Když prezident Zeman se svou ženou Ivankou a doprovodem opustili třídu prvního ročníku Základní školy T. G. Masaryka, zavládlo v místnosti užaslé ticho. Pravda, děti se většinou na první den školy nedočkavě těšily, ale to, co se před několika okamžiky odehrálo před školní tabulí, předčilo i nejbujnější dětskou představivost. Prvňáčci si poněkud zaraženě listovali v „Policejních pohádkách“, jimiž je před chvílí obdarovala první dáma.

„Paní učitelko, paní učitelko“, prořízl konečně posvátné ticho Jozífek ve čtvrté řadě. „Můžu se něco zeptat?“
„Copak chceš Jozífku?“, vybídla trochu nervózně paní učitelka snaživého žáčka na její vkus až příliš lačnícího po vědění.
„Ten pán, to byl blboun nejapný?“
„Cože? Co si to dovoluješ! To byl přece pan prezident!“, okřikne ho rozčileně paní učitelka.
„Ale já jsem toho pána viděl v televizi a tatínek říkal, že to je blboun nejapný“, vyhrkne ukřivděně Jozífek. „A vždyť … vždyť se celou dobu tvářil tak nejapně“, dodá ještě, aby resultátu otcovské autority dodal větší váhu. „A navíc si neumí zavázat tkaničky!“ stihne ještě zvolat triumfálně.
„Ale děti … pan prezident neříkal, že si neumí zavázat tkaničky, ale že to neuměl, když chodil do první třídy, teď už to jistě umí“, namítne poněkud znejistělá učitelka.
„To bych chtěla vidět“, sykne pochybovačně Bětka ze třetí řady.
Stavidla nezadržitelné dětské zvídavosti tak byla nadzvednuta a ve třídě se vztyčil celý les drobných rukou.
„Paní učitelko, a on je pan prezident leňoch?“, táže se tenkým hláskem Helenka.
„Říká se ‚lenochʻ Helenko,“ opravuje paní učitelka, „a proč myslíš, že by měl být pan prezident lenoch?“
„On přece povídal, že hrozně nerad vstává“, vysvětluje Helenka. „Pan prezident nemusí vstávat? A jak to, že ho maminka ráno nevzbudí?“
„Pan prezident už nebydlí s maminkou, děti. Pan prezident bydlí na pražském Hradě, a tam se nemusí tak brzy vstávat jako do školy“, objasňuje trpělivě paní učitelka. „Pan prezident sice vstává trochu později, ale za to koná svoji práci svědomitě a pro blaho celého národa.“
„Jú, to když se budu dobře učit, tak ze mě taky jednou bude pan prezident, a nebudu muset vstávat … pro vlaho národa!“, raduje se Vašík.
„Na todle se ani moc dobře učit nemusíš“, popichuje polohlasem vedle sedící Břéťa.
„Moje maminka říkala, že to je kožrala!“, vykřikne náhle vzrušeně Ládík.
„Co to povídáš za hlouposti Ládíku“, kroutí hlavou paní učitelka, „jaká ‚kožralaʻ? A nevykřikuj, když jsi nebyl vyvolán!“
„Říká se ‚ožralaʻ, ty chytrolíne“, směje se Kája ve vedlejší lavici.
„Ne, je to kožrala, maminka to říkala,“ trvá neústupně na svém Ládík.
„Ty asi myslíš ‚kořalaʻ“, dovtípí se paní učitelka. „Ale děti, takhle se o panu prezidentovi nemluví.“
„On prý taky mluví sprostě!“, vykřikne rovněž Lucinka, aniž by byla vyvolána. „Tatínek náhodou říkal, že dává pěknej příklad pro děti … takovej ten odprašující.“
„Myslíš odstrašující?“, pokouší se odečítat z mysli hyperaktivní žačky paní učitelka, která pod palbou zvídavých otázek začíná poněkud ztrácet pevnou půdu pod nohama.
„Sím, paní učitelko, sím“, hlásí se hbitě Anička, „a kdo byli ti tři srandovní pánové před tabulí“?
„To nebyli žádní srandovní pánové, Aničko“, poučuje paní učitelka, „to byli pan hradní tajemník Hlinovský, mluvčí Ovčáček a vedoucí protokolu Kruliš“.
„Che … Ovčáček Čtveráček a Kulich“, vyprskne Žofie. Děti se rozchichotají.
„Ovčáčku, čtveráčku … ty jsi naší vičku, i tu čočovičku, vypásl“, zanotuje do toho rozverně Arnoštek z lavice v poslední řadě.
„Ticho“, rozkřikne se paní učitelka. „Hudební výchovu budeme mít až od druhé třídy.“
„Tatínek říkal, že ten pan Čtveráček je drzej jako vopice“, ozve se do nastalého ticha Vítek.
„Cha cha …hradní Opičáček“, přisadí si Arnoštek.
„No, tak … Arnoštku!“ procedí výhružně mezi zuby paní učitelka.
„Sím, paní učenko,“ hlásí se snaživě Matěj, „a kdo byl ten přísný pán napravo, co mu pořád tak divně běhaly oči sem a tam?“
„To byl pán z ochranky, děti“, vysvětluje důležitě paní učitelka, „ten stále hlídá pana prezidenta, aby mu někdo něco ošklivého neudělal.“
„Ale on pořád tak koukal na nás. On si myslel, že chceme panu prezidentovi něco ošklivého udělat?“, nenechá se odbýt Matěj.
„Ty jo, takovej velkej pán … a on se nás bojí!“, vypoulí udiveně oči Týna, div se jí nevykutálejí z důlků.
„On má prý strach i z červených trenýrek“, zahlaholí zezadu Arnoštek. Celá třída opět vybuchne smíchy.
„Tak dost děti“, rázně utne diskusi paní učitelka. Pro dnešek končíme. „A pamatujete si: Buďte celý rok ve škole hodné a pilně se učte, jinak…“, zaváhá na chvíli, čím by děti dostatečně postrašila, a pak, jako by ji náhle osvítil Duch svatý, vyhrkne: „…jinak k nám zase přijde pan prezident!“ Po těch slovech se ve třídě opět rozhostilo tísnivé ticho.

Návštěva prezidenta Zemana na Základní škole T. G. M. tak nakonec splnila svůj výchovný účel.