O eutanazii
Obávám se ale, že my, Češi, netvoříme ještě tak vyspělou společnost abychom eutanazii uzákonili. Je u nás příliš mnoho vražd pro peníze, příliš mnoho mafiánů a miliardových tunelářů, příliš mnoho korupce, příliš často se zjišťuje, že na mol opilý lékař „léčí“. Máme příliš mnoho podivných advokátů. Dokonce i rozhodnutí nejvyšších soudních kapacit vzbuzují leckdy nedůvěru. A hlavně, obrazem společnosti jsou politici, které volíme - a mnozí nám dávají velmi špatný příklad úplatnosti.
Dovedu si docela dobře představit jak plačící rodina, za asistence uplacených advokátů a lékařů, pomůže „milosrdně“ na onen svět svým prarodičům, aby se pak rychle dělili, případně servali, o dědictví.
Přes všechny tyto úvahy si ale myslím, že stejně lékaři nevyléčitelně nemocným trpícím pacientům mohou život ukončit způsoby, které se eutanazií snad ani nedají nazvat – místo cíleného konání způsobujícímu smrt prostě mohou nekonat.
Jedna moje kamarádka upadla před třemi lety do komatu a od té doby je v bezvědomí. Její manžel a dcera se o ní každodenně vzorně starají – stále je naděje, že se jí vědomí vrátí. A přece: byl jsem ji navštívit a když jsem přišel domů řekl jsem své ženě: kdyby mě něco takového potkalo a lékaři usoudili, že můj stav má jen nepatrnou naději na zásadní změnu k lepšímu, nevyživujte mě. S odchodem z tohoto slzavého údolí to prostě nemusí být jednoduché.