilizačních vymožeností: obecně respektovanou ústavu, dělbu moci, právní stát, vymahatelná lidská práva a svobody, nezávislá média, rozvinutou občanskou společnost atd. Jedině tam, kde existuje tento soubor civilizačních vymožeností, který politolog Fareed Zakaria nazývá „ústavním liberalismem“, jsou skutečně zajištěny podmínky pro rovnost a svobodu všech občanů.

Neliberální demokracie má sklon redukovat politické procedury na mechanismus voleb, jejichž vítězové podporovaní momentální (více či méně těsnou) většinou občanů si pak ve svých úřadech počínají dle vlastní libovůle, válcují momentální menšinu svých spoluobčanů, kteří je nevolili, a podrývají zmíněné pilíře ústavního liberalismu. Takováto demokracie se ovšem snadno zvrhává v tyranii většiny či spíše v tyranii několika populistů, kteří s touto většinou dovedně manipulují. Lze se pak ptát, zda „neliberální demokracie“ je ještě vůbec demokracií, či zda to není spíše cesta, jak za pomoci formálně demokratických mechanismů dospět k nějaké nedemokratické formě vlády. Na osudovém rozcestí demokracie se tak cesta vedoucí k její neliberální formě ukazuje jako scestí. Je znepokojivé, že mnohé země kolem nás se dnes na toto scestí ochotně vydávají. Základní otázka následujících voleb zní: Bude či nebude je Česká republika na toto scestí následovat?

Masivnější nástup politiků nepokrytě usilujících o demontáž liberální demokracie u nás můžeme pozorovat zhruba od roku 2013, kdy v přímé prezidentské volbě zvítězil Miloš Zeman a v parlamentních volbách zaznamenalo výrazný úspěch hnutí ANO. Od té doby u nás slaví stále větší úspěchy nijak neskrývaný a nestoudný populismus, provázený soustavným podkopáváním základních pilířů ústavního liberalismu. Zdaleka však nejde „pouze“ o populistické brnkání na nejtemnější strunky národního (ne)vědomí a dovedné manipulování s emocemi lidí, v němž tak vynikají smutné zjevy, jakými jsou prezident Zeman či Tomio Okamura. Neméně zhoubným pro liberální demokracii je permanentní střet zájmů a koncentrace politické, ekonomické a mediální moci v rukou oligarchy Andreje Babiše, které z principu narušují křehkou rovnováhu mocí. Podnikatelské impérium předsedy hnutí ANO vytvořilo paralelní strukturu parazitující na demokratických institucích. Veřejné instituce se v logice predátorského byznysmena stávají výhodnými „akvizicemi“, jež otevírají nové možnosti rozšiřování ekonomické moci a navyšování zisků podnikatelského impéria.

Možná ještě zhoubnější je snaha nahradit principy demokratické politiky manažerskými principy řízení firmy. Požadavek řídit stát jako firmu má jediné oprávnění: v oblasti státní správy a exekutivy, které by jistě prospěla větší efektivita a hospodárnost. Vyloženě nebezpečným se ovšem tento požadavek stává ve chvíli, kdy je aplikován na demokratické instituce a procesy jako takové. Systém managementu a řízení firmy je v zásadě vertikální a hierarchický, počítá s nadřízenými a podřízenými, vládnoucími a ovládanými. Systém demokracie ale nezná nadřízené a podřízené, ani vládnoucí a ovládané, nýbrž v něm jsou suverénem, a tedy stejně oprávněným zdrojem politické moci všichni občané.

V demokratické společnosti navíc není žádnému jednotlivci ani skupině předem známo, k jakým cílům či účelům by měl ve svém celku směřovat. Legitimní politické cíle se formulují jedině díky – často zdlouhavé – politické rozpravě, při níž se dostávají ke slovu různá hlediska a zájmy. Podstatou demokratické politiky je proto diskuse a složité dosahování souhlasu, který nemůže být nahrazen názorem jednoho osvíceného manažera či panovníka. Nebo může, ale to je právě konec politiky, alespoň té demokratické. Jestliže nám tedy nějaký politik sugeruje, že jsou tu takové předem dané cíle politiky, o nichž není třeba zdlouhavě „žvanit“, ale jejichž uskutečnění je třeba „prostě zařídit“, pak nám pouze prozrazuje své nepochopení podstaty demokratické politiky a patrně i své autoritářské sklony.

Největší riziko nadcházejících voleb spočívá v tom, že některé z těchto neblahých tendencí, jež prosazují tuzemští nepřátelé liberální demokracie, budou posíleny a způsobí nevratné škody na podstatně našeho demokratického systému. Řešením však není ani návrat ke „starým dobrým časům“ či „starým pořádkům“ před rokem 2013. Tažení proti liberální demokracii u nás má totiž delší tradici: méně nápadně se odehrávalo již za minulých vlád a prezidenta. I mnohé tzv. standardní strany a jejich představitelé – v čele s ODS a Václavem Klausem – soustavně okopávali základní pilíře ústavního liberalismu, jako jsou právní stát, lidská práva či občanská společnost. Jejich důvody přitom byly zčásti ideologické a zčásti praktické: nefunkčnost některých základních složek ústavního liberalismu shodou okolností umožňovala systematické zneužívání veřejných institucí v privátním zájmu či ku prospěchu různých finančních skupin, klientelistických sítí či organizovaného zločinu. Zároveň to bylo právě soustavné narušování principů právního státu, jež připravilo půdu pro nástup nesystémových hnutí typu ANO a populistů typu Miloše Zemana a Andreje Babiše, kteří se nechali vynést k moci právě na vlně všeobecné frustrace nespokojenosti s politickými i sociálními poměry. Některé tzv. standardní politické strany se tak zasloužily o otřesení důvěry v tradiční politické strany, v instituce demokratického státu a demokracii jako takovou.

Hlavní problém české demokracie tedy spočívá v tom, že tu existuje celá pestrá aliance nepřátel liberální demokracie. Tato aliance vytváří nebezpečnou synergii, která nahlodává pilíře ústavního liberalismu a v jejímž důsledku hrozí, že se křehká budova liberální demokracie obrátí ve vlastní ruiny. Tragičnost demokracie spočívá v tom, že má v sobě zabudovánu trvalou možnost ke svému sebezničení. Princip vlády většiny, který je v ní základním zdrojem politické legitimity, může být zneužit populistickými politiky, jimž se krátkodobě podaří přesvědčit či zmanipulovat křehkou většinu k podpoře jejich demoličních plánů se stavbou liberální demokracie. Tato synergie je dnes o to nebezpečnější, že do ní stále více vstupují také cizí nedemokratické režimy, které se naučily velmi dovedně těžit ze slabých míst západních demokracií. Ostatně není nijak překvapivé, že titíž politici, kteří se činí v tažení proti liberální demokracii na domácím poli, pak v zahraniční politice projevují přítulnost či otevřené sympatie k despotickým režimům a jejich vládcům

Dnes však již také nestačí varovat před scestím neliberální demokracie a peskovat voliče, kteří si tuto cestu vybírají. Je třeba rozumět důvodům, proč v očích mnoha lidí přestává být tradiční model liberální demokracie, neoddělitelně spojený s hospodářským systémem kapitalismu, atraktivní a důvěryhodný. Je třeba jasně vidět a pojmenovat selhání liberálních demokracií a jejich představitelů tváří v tvář některým naléhavým výzvám doby (jako jsou sociální důsledky globálního kapitalismu, systémová korupce, finanční krize či uprchlická vlna) a kriticky analyzovat některá zažitá myšlenková schémata a ideologické předsudky, které je na tyto výzvy učinily nepřipravenými. Možná, že dnes znovu platí to, co kdysi napsal Alexis de Tocqueville: „Protože minulost už budoucnost neosvěcuje, duch tápe v temnotách.“ Je jistě selháním politiků, ekonomů, novinářů a vůbec intelektuálů, pokud vězí zastydlí v ideologických schématech minulosti, která již nejsou schopna osvětlovat dynamicky se proměňující skutečnost. Je však neodpustitelnou vinou, pokud někdo loví v těchto kalných vodách ducha a parazituje na mokvajících ranách a hrozbách současného světa, jako je terorismus či uprchlická krize. To je bohužel právě to, co činí všelijací hrobaři liberální demokracie, kteří se v poslední době rojí na všech stranách a šklebí se na nás z předvolebních plakátů: vemlouvají se do naší přízně, aby nám odloudili naši svobodu, jejíž zatím ničím nepřekonatelnou a nenahraditelnou garanci představují vymoženosti ústavního liberalismu.


Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy