Papež František: Radost evangelia (dokument Evangelii Gaudium)

17. 12. 2013 | 17:53
Přečteno 4645 krát
Přeložila Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Vycházelo na pokračování na www.radiovaticana.cz.
V blogu jsem narazil na limity rozsahu textu.

Sestra Andrea Hýblová Fsp (Paulínky - dcery sv. Pavla) upozorňuje, že překlad České sekce Vatikánského rozhlasu obsahuje nějaké teologické i slohové nepřesnosti a dokonce vynechané části, které při redakci dokumentu u nich vychytávají. Upravený text vyjde v jejich nakladatelství a později jako jiné vydané dokumenty dají také volně ke stažení. Edit: Oficiální české vydání je ke stažení zde.

Pirátské vydání v PDF je zde.

Obálka
Obálka


Úvod

1. Radost evangelia naplňuje srdce i život těch, kdo se setkávají s Ježíšem a kdo se od Něho nechávají vysvobodit z hříchu, smutku, vnitřní prázdnoty a osamění. S Ježíšem Kristem se vždycky rodí a obrozuje radost. V této exhortaci se obracím k věřícím křesťanům, abych je vyzval k nové etapě evangelizace vyznačující se touto radostí a ukázal putující církvi cesty příštích let.

I. Radost, která se obnovuje a sděluje

2. Velké riziko nynějšího světa s jeho rozmanitou a dotěrnou konzumní nabídkou je individualistický smutek, který prýští ze zpohodlnělého a lakomého srdce, z chorobného dychtění po povrchních rozkoších a z izolovaného vědomí. Když se vnitřní život uzavře do vlastních zájmů, není už prostor pro druhé, nemohou už vstoupit chudí, nenaslouchá se Božímu hlasu, nezakouší se již radost z Jeho lásky a nerodí se nadšení pro konání dobra. I věřící jsou ohrožováni tímto jistým a trvalým rizikem. Mnozí do něj upadají a stávají se rozmrzelými a nespokojenými lidmi bez života. Toto není volba důstojného a plného života, toto není touha po Bohu, toto není život v Duchu, který pramení ze srdce vzkříšeného Krista.

3. Zvu každého křesťana, ať už je kdekoli a v jakékoli situaci, aby dnes obnovil svoje osobní setkání s Ježíšem Kristem nebo alespoň přijal rozhodnutí nechat se od Něho potkat a denně Jej bez ustání hledat. Nikdo nemá sebemenší důvod myslet si, že se jej toto pozvání netýká, protože „nikdo není vyloučen z radosti, kterou přinesl Pán“[1]. Kdo riskuje, nebude Pánem zklamán, a kdo učiní malý krůček směrem k Ježíši, objeví, že On už jeho na příchod čekal s otevřenou náručí. Toto je chvíle, kdy je třeba říci Ježíši Kristu: „Pane, nechával jsem se oklamávat, tisícero způsoby jsem unikal před tvou láskou, ale nyní jsem znovu zde, abych obnovil svoji smlouvu s Tebou. Potřebuji Tě. Vysvoboď mne znovu, Pane, přijmi mne opět do své vykupitelské náruče“. Tolik dobrého se nám dostává, když se k Němu vracíme poté, co jsme bloudili! Znovu naléhám: Bůh nikdy neochabuje v odpouštění, jsme to my, kdo ochabujeme v žádosti o odpuštění. Ten kdo nás vyzval odpustit „sedmdesát sedmkrát“ (Mt 18,22), nám dává příklad. On odpouští sedmdesát sedmkrát. Vrací se, aby nás znovu a znovu bral na svá ramena. Nikdo nám nebude moci odejmout důstojnost, kterou nám uděluje tato nekonečná a nezlomná láska. S jemnocitem, který neklame a vždycky umí vrátit radost, umožní nám pozvednout hlavu a začít znovu. Neutíkejme před Ježíšovým vzkříšením, nikdy se nevzdávejme, ať se děje, co se děje. Nic nás nemůže hnát kupředu více než Jeho život!

4. Knihy Starého zákona nabídly radost spásy, jež se měla naplnit v mesiášské době. Prorok Izaiáš se obrací k očekávanému Mesiáši radostným pozdravem: „Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost“ (9,2). A povzbuzuje obyvatele Siónu, aby jej přijali písní: „Zpívej a jásej!“ (12,6). Toho kdo jej už spatřil na obzoru, prorok vybízí, aby se stal poslem pro druhé: „Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst“ (40,9). Celé stvoření se podílí na této radosti spásy: „Jásejte, nebesa, plesej, země, radostně se veselte, hory, neboť Hospodin těší svůj národ, smilovává se nad svými ubožáky“ (49,13).

Když spatřil Zachariáš den Páně, vyzývá k provolávání Krále, který je pokorný a přijíždí na oslátku: „Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská, hle, tvůj král k tobě přichází, je spravedlivý a přináší spásu!“ (Zach 9,9). Možná, že ještě nakažlivější je zvolání proroka Sofoniáše, který nám ukazuje téhož Boha jako zářivý střed slávy a radosti a který chce toto spásonosné zvolání sdělit svému lidu. Četba tohoto textu mne naplňuje životem: „Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, bude nad tebou plesat v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou zajásá“ (Sof 3,17).

Je to radost prožívaná mezi maličkostmi všedního života jako odpověď na vroucí výzvu Boha našeho Otce: „Synu, máš-li z čeho, dopřávej si... Neupírej si přítomné štěstí“ (Sir 14,11.14). Kolik jen otcovské něhy se zračí za těmito slovy!

5. Evangelium, kde slavně září Kristův kříž, naléhavě vyzývá k radosti. Stačí pár příkladů: „Raduj se“, zdraví anděl Marii (Lk 1,28). Navštívení Marie u Alžběty způsobí, že Jan se pohne radostí v lůně svojí matky (srov. Lk 1,41). Maria ve svém chvalozpěvu prohlašuje: „Můj duch plesá v Bohu, mém spasiteli“ (Lk 1,47). Když Ježíš začíná svoje poslání, Jan zvolá: „A tak je má radost dovršena“ (Jan 3,29). Samotný Ježíš „zajásal v Duch svatém“ (Lk 10,21). Jeho poselství je zdrojem radosti: „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila“ (Jan 15,11). Naše křesťanská radost pramení v jeho překypujícím srdci. Učedníkům slibuje: „Vy budete sice zarmouceni, ale váš zármutek se obrátí v radost“ (Jan 16,20). A zdůrazňuje: „Ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat, a vaši radost vám nikdo nevezme“ (Jan 16,22). Když jej oni potom spatřili vzkříšeného „zaradovali se“ (Jan 20,20). Kniha Skutků apoštolů podává, že v prvotním společenství „jedli pokrm v radosti“ (2,46). Kam přišli učedníci, tam zavládla „převeliká radost“ (8,8), byli „plní radosti“ (13,52) i uprostřed pronásledování, a žalářník „jásal nad tím, že on i celý jeho dům uvěřil v Boha“ (16,34). Proč nevstoupit do této řeky radosti?

6. Jsou křesťané, jejichž styl vypadá jako postní doba bez Velikonoc. Uznávám ovšem, že radost se neprožívá stejným způsobem ve všech životních etapách a okolnostech, které jsou někdy velmi tvrdé. Přizpůsobuje se a přetváří a vždycky zůstává alespoň paprskem světla, který se rodí z osobní jistoty, že jsme nekonečně a nadevše milováni. Chápu lidi, kteří inklinují ke smutku kvůli vážným těžkostem, které je sužují, avšak postupně je třeba dovolit, aby se začala probouzet radost víry jako tajemná, ale pevná důvěra i uprostřed těch nejhorších protivenství: „Má duše je zbavena pokoje, zapomněl jsem, co je štěstí... Hle, co připomenu svému srdci, abych opět nabyl naděje. Jahvova přízeň se neskončila, nevyčerpal se jeho soucit. Každého rána se obnovují, veliká je jeho věrnost... Dobré je potichu očekávat Jahvovu spásu“ (Pláč 3,17.21-23.26).

7. Pokušení se objevuje často ve formě výmluv a obviňování, jako by bylo zapotřebí nesčetných podmínek, které by umožnily radost. Děje se tak, protože „technologická společnost dokázala rozšířit možnosti potěšení, avšak stěží dovede opatřit radost.“[2] Mohu říci, že nejkrásnější a nejvíce spontánní radosti jsem během svého života spatřil mezi chudými lidmi, kteří neměli na čem lpět. Vzpomínám si na ryzí radost těch, kteří si i uprostřed velkých profesních závazků uchovali srdce věřící, velkorysé a prosté. Tyto radosti různými způsoby čerpají ze zdroje vždy větší Boží lásky projevené v Ježíši Kristu. Nepřestanu opakovat tato slova Benedikta XVI., která nás přivádějí k jádru evangelia: „Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření“.[3]

8. Jedině díky tomuto setkání – či opětovnému setkání – s Boží láskou, která se proměňuje na šťastné přátelství, jsme vyproštěni ze svého izolovaného vědomí a sebevztažnosti. Stáváme se plně lidští, když jsme více než lidští, když dovolíme Bohu, aby nás vedl nad nás samotné, abychom dosáhli své opravdovější existence. Tam spočívá zdroj evangelizační činnosti. Protože, přijal-li někdo tuto lásku, která jej obdarovává smyslem života, jak by mohl potlačovat touhu sdělit ji druhým?

II. Sladká a útěšná radost z evangelizace

9. Dobro se vždycky chce sdílet. Každá autentická zkušenost pravdy a krásy sama sebou expanduje a každý člověk, který prožívá hluboké osvobození, dostává větší vnímavost pro potřeby druhých. Dobro se sdílením ujímá a rozvíjí. Kdo tedy touží žít důstojně a plně, nemá jinou cestu, než uznávat druhého a usilovat o jeho dobro. Neměla by nás proto udivovat některá vyjádření svatého Pavla: „Kristova láska nás nutí“ (2 Kor 5,14); „Běda, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16).

10. Je to nabídka k životu na vyšší úrovni, ale s nemenší intenzitou: „Život sílí, když se daruje, a slábne v izolaci a pohodlnosti. Ti kdo nejvíce využívají možnosti života, opouštějí bezpečný břeh a nadchnou se posláním předávat život druhým“.[4] Když církev vybízí k evangelizačnímu nasazení, nedělá nic jiného než to, že ukazuje křesťanům pravou dynamiku osobní realizace: „Tady objevujeme další hlubokou zákonitost reality: život roste a zraje v míře, s jakou jej odevzdáváme za život druhých. Koneckonců, toto je misijní poslání.“[5] Evangelizátor by se proto neměl tvářit pořád jako na pohřbu. Obnovme a posilme horlivost, „sladkou, útěchyplnou radost ze šíření evangelia a to i tehdy, musíme-li zasévat v slzách. ... Kéž by současný svět mohl slyšet radostnou zvěst, po níž ve své úzkosti i naději touží, nikoliv od hlasatelů smutných, malomyslných, netrpělivých a úzkostlivých, ale od hlasatelů evangelia, jejichž život kypí horlivostí. Od těch, kteří jako první zakusili Kristovu radost“.[6]

Věčná novost

11. Obnovená zvěst nabízí věřícím - i těm vlažným a nepraktikujícím - novou radost ve víře a evangelizační plodnost. Její jádro a podstata je vskutku stále tatáž: Bůh projevující svoji nezměrnou lásku v Kristu usmrceném a vzkříšeném. On neustále obnovuje svoje věřící, ať jsou jakéhokoli věku, obdařuje je silou, „jako orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy“ (Iz 40,31). Kristus je „věčně radostné poselství“ (Zj 14,6); je „stejný včera i dnes i navěky“ (Žid 13,8), ale jeho bohatství a krása jsou nevyčerpatelné. On je stále mladý, je trvalým pramenem novosti. Církev nepřestává žasnout, jak „bezedná je Boží štědrost, moudrost a poznání!“ (Řím 11,33). Sv. Jan od Kříže říkal: „toto houští moudrosti a vědění Božích je tak hluboké a nesmírné, že i kdyby o něm duše věděla sebevíc, vždy bude moci vstoupit hlouběji“[7]. Anebo také, jak pravil svatý Irenej: „Kristus svým příchodem přinesl s sebou veškerou novost“.[8] On může svojí novostí vždycky obnovit náš život a naše společenství a nabízené křesťanství, byť prochází temnými dobami a církevními slabostmi, nikdy nestárne. Ježíš Kristus může také rozbít nudná schémata, v nichž se Jej snažíme uvěznit a překvapuje nás svojí neustálou, božskou kreativitou. Pokaždé vracíme-li se k prameni a obnovujeme původní svěžest evangelia, ukazují se nové cesty, kreativní metody, jiné výrazové formy, výmluvnější znamení, slova nabitá novým významem pro dnešní svět. Ve skutečnosti je každá autentická evangelizační aktivita vždycky „nová“.

12. Ačkoli po nás toto poslání požaduje velkorysé nasazení, bylo by chybou chápat je jako heroický osobní úkol, poněvadž toto dílo je především Jeho a přesahuje to, co můžeme objevit a pochopit. Ježíš je „prvním a největším hlasatelem evangelia“.[9] V jakékoli formě evangelizace má primát vždycky Bůh, který nás povolal ke spolupráci s Ním a podněcuje nás mocí svého Ducha. Pravou novotou je ta, kterou chce Bůh sám tajemně vytvořit a kterou inspiruje, provokuje, orientuje a doprovází tisícero způsoby. V celém životě církve se musí vždy projevovat, že iniciativa patří Bohu, který „si nás zamiloval“ jako první (1 Jan 4,10) a že jenom „Bůh dává růst“ (1 Kor 3,7). Toto přesvědčení nám umožňuje uchovávat radost uprostřed tak náročného a vyzývavého úkolu, který zaujme celý náš život. Vyžaduje všechno, ale současně nám nabízí všechno.

13. Novost tohoto poslání bychom neměli chápat ani jako nějaké vykořenění, zapomenutí živých dějin, které nás pojímají a ženou vpřed. Paměť je dimenzí naší víry, kterou bychom mohli nazvat „deuteronomickou“ v analogii k paměti Izraele. Ježíš nám zanechává eucharistii jako každodenní památku církve, jež nás stále více uvádí do Velikonoc (srov. Lk 22,19). Na pozadí vděčné paměti neustále září evangelizační radost, milost, o kterou potřebujeme prosit. Apoštolové nikdy nezapomněli na chvíli, kdy se Ježíš dotknul jejich srdce: „Bylo kolem čtyř hodin odpoledne“ (Jan 1,39). Spolu s Ježíšem nám paměť zpřítomňuje „nesmírné množství těch, kteří se na nás dívají“ (Žid 13,7). Někdy nás zasvětili k životu z víry lidé prostí a blízcí: „V paměti mi ožívá, jak upřímná je tvoje víra. Ale tak věřila už dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké“ (2 Tim 1,5). Věřícím je v zásadě „ten, kdo pamatuje“.

III. Nová evangelizace pro předávání víry

14. V naslouchání Duchu, který nám pomáhá rozpoznat společně znamení doby, se od 7. do 28. října 2012 konalo XIII. řádné a všeobecné zasedání biskupského synodu na téma Nová evangelizace pro předávání křesťanské víry. Bylo tam připomenuto, že nová evangelizace volá všechny a uskutečňuje se zásadně ve třech oblastech.[10]Nejprve zmiňme oblast řádné pastorace, která je „živena ohněm Ducha, aby zažehla srdce věřících, kteří pravidelně přicházejí do společenství v den Páně, aby se živili ze stolu Slova a Chleba života věčného“.[11] Do této oblasti je třeba zahrnout také věřící, kteří uchovávají intenzivní a upřímnou katolickou víru, vyjadřovanou různými způsoby, třebaže se neúčastní bohoslužeb pravidelně. Tato pastorace se zaměřuje na růst věřících, aby tak stále více a celým svým životem odpovídali na Boží lásku.

Za druhé vzpomeňme na oblast týkající se „pokřtěných osob, které nežijí podle křestních požadavků,“[12] nehlásí se již upřímně k církvi a nezakouší útěchu víry. Církev se jako ustavičně pozorná matka snaží, aby tito lidé prožili konverzi, která jim vrátí radost víry a touhu nasadit se pro evangelium. A nakonec naznačme, že evangelizace je podstatně spojena s hlásáním evangelia těm, kdo neznají Ježíše Krista anebo jej neustále odmítali. Mnozí z nich hledají Boha ve skrytu, pohnuti nostalgií po Jeho tváři i v zemích se starodávnou křesťanskou tradicí. Všichni mají právo obdržet evangelium. Křesťané mají povinnost hlásat jej, aniž by někoho vylučovali; nikoli jako někdo, kdo ukládá nový závazek, nýbrž jako někdo, kdo sdílí radost, poukazuje na krásný obzor a nabízí lákavou hostinu. Církev neroste proselytismem, nýbrž „přitažlivostí“.[13]

15. Jan Pavel II. nás vyzval, abychom uznali, že „se nesmí polevovat v hlásání radostné zvěsti“ těm, kdo jsou daleko od Krista, protože je to „první úloha církve“[14] a „misionářské zájmy jsou na prvním místě“.[15] Misijní činnost „představuje i dnes pro církev velkou výzvu“.[16] Co by se stalo, kdybychom vzali tato slova skutečně vážně? Jednoduše bychom uznali, že misijní činnost je paradigmatem každé církevní činnosti. V tomto smyslu prohlásili latinskoameričtí biskupové, že „již nemůžeme zůstat klidní a pasivně čekat v našich kostelech“[17] a že je nezbytné „přejít od jednoduché konzervační pastorace k pastoraci rezolutně misionářské“.[18] Tato úloha je nadále zdrojem těch největších radostí církve: „Tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují“ (Lk 15,7).

Rozvržení a meze této exhortace

16. S potěšením jsem přijal pozvání synodálních otců redigovat tuto exhortaci.[19] Shromáždil jsem přitom bohatství synodální práce. Radil jsem se také s různými lidmi a zamýšlím kromě toho vyjádřit starosti, které na mne doléhají v této konkrétní chvíli evangelizačního úsilí církve. Existuje nesmírně mnoho témat, která souvisejí s evangelizací nynějšího světa a která by bylo možno rozvinout. Zřekl jsem se však zevrubného pojednání o těchto rozmanitých otázkách, které mají být předmětem studia a pozorného prohloubení. Nemyslím si ani, že je zapotřebí očekávat od papežského magisteria definitivní nebo kompletní slovo o všech otázkách, které se týkají církve a světa. Není na místě, aby papež zastupoval místní episkopáty při rozlišování všech problematik, které se rýsují na jejich územích. V tomto smyslu poukazuji na nezbytnost pokračovat v ozdravné „decentralizaci“.

17. Tady jsem vybral návrh některých linií, které mohou v celé církvi povzbudit a orientovat novou etapu evangelizace plnou horlivosti a dynamiky. V tomto rámci a na základě učení dogmatické konstituce Lumen gentiumjsem se rozhodl pozastavit se mimo jiné šířeji u následujících otázek:

a) Reforma církve v misionářském vycházení

b) Pokušení pastoračních pracovníků

c) Církev pojatá jako celek Božího lidu, který evangelizuje

d) Homilie a její příprava

e) Sociální zahrnutí chudých

f) Pokoj a sociální dialog

g) Duchovní motivace misionářského nasazení

18. Zdržel jsem se u těchto témat a rozvedl je způsobem, který se může zdát nadměrný. Avšak nečinil jsem to s úmyslem podat nějaký traktát, ale jen poukázat na důležitost praktického dopadu těchto argumentů v nynějším poslání církve. Všechny totiž pomáhají vymezit určitý evangelizační styl, k jehož přijetí v každé vykonávané činnostivybízím. Takto budeme moci přijmout do svojí každodenní práce pobídku Božího Slova: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!“ (Flp 4,4).

[1] Pavel VI., Gaudete in Domino, 22.

[2] Ibid. , 8.

[3] Deus caritas est, 1.

[4] V. Generální konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku, Dokument z Aparecidy (31.5.2007), 360.

[5] Ibid.

[6] Pavel VI., Evangelii nuntiandi, 80.

[7] Duchovní píseň, 36,10.

[8] Adversus haereses, IV, c. 34, n.1: „Omnem novitatem attulit, semetipsum afferens“.

[9] Evangelii nuntiandi, 7.

[10] Srov. Propositio 7.

[11] Benedikt XVI., Homilie při mši sv. na zakončení synodu, 28.10.2012.

[12] Ibid.

[13] Benedikt XVI., Homilie při mši sv. na zahájení V. generální konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku v Aparecidě, 13.5.2007.

[14] Redemptoris missio, 34.

[15] Ibid. , 86.

[16] Ibid. , 40.

[17] Dokument z Aparecidy, 548. (31.5.2007).

[18] Ibid. , 370.

[19] Srov. Propositio 1.

Kapitola první

Misionářská transformace církve

19. Evangelizace je poslušna Ježíšovu misijnímu poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). Tyto věty podávají chvíli, ve které Zmrtvýchvstalý posílá učedníky hlásat evangelium do každé doby a na každé místo, aby se víra v Něho rozšířila do všech koutů země.

I. Církev vycházející

V Božím Slovu se neustále vyskytuje tato dynamika „vycházení“, kterou chce Bůh ve věřících vyvolat. Abraham přijal povolání odejít do nové země (srov. Gen 12,1-3). Mojžíš vyslechl Boží povolání: „Jdi tedy, já tě posílám“ a vyvedl lid do zaslíbené země (srov. Ex 3,17). A Jeremiáš řekl: „Kamkoli tě pošlu, půjdeš“ (Jer 1,7). Dnes jsou v tomto Ježíšovu „jděte“ přítomny neustále nové scénáře a výzvy evangelizačního poslání církve a všichni jsou povoláni k tomuto novému misionářskému „vyjití“. Každý křesťan a každé společenství rozlišuje, na jakou cestu je Pán posílá, ale všichni jsme zváni toto poslání přijmout, vyjít z vlastní pohodlnosti a mít odvahu dosáhnout všech periferií, které potřebují světlo evangelia.

21. Radost evangelia, která naplňuje život učednického společenství, je radostí misionářskou. Zakouší ji dvaasedmdesát učedníků, kteří se vrátili s radostí ze své mise (srov. Lk 10,17). Prožívá ji Ježíš, který zajásá radostí v Duchu svatém a velebí Otce, protože Jeho zjevení dostihuje chudé a maličké (srov. Lk 10,21). Plni úžasu ji pociťují první z obrácených, když o Letnicích každý slyší kázání apoštolů „ve vlastní řeči“ (Sk 2,6). Tato radost je znamením, že evangelium bylo hlásáno a přináší plody. Vždycky má však dynamiku exodu a daru, vychází ze sebe a ustavičně putuje a rozsévá, stále dál. Pán říká: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel“ (Mk 1,38). Když je setba na jednom místě zaseta, nezdržuje se tam, aby dále vysvětloval nebo konal další setby, ale Duch jej vede, aby šel do dalších vesnic.

22. Slovo má v sobě potenciál, který nemůžeme předvídat. Evangelium mluví o semenu, které po zasetí vyklíčí a roste samo od sebe, i když rolník spí (srov. Mk 4,26-29). Církev musí přijmout tuto svobodu, neuchopitelnou svobodu Slova, které je účinné svým způsobem a velmi odlišnými formami, které často unikají našim předpovědím a rozbíjejí naše schémata.

23. Důvěrnost mezi církví a Ježíšem je důvěrností na cestě, a společenství „je ze své povahy společenstvím misionářským“.[20] Církev je vitální, když ve věrnosti Mistrovu vzoru vychází zvěstovat evangelium všem, všude, při každé příležitosti, neprodleně, bez nechuti a beze strachu. Radost evangelia je pro všechen lid a nemůže nikoho vylučovat. Anděl oznamuje pastýřům v Betlémě toto: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid. “ (Lk 2,10). Apokalypsa mluví o „věčné platném radostném poselství zvěstovaném obyvatelům na zemi, každému národu, kmeni, jazyku i lidu“ (Zj 14,6).

Chopit se iniciativy, zainteresovat se, provázet, přinést plody a slavit

24. Církev „vycházející ven“ je učednickým společenstvím misionářů, kteří přebírají iniciativu, zainteresují se, provázejí, přinášejí plody a slaví. „Primerear – chopit se iniciativy“, promiňte mi tento neologismus. Evangelizující společenství zakouší, že Pán má iniciativu, předešel jej v lásce (srov. 1 Jan 4,10), a proto dovede učinit první krok, umí přijmout iniciativu beze strachu, jít v ústrety, hledat vzdálené a jít na křižovatky cest pozvat vyloučené. Prožívá nevyčerpatelnou touhu nabízet milosrdenství, plod zkušenosti nekonečného Otcova milosrdenství a jeho šířící se sílu. Naberme odvahu k větší iniciativě! Církev se umí „dát strhnout“. Ježíš umyl nohy svým učedníkům. Pán se nasazuje a zapojuje svoje učedníky, když pokleká před ostatními, aby je omýval. Hned poté však říká učedníkům: „Blaze vám, jestliže podle toho jednáte“ (Jan 13,17). Evangelizující společenství vstupuje svými skutky a gesty do každodenního života druhých, zkracuje vzdálenosti, snižuje se až k ponížení, je-li to nutné, a přijímá lidský život, dotýkajíc se trpícího Kristova těla v lidu. Evangelizátoři jsou pak „cítit ovcemi“, které slyší jejich hlas. Evangelizující společenství potom přistupuje k „doprovázení“. Provází lidstvo ve všech jeho procesech, jakkoli dlouhé a prodlužované mohou být. Zná dlouhé lhůty a apoštolskou trpělivost. Evangelizace užívá hojnou trpělivost a snaží se nezanedbávat omezení. Kdo je věrný Pánovu daru, umí také „přinášet plody“. Evangelizující společenství je vždycky pozorné k plodům, protože Pán chce, aby bylo plodným. Stará se o obilí a nezneklidňuje se kvůli koukolu. Když rozsévač vidí klíčit koukol, nereaguje stížnostmi ani alarmismem. Nachází způsob, jak vtělit Slovo do konkrétní situace, aby přineslo plody nového života, byť jsou zdánlivě nedokonalé a nezralé. Učedník dovede nabídnout celý život a nasadit jej až k mučednictví, aby dosvědčil Ježíše Krista, ale jeho snem není obklopit se nepřáteli, nýbrž spíše si přeje, aby Slovo bylo přijato a projevilo svoji osvobozující a obnovující moc. Evangelizující společenství nakonec vždycky umí „slavit“. Celebruje a slaví každé malé vítězství, každý krok evangelizace vpřed. Radostná evangelizace se v liturgii stává krásou uprostřed každodenního požadavku prokazovat dobro. Církev evangelizuje a evangelizuje sebe skrze krásu liturgie, jež slaví také evangelizační skutky a je zdrojem nového podnětu k sebedarování.

II. Pastorace v konverzi

25. Není mi neznámo, že dokumenty dnes nevzbuzují stejný zájem jako v minulých dobách a rychle upadají do zapomnění. Navzdory tomu však zdůrazňuji, že to, co zde zamýšlím vyjádřit, má programatický význam a závažné důsledky. Doufám, že všechna společenství přistoupí k nasazení prostředků nezbytných k pokroku na cestě pastorální a misionářské konverze, která nemůže nechat věci tak, jak jsou. Nyní nám nepomůže nějaké „zjednodušení administrativy“.[21] Ustavme se ve všech regionech světa do stavu „permanentního misijního poslání“.[22]

26. Pavel VI. vybídnul k rozšíření obnovy a mocně podtrhnul, že se neobrací jenom k jednotlivcům, nýbrž k celé církvi. Připomeňme si tento pamětihodný text, který neztratil nic ze své interpelující moci: „Církev musí prohloubit vědomí o sobě samé, meditovat o tajemství, které je jí vlastní... Z tohoto osvíceného a činorodého vědomí plyne bezděčná touha porovnat ideální obraz církve, kterou Kristus nahlížel, chtěl a zamiloval si jako Svoji svatou a neposkvrněnou Nevěstu (Ef 5,27), se skutečnou tváří, jakou má církev dnes... Odtud plyne velkorysá a téměř netrpělivá potřeba obnovy, tedy opravy defektů, které budou tímto vědomím vyjeveny a odvrhnuty jakýmsi niterným zpytováním v zrcadle vzoru, který nám Kristus o sobě zanechal.“[23] Druhý vatikánský koncil představil konverzi církve jakožto otevřenost vůči nepřetržité reformě skrze věrnost Ježíši Kristu: „Všechna obnova církve spočívá podstatně v růstu věrnosti jejímu vlastnímu povolání... Církev ji při svém putování volána Kristem k této neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou“. [24] Existují církevní struktury, které mohou podmiňovat evangelizační dynamismus. Dobré struktury pomáhají, když v nich je život, který je oduševňuje, nese i posuzuje. Bez nového života a autentického evangelního ducha, bez „věrnosti církve vlastnímu povolání“ se jakákoli nová struktura zakrátko zkazí.

Neodkladná církevní obnova

27. Sním o misionářské volbě schopné proměnit každou věc, aby se zvyklosti, styly, rozvrhy, slovník i každá církevní struktura staly vhodným kanálem pro evangelizaci nynějšího světa spíše než pro sebeprezentaci. Reforma struktur, která vyžaduje pastorální konverzi, může být pojata pouze v tomto smyslu: počínat si tak, aby se všechny staly více misionářskými, aby řádná pastorace ve všech svých instancích byla více expanzivní, otevřená, stavěla pastorační aktivisty do ustavičného postoje „vycházení“ a usnadňovala pozitivní odpověď všech, kterým Ježíš nabízí svoje přátelství. Jak řekl Jan Pavel II. biskupům Oceánie: „účelem každé obnovy v církvi musí být misie, aby se nestala kořistí jakési církevní introverze“.[25]

28. Farnost není zanikající struktura. Právě proto, že má velkou pružnost, může nabývat velmi odlišných forem, které vyžadují misijní tvárnost a tvořivost pastýře i společenství. Ačkoli zajisté není jedinou evangelizující institucí, a pokud je schopná neustálé reformy a přizpůsobování, je nadále „církví, která žije uprostřed příbytků svých synů a dcer”.[26] To předpokládá, že je skutečně v kontaktu s rodinami a životem lidu a nestane se rozbředlou strukturou oddělenou od lidí nebo skupinou vyvolených, kteří si hledí sami sebe. Farnost je církevní přítomnost na daném území, prostředím, kde se naslouchá Slovu a kde roste křesťanský život, dialog, zvěst, velkodušná láska, adorace a bohoslužba.[27] Farnost prostřednictvím všech svých aktivit povzbuzuje a formuje svoje členy, aby byli vykonavateli evangelizace.[28] Je společenstvím komunit, svatyní, kam žíznící přicházejí pít, aby mohli dál putovat, a centrem neustálého misijního poslání. Musíme však uznat, že výzva k revizi a obnově farností dosud nepřinesla postačující plody, aby se farnosti mohly více přiblížit lidem, stát se prostředím živého sdílení a účasti a zcela se zaměřit na misijní poslání.

29. Ostatní církevní instituce, komunitní báze a malá společenství, hnutí a další formy sdružení jsou bohatstvím církve a Duch je probouzí kvůli evangelizaci všech prostředí a sektorů. Častokrát přinášejí nový evangelizační zápal a schopnost dialogu se světem, čímž obnovují církev. Velice však prospívá, neztrácejí-li kontakt s onou tak bohatou realitou místní farnosti a s chutí se integrují do organické pastorace místní církve.[29] Tato integrace zabrání tomu, aby se ona společenství ztotožnila jenom s částí evangelia a církve anebo se proměnila na nezakořeněné nomády.

30. Každá místní církev, část katolické církve pod vedením svého biskupa, je také povolána k misijnímu obrácení. Je podmětem evangelizace,[30] neboť je konkrétním projevem jediné církve v jednom místě světa, a „v ní je opravdu přítomna a působí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova“.[31] Je to církev vtělená do určitého prostoru, vybavená všemi prostředky spásy darovanými Kristem, avšak i určitým místním vzhledem. Její radost komunikovat Ježíše Krista, se vyjadřuje jak v její starosti o Jeho zvěstování na jiných potřebných místech, tak v neustálém vycházení na periferie vlastního území nebo do nových sociálně-kulturních oblastí.[32] Snaží se být vždycky tam, kde nejvíce chybí světlo a život Zmrtvýchvstalého.[33] Aby byl tento misionářský impuls stále intenzivnější, velkorysejší a plodnější, vybízím také každou místní církev, aby rozhodně nastoupila cestu rozlišování, očištění a reformy.

31. Biskup musí ve své diecézní církvi vždycky favorizovat misionářské společenství a sledovat tak ideál prvních křesťanských společenství, v nichž věřící měli jedno srdce a jednu duši (srov. Sk 4,32). Proto je někdy vpředu, aby ukazoval cestu a podporoval naději lidu, jindy je svojí jednoduchou a milosrdnou blízkostí prostě uprostřed všech a v určitých okolnostech bude muset jít za lidem, aby pomohl těm, kteří zůstali vzadu, a také proto, že stádce má svůj čich pro rozpoznání nových cest. Ve svém poslání favorizovat dynamické, otevřené a misionářské společenství bude muset stimulovat a usilovat o zralost účastnických organismů navržených Kodexem kanonického práva[34] i další formy pastoračního dialogu. Má také podněcovat a toužit po tom, aby vyslechl všechny a ne jenom ty, kteří jsou ochotni mu nestále skládat komplimenty. Cílem těchto účastnických procesů nebude hlavně církevní organizace, nýbrž misionářské přání dosáhnout ke všem.

32. Poněvadž jsem povolán žít to, co žádám od ostatních, musím také pomýšlet na konverzi papežství. Jako biskupovi Říma mi náleží zůstat otevřený návrhům zaměřeným na výkon mého úřadu, aby byl věrnější smyslu, který mu dal Ježíš Kristus, i nynějším potřebám evangelizace. Papež Jan Pavel II. žádal o pomoc nalézt „způsob, jak vykonávat primát; způsob, který by nezpochybnil to, co je pro toto poslání zásadní, ale který by byl otevřený nové situaci“.[35] V tomto směru jsme učinili malý pokrok. Také papežství a centrální struktury všeobecné církve potřebují slyšet výzvu k pastorální konverzi. Druhý vatikánský koncil prohlásil, že podobně jako starobylé patriarchální církve mohou biskupské konference „poskytovat mnohostrannou a plodnou pomoc, aby sborové smýšlení nacházelo výraz v konkrétní realizaci“.[36] Toto přání se však plně neuskutečnilo, protože ještě nebyl dostatečně vyjasněn statut biskupských konferencí pojatých jako podmět konkrétních kompetencí, včetně určité autentické věroučné autority.[37] Přehnaná centralizace namísto pomoci komplikuje život církve i její misionářskou dynamiku.

33. Misionářsky pojatá pastorace vyžaduje opuštění pohodlného pastoračního kritéria „vždycky se to dělalo tak“. Vybízím všechny, aby při tomto úkolu směle a kreativně promýšleli cíle, struktury, styl a evangelizační metody vlastních společenství. Vytyčení cílů bez odpovídajícího komunitního hledání prostředků k jejich dosažení je odsouzeno k tomu stát se pouhou fantazií. Vybízím všechny, aby velkoryse a odvážně aplikovali ukazatele tohoto dokumentu bez zákazů a strachu. Důležité je neputovat osamoceně, vždycky počítat se svými bratry a zvláště s vedením biskupů ve zdravém a realistickém pastoračním rozlišování.

III. K jádru evangelia

34. Zamýšlíme-li klást všechno do misionářského hlediska, týká se to také způsobu sdělování poselství. Rychlost komunikací a zájmová selekce obsahu prováděná médii v dnešním světě, vystavují poselství, které hlásáme, více než kdy jindy riziku jeho zmrzačení a redukci na pár druhotných aspektů. Odtud plyne, že některé otázky, které jsou součástí morálního učení církve, zůstávají mimo kontext, který jim dává smysl. Větší problém nastává, když se pak poselství, které hlásáme, jeví jako totožné s těmito druhotnými aspekty, které však i přes svoji důležitost samy o sobě nevyjevují jádro poselství Ježíše Krista. Je tedy třeba být realisty a nepovažovat za samozřejmé, že ti, ke kterým mluvíme, znají kompletní pozadí toho, co říkáme, anebo že dovedou spojovat naši řeč s bytostným jádrem evangelia, od něhož dostává smysl, krásu a přitažlivost.

35. Misionářsky pojatá pastorace není posedlá nesouvislým podáváním množství nauk ve snaze uložit je silou nároku. Přijme-li se pastorační cíl a misionářský styl, který skutečně dosáhne ke všem, bez výjimky a bez vylučování, zvěst se soustředí na podstatné, na to, co je nejkrásnější, největší, nejvíce přitažlivé a současně nejvíce nezbytné. Nabídka se zjednodušuje, aniž by proto ztrácela hloubku a pravdivost, a tak se stává přesvědčivější a zářivější.

36. Všechny zjevené pravdy vycházejí z téhož božského zdroje a jsou věří v ně tatáž víra, ale některé z nich jsou důležitější pro bezprostřednější sdělení evangelního jádra. V tomto zásadním jádru září krása spásonosné lásky Boží zjevené v Ježíši Kristu usmrceném a vzkříšeném. V tomto smyslu Druhý vatikánský koncil prohlásil, že „existuje řád neboli „hierarchie“ pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry.“[38] To platí pro věroučná dogmata jakož i pro celek církevního učení, včetně toho morálního.

37. Svatý Tomáš Akvinský učil, že také v mravním učení církve existuje určitá hierarchie ve ctnostech a ve skutcích, které z nich vycházejí.[39] Tady především platí, že „víra se projevuje láskou“ (Gal 5,6). Skutky lásky k bližnímu jsou nejdokonalejším vnějším projevem vnitřní milosti Ducha: „Hlavním prvkem nového zákona je milost Ducha svatého projevující se vírou, která prokazuje lásku.“[40] Proto praví, že milosrdenství jako vnější skutek je největší ze všech ctností: „Milosrdenství je v sobě samém největší z ctností, obdarovává totiž druhé a především ulevuje bídě druhých. Je to úkol především toho, kdo je nadřazený, a proto se tvrdí, že Bůh prokazuje milosrdenství a zejména tak projevuje svoji všemohoucnost.“[41]

38. Je důležité vyvodit pastorační důsledky z koncilního učení, které obsahuje starobylé přesvědčení církve. Především je třeba říci, že zvěstování evangelia potřebuje mít odpovídající proporce. Ta spočívá ve frekvenci, s níž se zmiňují určitá témata, a v akcentech, které se objevují při hlásání. Když například nějaký farář mluví během liturgického roku desetkrát o umírněnosti a jen dvakrát či třikrát o lásce či spravedlnosti, vytváří se disproporce, která zatemňuje právě ty ctnosti, které by měly být v kázáních a katechezích nejvíce přítomny. Totéž se děje, když se mluví více o zákonu než o milosti, více o církvi než o Ježíši Kristu, více o papeži než o Slovu Božím.

39. Organičnost ctností zamezuje tomu, aby jedna z nich byla z křesťanského ideálu vyloučena a nebyla popřena žádná pravda. Netřeba mrzačit celistvost evangelního poselství. Kromě toho každá pravda se chápe lépe, je-li dána do vztahu s harmonickou úplností křesťanského poselství. V tomto kontextu mají všechny pravdy svoji důležitost a vzájemně se osvěcují. Je-li zvěstování věrné evangeliu, jasně se ukazuje ústřední postavení některých pravd, a je zřetelné, že křesťanská morální zvěst není stoickou etikou, je více než askezí a není pouhou praktickou filosofií, ani katalogem hříchů a omylů. Evangelium především vyzývá, abychom odpověděli Bohu, který nás miluje a zachraňuje, tím že Jej uznáváme v druhých, vycházíme ze sebe a hledáme dobro všech. Tato výzva nemá být za žádných okolností zatemňována! Všechny ctnosti slouží této odpovědi lásky. Pokud tato výzva nezáří silně a přitažlivě, hrozí morální budově církve, že se stane domečkem z karet, což je naše nejhorší nebezpečí. Potom totiž tím, co se zvěstuje, nebude evangelium, nýbrž pár věroučných či morálních akcentů, které vycházejí z ideologických alternativ. Poselství je vystaveno riziku ztráty svojí svěžesti, takže už nebude mít „vůni evangelia“.

IV. Misijní poslání vtělené do lidských omezení

40. Církev, jež je misionářskou učednicí, potřebuje růst v interpretaci zjeveného Slova a v porozumění pravdě. Úkol exegetů a teologů pomáhá dozrávat „úsudku církve“.[42] Jiné vědy to činí jiným způsobem. Například o sociálních naukách Jan Pavel II. řekl, že církev věnuje pozornost jejich přínosu, „aby z nich získala konkrétní ukazatele, které jí pomohou plnit její poslání učitelského úřadu“.[43] Kromě toho existuje v lůně církve bezpočet otázek, o kterých se bádá a přemýšlí s velkou svobodou. Různé linie filosofického, teologického a pastorálního myšlení, pokud se dají Duchem sladit v úctě a lásce, mohou přispět k růstu církve, poněvadž pomáhají lépe objasnit bohatý poklad Slova. Těm, kteří sní o monolitickém a všemi obhajovaném učení bez odstínů, se to může jevit jako rozkladná nedokonalost. Avšak skutečnost je taková, že tato rozmanitost pomáhá lépe vyjevit a rozvíjet různé aspekty nevyčerpatelného pokladu evangelia.[44]

41. Enormní a rychlé kulturní změny zároveň vyžadují, abychom věnovali ustavičnou pozornost snaze vyjadřovat trvalé pravdy jazykem, který umožňuje rozpoznat jejich neustálou novost. Poněvadž v pokladu křesťanské víry »je jednou věcí podstata... a druhou způsob formulace jejího vyjádření«.[45] Nasloucháním zcela pravověrné řeči se někdy věřícím v důsledku jazyka, který používají a kterým mluví, dostává něčeho, co neodpovídá pravému evangeliu Ježíše Krista. Ve svatém úmyslu sdělit jim pravdu o Bohu a lidské bytosti podáváme jim v určitých okolnostech falešného boha anebo lidský ideál, který není doopravdy křesťanský. Tímto způsobem jsme věrní formulaci, ale nepředáváme podstatu. Toto je nejzávažnější riziko. Pamatujme, že „vyjádření pravdy může mít mnoho podob. A obnova vyjadřovacích forem je pro předávání neměnného významu evangelijního poselství dnešnímu člověku nezbytná“.[46]

42. To má velký dopad na zvěstování evangelia, pokud máme opravdu na srdci, aby byla lépe vnímána a všemi přijata jeho krása. V každém případě však nikdy nebudeme moci činit učení církve pro všechny snadno pochopitelným a kladně přijímaným. Víra v sobě vždycky obsahuje aspekt kříže, určitou nejasnost, která nezpochybňuje, že přilnutí k této víře je pevné. Jsou věci, které lze chápat a jsou ceněny, jedině počínaje tímto přilnutím, jež souvisí s láskou a přesahuje zřejmost, s níž můžeme docenit jeho důvody a argumenty. Proto je třeba připomenout, že každé učení víry má být situováno v evangelizačním postoji, jež probouzí srdce blízkostí, láskou a svědectvím.

43. Církev ve svém neustálém rozlišování může také rozeznat, že její vlastní zvyklosti, které nesouvisejí přímo s jádrem evangelia, ale jsou velmi zakořeněny v dějinách, dnes už nejsou interpretovány stejně a jejich poselství zpravidla není vnímáno odpovídajícím způsobem. Mohou být krásné, ale při předávání evangelia neposkytují nyní stejnou službu. Nemějme strach je zrevidovat. Zároveň existují církevní normy či předpisy, které mohly být velmi účinné v jiných dobách, ale jakožto nositelé života už nemají stejnou výchovnou sílu. Svatý Tomáš Akvinský zdůrazňoval, že předpisů, které dal Kristus a apoštolové Božímu lidu, „je velmi málo“.[47] S užitím citace svatého Augustina poznamenal, že předpisy, které církev přidala později, je třeba vyžadovat s umírněností, „aby život věřících nebyl obtížen“ a naše náboženství se nestalo otroctvím, neboť „Boží milosrdenství chce, aby bylo svobodné“.[48] Toto upozornění vyslovené před několika stoletími je děsivě aktuální. Mělo by být jedním z kritérií při přemýšlení o reformě církve a jejího hlásání, které skutečně umožní dosáhnout všech.

44. Na druhé straně pastýři i všichni věřící, kteří provázejí své bratry ve víře nebo na cestě otevírání se Bohu, nesmějí zapomínat na to, co velmi zřetelně učí Katechismus katolické církve: „Přičitatelnost a odpovědnost za nějaké jednání může být snížena a dokonce potlačena neznalostí, roztržitostí, násilím, strachem, návyky, bezuzdnými vášněmi a jinými psychickými nebo sociálními činiteli.“[49] Proto aniž by se snižovala hodnota evangelního ideálu, je zapotřebí doprovázet milosrdenstvím a trpělivostí různé etapy růstu jednotlivých lidí vytvářející se den po dni.[50] Kněžím připomínám, že zpovědnice nemá být mučírna, nýbrž místo Pánova milosrdenství, které podněcuje ke konání možného dobra. Malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který tráví své dny, aniž by čelil vážným těžkostem. Ke všem musí dosahovat útěcha a podnět spasitelské lásky Boží, která působí tajemně v každém člověku, překračujíc jeho defekty a jeho pády.

45. Vidíme tedy, že evangelizační úsilí se pohybuje mezi jazykovými omezeními a vymezenými okolnostmi. Vždycky usiluje o co nejlepší předání pravdy evangelia v daném kontextu a nezříká se pravdy, dobra a světla, které může vnést, není-li možné zdokonalení. Misionářské srdce je si vědomé těchto omezení a stává se „u slabých slabým... pro všechny vším“ (1 Kor 9,22). Nikdy se neuzavírá, nikdy se nestahuje do vlastního bezpečí, nikdy nevolí sebeobrannou rigiditu. Ví, že samo musí růst v chápání evangelia a rozlišování cest Ducha, a proto se nezříká možného dobra, nýbrž riskuje, že se zašpiní blátem z cesty.

V. Matka s otevřeným srdcem

46. Vycházející církev má otevřené dveře. Vycházet ven k druhým a dosahovat lidských periferií, neznamená běžet za světem bezhlavě a beze smyslu. Častokrát je lepší zpomalit krok, odložit úzkost před pohledem do očí a naslouchat, anebo odmítnout naléhání a doprovázet toho, kdo zůstal na kraji cesty. Někdy je jako otec čekající na marnotratného syna u otevřených dveří, aby, až se vrátí, mohl vstoupit bez obtíží.

47. Církev je povolána být vždycky otevřeným domem Otcovým. Jedno z konkrétních znamení této otevřenosti je mít dveře kostelů opravdu otevřené, aby se někdo, kdo chce následovat hnutí Ducha a přiblížit se Bohu, nesetkal s chladem zamčených dveří. Ale jsou další dveře, které také nemají být zavřeny. Všichni se mohou určitým způsobem účastnit církevního života, všichni mohou být součástí společenství, a ani dveře svátostí by neměly být zavírány z ledajakého důvodu. Platí to zejména, pokud jde o onu svátost, která je „branou“ - křest. Eucharistie, byť tvoří plnost svátostného života, není odměnou dokonalých, nýbrž velkorysým lékem a potravou slabých.[51] Tato přesvědčení mají také pastorační důsledky, které jsme povoláni rozvážně a směle vzít v úvahu. Častokrát se chováme jako kontroloři milosti a nikoli jako její příznivci. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem.

48. Pokud celá církev přijme tento misionářský dynamismus, musí dosáhnout všech bez výjimek. Avšak koho upřednostnit? Při četbě evangelia lze nalézt velmi jasnou směrnici: nikoli přátelé a blízcí boháči, nýbrž zejména chudí a nemohoucí, ti kdo jsou často pohrdaní a zapomenutí, „ti kdo nemají čím odplatit“ (Lk 14,14). Nesmí zůstat pochybnosti a neobstojí vysvětlení, která toto tak zřejmé poselství oslabují. Dnes i navždy, „jsou chudí přednostními adresáty evangelia“[52] a evangelizace zadarmo směřující k nim je znamením království, které Ježíš přinesl. Je třeba bez slovních vytáček prohlásit, že existuje neoddělitelné pouto mezi naší vírou a chudými. Nikdy je nenechávejme samotné.

49. Vyjděme, vyjděme nabídnout všem život Ježíše Krista. Opakuji tady celé církvi to, co jsem mnohokrát řekl kněžím i laikům v Buenos Aires: preferuji církev havarovanou, raněnou a špinavou, protože vyšla do ulic, spíše než církev, která ochořela uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot. Nechci církev, která se stará o to, aby byla středem, a která se nakonec uzavírá do spleti obsesí a procesů. Pokud nás má něco posvátně zneklidňovat a dělat našemu svědomí starosti, pak to, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života. Více než strach z pochybení námi doufám pohne strach z uzavřenosti do struktur, které nám dávají falešnou ochranu, do norem, které nás přetvářejí v nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: „Vy jim dejte jíst“ (Mk 6,37).

[20] Christifideles laici, 32.

[21] V. konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku, Dokument z Aparecidy, 201.

[22] Ibid. , 551.

[23] Ecclesiam suam, 10.

[24] Unitatis redintegratio, 6.

[25] Ecclesia in Oceania, 25.

[26] Christifideles laici, 26.

[27] Srov. Propositio 26.

[28] Srov. Propositio 44.

[29] Srov. Propositio 26.

[30] Srov. Propositio 41.

[31] Christus Dominus, 11.

[32] Benedikt XVI., Promluva k účastníků Mezinárodního sympozia ke 40. výročí koncilního dekretu Ad gentes, 11.březen 2006.

[33] Srov. Propositio 42.

[34] Srov. cc. 460-468; 492-502; 511-514; 536-537.

[35] Ut unum sint, 95.

[36] Lumen gentium, 23.

[37] Jan Pavel II., Motu proprio Apostolos suos (21.května 1998).

[38] Unitatis redintegratio, o ekumenismu, 11.

[39] Srov. Summa Theologiae, I-II, q. 66, a.4-6.

[40] Summa Theologiae, I-II, q. 108, a. 1.

[41] Summa Theologiae, II-II, q. 30, a. 4. Srov. ibid. , q. 30, a. 4, ad 1: »Nekonáme bohoslužbu vnějšími oběťmi a dary ku prospěchu Boha, ale k prospěchu nás a bližního. Bůh totiž nepotřebuje naše oběti, ale chce, abychom je přinášeli ze své zbožnosti a ku prospěchu bližních. Milosrdenství, které pomáhá bídě druhých, je proto obětí, která je Mu nejvíce milá a blížeji zajišťuje dobro bližního.«

[42] Dei Verbum, 12.

[43] Jan Pavel II., Motu proprio Socialium Scientiarum, 1. ledna 1994.

[44] Svatý Tomáš zdůrazňoval, že mnohost a distinkce »pochází z úmyslu prvního hybatele«, Toho, který chtěl , aby »to, co každé věci chybělo k tomu, aby prezentovalo božskou dobrotu, bylo kompenzováno jinými«, protože Jeho dobrotu »nemůže vhodně prezentovat jedno jediné stvoření« (S.Th. I, q. 47, a.1). Proto potřebujeme chápat rozmanitost věcí v mnohosti jejich vztahů (srov. S. Th. I, q. 47, a. 2, ad 1; q. 47, a. 3). Z analogických důvodů si potřebujeme vzájemně naslouchat a doplňovat se ve svém částečném vnímání reality a evangelia.

[45] Jan XXIII., Promluva na zahájení Druhého vatikánského koncilu (11. října 1962): »Est enim aliud ipsum depositum Fidei, seu veritates, quae veneranda doctrina nostra continentur, aliud modus, quo eaedem enuntiantur« .

[46] Ut unum sint, 19.

[47] Summa Theologiae, I-II, q. 107, a. 4.

[48] Ibid.

[49] KKC, 1735.

[50] Familiaris consortio, 34c

[51] Srov. Sv. Ambrož, De Sacramentis, IV, VI, 28: PL 16, 464: »Musím ji přijmout vždy, protože mi vždycky odpouštíš hříchy. Hřeším-li ustavičně, musím mít vždycky nějaký lék.« ibid. , IV, V, 24: SC 25, 116: »Zpytoval jsem se a zjistil jsem, že jsem nehodný. Těm, kteří takto mluví, říkám: a kdy budete hodni? Až se ocitnete před Kristem? A pokud vám hříchy zabrání se přiblížit, a nepřestanete-li nikdy upadat – kdo zná svoje přestupky? , říká Žalm – zůstanete tedy bez účasti na posvěcování, které oživuje pro věčnost?«.

[52] Benedikt XVI., Promluva na setkání s brazilskými biskupy v katedrále Sao Paolo, 11. května 2007, 3.

Kapitola druhá

Krize komunitního nasazení

50. Ještě než budeme mluvit o některých základních otázkách týkajících se evangelizačního působení, je vhodné krátce uvést kontext, ve kterém žijeme a jednáme. Dnes se mluví o „přemíře diagnóz“, jež nejsou vždycky provázeny rozhodnými a skutečně použitelnými řešeními. Na druhé straně by nám neposloužil ani čistě sociologický pohled, který by si nárokoval, že obsáhne veškerou realitu svojí metodologií způsobem, který je neutrální a sterilní pouze hypoteticky. Nabídnout chci spíše evangelní rozlišování. Je to pohled učedníka-misionáře, který „čerpá ze světla a síly Ducha svatého“.[53]

51. Není úkolem papeže podávat podrobnou a úplnou analýzu soudobé reality, ale vybízím všechna společenství, aby si uchovávala „stále bdělou schopnost zkoumat znamení doby“.[54] Jde o závažnou zodpovědnost, takže některé skutečnosti, pokud nebudou správně řešeny, mohou odstartovat procesy dehumanizace, které je pak těžké vracet zpět. Je vhodné objasnit to, co může být plodem království, a také to, co může Boží plán poškozovat. To znamená nejenom rozpoznat a interpretovat podněty dobrého ducha a zlého ducha, ale také – což je rozhodující – zvolit ty od dobrého ducha a odmítnout ty, co jsou od zlého ducha. Předpokládám přitom různé analýzy, které jsou podány v jiných dokumentech všeobecného učitelského úřadu i ty, které podávají regionální a národní episkopáty. V této exhortaci se chci jenom krátce pozastavit a pastoračně nahlédnout některé aspekty skutečnosti, které mohou brzdit nebo oslabovat dynamiky misionářské obnovy církve, ať už proto, že se týkají života a důstojnosti Božího lidu či proto, že ovlivňují také subjekty, které jsou užší součástí církevních institucí a plní úkoly evangelizace.

I. Některé výzvy nynějšího světa

52. Lidstvo nyní prožívá historický obrat, jenž lze spatřovat ve vývoji, který nastává v mnoha oblastech. Je třeba chválit úspěchy, které přispívají k růstu blahobytu lidí např. v oblasti zdravotnictví, školství a komunikací. Nicméně nesmíme zapomínat, že větší část mužů a žen naší doby žije v každodenním nedostatku s neblahými důsledky. Narůstají některé patologie. Bázeň a beznaděj se zmocňují srdcí mnoha lidí dokonce i v takzvaných bohatých zemích. Radost ze života často hasne, sílí nedostatek respektu a násilí, nerovnost je stále zřetelnější. Je třeba bojovat o přežití a často se přežívá s malou důstojností. Tato epochální změna byla zapříčiněna mimořádnými kvalitativními, kvantitativními, rychlostními a kumulativními skoky, ke kterým dochází ve vědeckém pokroku, v technologických inovacích a v jejich rychlých aplikacích v různých oblastech přírody a života. Žijeme v době znalostí a informací, zdrojů nových forem moci, která je velmi často anonymní.

Ne ekonomii vyřazování

53. Tak jako přikázání „nezabiješ“ klade jasné meze, aby zajistilo hodnotu lidského života, musíme dnes říci „ne ekonomii vyřazování a nerovnosti“. Tato ekonomie zabíjí. Není možné, aby nevzbuzoval zájem fakt, že stařec nucený žít na ulici zemřel podchlazením, zatímco pokles kurzu na burze ano. Toto je vyřazování. Už nelze tolerovat fakt, že se vyhazuje jídlo, když existují lidé, kteří hladovějí. To je nerovnost. Dnes je všechno vydáno napospas konkurenci a zákonu silnějšího, kde mocný pohlcuje slabšího. V důsledku této situace jsou obrovské masy populace vyřazovány a marginalizovány: jsou bez práce, bez perspektiv, bez východisek. Sama lidská bytost je považována za konzumní zboží, které lze použít a potom zahodit. Zavedli jsme „skartační“ kulturu, která je dokonce prosazována. Nejde už jenom o fenomén vykořisťování a útlaku, ale o něco nového. Vyřazováním je zasažena příslušnost ke společnosti, ve které se žije, u samotného kořene, poněvadž spodina, periferie či bezmocnost není v ní, ale mimo ni. Vyřazovaní nepředstavují „vykořisťované“, nýbrž odpadky, „zbytky“.

54. V tomto kontextu někteří dosud hájí teorii „prospěšného úpadku“ předpokládající, že každý ekonomický růst favorizovaný volným trhem dokáže sám o sobě vyprodukovat ve světě větší rovnost a sociální inkluzi. Toto mínění, které nikdy nebylo povrzeno fakty, vyjadřuje naivní a neotesanou důvěru v dobrotu těch, kteří mají ekonomickou moc, a v sakralizované mechanismy panujícího ekonomického systému. Vyřazení mezitím stále čekají. Kvůli udržení životního stylu, který druhé vyřazuje, anebo kvůli nadšení pro tento egoistický ideál, rozvinula se globalizace lhostejnosti. Téměř bez povšimnutí ztrácíme schopnost zakoušet soucit tváří v tvář výkřikům bolesti druhých, již nepláčeme nad dramaty druhých, ani nás nezajímá péče o ně, jako by to všechno byla odpovědnost, která je nám cizí a netýká se nás. Kultura blahobytu nás uspává, ale znepokojuje nás, když se na trhu objeví něco, co jsme si dosud nekoupili, zatímco všechny životy ničené nedostatkem možností pokládáme za pouhou podívanou, která nás nikterak nezneklidňuje.

Ne nové idolatrii peněz

55. Jedna z příčin této situace spočívá ve vztahu k penězům, který jsme zavedli, protože pokojně přijímáme jejich nadvládu nad sebou a našimi společnostmi. Finanční krize, kterou procházíme, nám umožňuje zapomínat, že u jejího původu je hluboká antropologická krize: negace primátu lidské bytosti! Stvořili jsme nové idoly. Adorace starozákonního zlatého telete (srov. Ex 32,1-35) našla novou a nelítostnou verzi ve fetišismu peněz a v diktatuře ekonomie, která nemá tvář ani opravdový lidský účel. Světová krize, která zasahuje finančnictví i ekonomii, vyjevuje nerovnosti a především vážný nedostatek antropologického směrování, které redukuje lidskou bytost na jedinou z jejích potřeb: na konzum.

56. Zatímco výdělky málokterých exponenciálně rostou, výdělky většiny se stále více vzdalují od blahobytu této šťastné menšiny. Tato nerovnováha plyne z ideologií, které obhajují absolutní autonomii trhů a finančních spekulací. Proto upírají právo na kontrolu státům, které jsou pověřeny tím, aby chránily obecné blaho. Nastoluje se nová, neviditelná, někdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje svoje zákony a svoje pravidla. Kromě toho dluh a jeho úroky vzdalují státy od jejich uskutečnitelných hospodářských možností a občany od jejich reálné kupní síly. K tomu všemu přibývá rozvětvená korupce a egoistické daňové úniky, které nabyly globálních dimenzí. Touha po moci a majetku nezná mezí. V tomto systému, který pohlcuje všechno za účelem navýšení zisků, se cokoli křehkého jako např. životní prostředí stává bezbranné proti zájmům zbožštěného trhu transformovaného na absolutní pravidlo.

Ne penězům, které vládnou, místo toho, aby sloužily

57. Za tímto postojem se skrývá odmítnutí etiky a odmítnutí Boha. Na etiku se obvykle hledí s posměšným pohrdáním. Je považována za kontraproduktivní, příliš lidskou, protože relativizuje peníze a moc. Je vnímána jako hrozba, poněvadž odsuzuje manipulaci a degradaci člověka. Etika v posledku odkazuje k Bohu, který očekává závaznou odpověď překračující tržní kategorie. Pro tyto kategorie, jsou-li absolutizovány, je Bůh nekontrolovatelný, není manipulovatelný, ba dokonce je nebezpečný, neboť volá lidskou bytost k její plné realizaci a nezávislosti na jakémkoli typu otroctví. Etika – neideologizovaná etika – umožňuje vytvářet rovnováhu a lidštější sociální řád. V tomto smyslu vybízím finanční odborníky a vlády různých zemí, aby vzali do úvahy slova starověkého mudrce: „Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.“[55]

POKRAČOVÁNÍ
V blogu jsem narazil na limity rozsahu textu.
PDF soubor s vysázenou knihou můžete stáhnout zde.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

dotaz napsal(a):

to vykládá těm temperamentním jihoameričanům v 35°vedru?
17. 12. 2013 | 18:07

Al Jouda napsal(a):

Není větší pokrytectví než víra v Boha.
17. 12. 2013 | 18:10

dotaz napsal(a):

Al Jouda

že mu to ale ti obyčejní lidé žerou, že jsou prohnilí, nemorální, málo pokorní a nepomáhají a že vzorem cnosti je jejich většinou teplý prelát, co třeba przní malé děti v sakristii nebo má nemanželské a zapřené děcko s kuchařkou.
17. 12. 2013 | 18:14

komunista z Lehman Brothers napsal(a):

Možná by pro začátek stačilo, kdyby si papež zajel pro inspiraci do některé z komunit Hutteritů.
A pak také vypeskoval Duku za to, že mu nesmrdí dohoda uzavřená válcovací metodou, dohoda nespravedlivá vůči dalším generacím, nespravedlivá z titulu své selektivity /exkluzivní, rovností pohrdající právo/ ve vztahu k jiným restituentům či těm, kterýmžto majetky vůbec nebyly a nebudou restituovány a dohoda prohlasovaná i díky hlasu kriminálníka a zřejmě nakoupených hlasů - což je podvod na onom lidu, kterého se papež dovolává.

Pak nebude třeba tolik slov, " po skutcích poznáš je" - nikolivěk po žvatlání.
Vzkažte to panu Františkovi, pane Urbane - že po skutcích, ne po žvatlaní, žvatlají staré báby nebo mravokárci, co se octli v izolaci díky tomu, že lidé přišli na to, že jde jen o žvatlání...je pak otázkou, co bylo dřív - zda žvatlání nebo ta izolace, ale to je již práce pro jiné žvatlaly - aby to rozklíčovali.

Hezký den. A díky za pěkná slova. Sice trochu moc pěkných alov, ale když se to porozděluje v prostoru a v čase - tak se to jistě ujme.
17. 12. 2013 | 18:16

Panna Orleánská napsal(a):

komunista z Lehman Brothers

bodejť by nežvatlali za 140 miliard na 30 let a 5% rozlohy státu + nemovitosti na které si ukáží, to by žvatlal kdekdo
17. 12. 2013 | 18:22

Anna napsal(a):

Al Jouda napsal(a):

Není větší pokrytectví než víra v Boha.
----------------------------------------------

Proč?
17. 12. 2013 | 18:37

a je to napsal(a):

soudruzi nezapomeňte,bylo vráceno co jste ukradli.Příčina a důsledek se tomu říká.Takže pro příště když nechcete vracet---neberte!
17. 12. 2013 | 18:41

Joachym Brezina napsal(a):

to se nedá číst .... je to děsně dlouhé, ku škodě věci řekl bych.
17. 12. 2013 | 18:45

Anna napsal(a):

Panna Orleánská napsal(a):

komunista z Lehman Brothers

bodejť by nežvatlali za 140 miliard na 30 let a 5% rozlohy státu + nemovitosti na které si ukáží, to by žvatlal kdekdo
--------------------------------------------------------------

"V tomto smyslu vybízím finanční odborníky a vlády různých zemí, aby vzali do úvahy slova starověkého mudrce: „Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.“"

Třeba se finanční odborníci katolické církve budou řídit těmito slovy.

Cituji můj příspěvek pod zdejším blogem Dominika Duky "Naše katedrála"
Anna napsal(a):

Pane kardinále Duko,

po přečtení Vašeho blogu je mi velmi smutno.

Zatímco pan Liška a paní Marksová-Tominová ve svém posledním blogu psali o problémech Romů, Vy v čase adventním jste napsal o katedrále.

Cituji z mého příspěvku pod Vaším minulým blogem:
Podle mě by problémy romské komunity mohla ve velké míře vyřešit církev. Ta již teď je s Romy spjata - např. Pavel Kuchař, salesián, vysokoškolský pedagog věnující se práci s romskou mládeží, Vojtěch Vágai, katolický kněz romského původu, a Pavel Kubaník, romista působící na Univerzitě Karlově v Praze.

Římskokatolické církvi bude vráceno 180 až 200 tisíc hektarů polí, lesů a dalších pozemků. Práci na nich mohou vykonávat i lidé se základním vzděláním i z praktických škol.

Církev už dříve prodávala fary, tak by místo prodeje mohla volné fary dát k bydlení Romům. Již nyní existují církevní Charity pomáhající Romům, v Ostravě je Církevní ZŠ Přemysla Pittra, kterou navštěvují převážně romské děti, takže lze převzít zkušenosti a počet Charit a církevních škol u romských oblastí zvýšit.

Církev by mohla zajistit zaučení a vyškolení Romek na kuchařky, sociální pracovnice v Charitách pro Romy, zaměstnat jako uklízečky a uklizeče v církevních budovách a jejich okolí, řidiče,.. nechat vyškolit některé Romy na opraváře...

Cituji z Nestačí pomáhat jen na dálku
Videoposelství papeže Františka k oslavám sv. Kajetána v Buenos Aires

„S Ježíšem a sv. Kajetánem jděme za lidmi, kteří jsou v nouzi!“ Letošní téma mluví o lidech, kteří potřebují naši pomoc, abychom jim podali pomocnou ruku, pohleděli na ně s láskou, sdíleli s nimi jejich bolesti a obavy, jejich problémy. Důležité ale je, abychom na ně nehleděli z dálky a nepomáhali jim jen na dálku. Ne! Máme jim jít naproti. To je křesťanský postoj, kterému nás Ježíš učí: Jít naproti lidem v nouzi. Jako Ježíš, který se stále setkával s lidmi. Jděme se setkat s potřebnými.

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18665

08. 12. 2013 | 00:15
17. 12. 2013 | 18:47

Michal Macek napsal(a):

Zvu každého křesťana, ať už je kdekoli a v jakékoli situaci, aby dnes obnovil svoje osobní setkání s Ježíšem Kristem nebo alespoň přijal rozhodnutí nechat se od Něho potkat a denně Jej bez ustání hledat. Nikdo nemá sebemenší důvod myslet si, že se jej toto pozvání netýká, protože „nikdo není vyloučen z radosti, kterou přinesl Pán“

to je borec....
17. 12. 2013 | 18:49

zemedelec napsal(a):

Pane Urban.
Ukřižováním Ježíše Krista se měli křesťané,vyvléci z područí židů,což se nestalo.
17. 12. 2013 | 18:50

Al Jouda napsal(a):

To Anna :
Protože kněží hlásají vodu a pijí víno a věřící klidně porušují Desatero, neboť vědí, že po zpovědi dostanou rozhřešení a je jim odpuštěno :))))
17. 12. 2013 | 18:50

Michal Macek napsal(a):

Velké riziko nynějšího světa s jeho rozmanitou a dotěrnou konzumní nabídkou je individualistický smutek, který prýští ze zpohodlnělého a lakomého srdce, z chorobného dychtění po povrchních rozkoších a z izolovaného vědomí. Když se vnitřní život uzavře do vlastních zájmů, není už prostor pro druhé, nemohou už vstoupit chudí, nenaslouchá se Božímu hlasu, nezakouší se již radost z Jeho lásky a nerodí se nadšení pro konání dobra.

to je maser...klobouk dolu....
17. 12. 2013 | 18:50

Panna orleánská napsal(a):

a je to

že soudruzi donutili žvanily něco pořádného dělat, třeba v dolech, to je soudruhům nutno přičíst jen ke cti. Po válce bylo potřeba vybudovat zničenou zemi a ne poslouchat preláty, že občané mají málo morálky.
17. 12. 2013 | 18:50

Anna napsal(a):

Al Jouda napsal(a):

To Anna :
Protože kněží hlásají vodu a pijí víno a věřící klidně porušují Desatero, neboť vědí, že po zpovědi dostanou rozhřešení a je jim odpuštěno :))))
---------------------------------------------------------------

Takže podle Vás věřící jsou jen kněží? Víte, že se různí zpovědi v jednotlivých církvích?
17. 12. 2013 | 19:00

dotaz napsal(a):

Anno

přečtěte si ten elaborát a zákonitě musíte dojít ke stejnému názoru, jako Al Jouda
17. 12. 2013 | 19:04

Anna napsal(a):

dotaz

Přečetla jsem to celé, protože mě to zajímá, jsem věřící, můj švagr je farář církve husitské, jsem velmi ráda, že katolická církev má v čele papeže Františka, a nedošla jsem ke stejnému závěru jako Al Jouda.
17. 12. 2013 | 19:20

babočka napsal(a):

Pane Urban na to, aby lidé byli slušní nepotřebují žádnou církev. Na slušnost je výchova v rodině. Církvi, komunistům a nacistům se podařilo udělat na zemi hmatatelné peklo. Kecama to žádný papež František nezmění. Až nebudou existovat komunisti a církev, tak teprve bude na světě ráj.
17. 12. 2013 | 19:20

dotaz napsal(a):

Anna

dědek co má důchod 5 000 eur bude kázat
ne ekonomii vyřazování a nerovnosti??
17. 12. 2013 | 19:27

Michal Macek napsal(a):

babocka

no papez po vas nechce abyste byla v cirkvi on chce abyste aspon zkusila potkat jezise...
17. 12. 2013 | 19:33

dotaz napsal(a):

Michal Macek

nelze ale spolehlivě doložit, zda Ježíš vůbec existoval, takže co ten děda chce a jak se zraje v hodnotách? Jestli tak, jak ve Vatikánské bance, talk potěš koště.
17. 12. 2013 | 19:36

gobbo, skoro vážný napsal(a):

Těch pár odstavců "Některé výzvy nynějšího světa" z druhé kapitoly stojí za to se textem prokousat.
To všechno předtím bych chápal jako pracné vyrovnávání se s teologickými překážkami, které si kolem sebe sebe církev v průběhu staletí navršila a které pro většinu lidí církev obecnou reprezentují.

Jako jádro sdělení bych viděl návrat k Sv. Tomáši Akvinskému a Sv. Augustinovi v připomenutí, že předpisů, které dal Kristus a apoštolové Božímu lidu, „JE VELMI MÁLO“. Proto předpisy, které církev přidala později, je třeba vyžadovat s umírněností, „aby život věřících nebyl obtížen“ a NAŠE NÁBOŽENSTVÍ SE NESTALO OTROCTVÍM, neboť „Boží milosrdenství chce, ABY BYLO SVOBODNÉ“.

To jsou slova, s kterými je tězko nesouhlasit.
17. 12. 2013 | 19:37

Petr. napsal(a):

„Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.“

A kdyby se opět objevili: Mistr Jan, 28 českých pánů, Jan Amos, bohatší ženy na Jesenicku a pod., tak to platit nebude!
17. 12. 2013 | 19:38

dotaz napsal(a):

gobbo, skoro vážný

náboženství a svobodné?

vždyť té svobodě odporuje hned 1. přikázání

Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.

a česká církev katolická přidala ještě 11. přikázání

zaplať
17. 12. 2013 | 19:42

patriot napsal(a):

Části 52 až 56 se dají číst a jsou velmi pravdivé…

Řešením však není modlení, modlení nefunguje.
17. 12. 2013 | 19:46

Michal Macek napsal(a):

taky borec asi by si s frantiskem rozumeli....

http://www.novinky.cz/diskuse?id=345160&articleId=/koktejl/322360-vyhral-760-milionu-v-loterii-vsechno-da-na-charitu.html&sectionId=7
17. 12. 2013 | 19:51

Michal Macek napsal(a):

patriot:

"Řešením však není modlení, modlení nefunguje."

a zkousel ste to?
17. 12. 2013 | 19:51

Michal Macek napsal(a):

dotaz

no jestli jezis existoval neni dulezite - on mysli toho jezise z bible abyste zkusil potkat a tam je popsanej docela dost
17. 12. 2013 | 19:54

Anna napsal(a):

dotaz

Podle mě víra je svobodná. Nevím totiž, jak je možné někoho donutit, aby věřil v Boha.

Co se týká papeže Františka - cituji:
Během měsíců František povýšil poslání církve jako služebnice a utěšitelky trpících lidí nad práci v oblasti doktrinální politiky, která byla tak důležitá pro jeho předchůdce. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. byli profesory teologie, zatímco František je bývalý domovník, laboratorní technik, vyhazovač v nočním klubu a učitel literatury, napsal Time.
Zdroj: http://www.lidovky.cz/casopis-time-vyhlasil-osobnosti-roku-papeze-frantiska-pg6-/lide.aspx?c=A131211_140456_lide_kys
17. 12. 2013 | 19:55

dotaz napsal(a):

Anna

a jiný časopis zas prohlásil ministra Kalouska jako nejlepšího ministra financí všehomíra nebo časopis People zas vyhlašuje nejkrásnější lidi planety a mnohdy jsoi to pěkné zrůdičky těm časopisům bych tolik nedůvěřoval

a víra že je svobodná? Kolikrát jen Hus byl v klatbě nebo celá Praha?

jeden bůh a tolik církví se v tom vyžije a navzájem se nesnášejí, tomu říkáte svoboda?
17. 12. 2013 | 20:01

doscher harsefi napsal(a):

Anno

je narkoman nebo závislý alkoholik svobodný?
17. 12. 2013 | 20:08

Anna napsal(a):

dotaz

Podle mě víra v cokoliv je svobodná, víru nikomu vnutit nelze.
Hus byl katolický kněz a svobodně si zvolil, co hlásat.
Jeden Bůh a jeden Ježíš Kristus a lidé si svobodně volí, jestli v ně budou volit. To, že se jednotlivé církve nesnášejí, podle mě nesouvisí se svobodou.
Podle mě sebelepší myšlenka lze zneužít a využít.
17. 12. 2013 | 20:13

Kanalnik napsal(a):

na osobni vire neni nic divneho, kazdy necemu veri... kdo tvrdi opak, veri svemu opaku a je to tedy taky verici :)
17. 12. 2013 | 20:14

Michal Macek napsal(a):

kanalnik

hezky :)
17. 12. 2013 | 20:16

dotaz napsal(a):

Anno

Hus byl tedy svobodně upálen za to, že si svobodně zvolil víru?

jak pak tedy můžete tvrdit, že víru nelze nikomu vnutit?
každý není takový hrdina jako Hus nebo Galileo
a věta z evangelia
nepřijmeš-li křest a neuvěříš budeš zatracen

moc o svobodě volby nevypovídá
17. 12. 2013 | 20:21

Anna napsal(a):

doscher harsefi napsal(a):

Anno

je narkoman nebo závislý alkoholik svobodný?
-----------------------------------------------------------

Podle mě by bylo nutné před odpovědí na tuto otázku specifikovat, co si představit pod pojmem svobodný, v jaké oblasti...

Předpokládám, že se ptáte ve smyslu, jestli se svobodně rozhodují, jestli si dají další dávku... Podle mě to je spíš otázka síly vůle, než svobody. Ale to už jsme zase u toho, co si představit pod pojmem svoboda.

Podle mě většina věřících není v pozici "závisláků". Pokud vím, hodně věřících prošlo obdobím pochybností. Někteří se přidali k ateistům, jiní setrvali ve víře.
Matka mého táty byla bigotní katolička, můj táta byl díky tomu ateista a když jsme s mojí sestrou v období puberty procházely pochybnostmi, náš táta nám řekl, že vůbec není důležité, jestli Bůh existuje, že když v něj budeme věřit, nikdy nebudeme samy, vždy nás někdo trpělivě vyslechne.. A měl pravdu.
Já jsem si časem přidala prvky z buddhismu a taoismu a tento mix považuji pro život za skvělý.
17. 12. 2013 | 20:29

nejste vy xx? napsal(a):

dotaze
To je právě to, co nikdy nepochopíte.
Hus si tu cestu vybral dobrovolně a ze svobodné vůle.
Mohl odvolat a dostat nějaké pokání.
Z vašeho pohledu by těch pár slovíček nic nestálo.
17. 12. 2013 | 20:32

pepa napsal(a):

Pane Babočko, na světě nebude nikdy ráj, pokud budou vládnout sionisté
a klérofašisté.Právě tyto klány rozpoutaly od 2. sv.války desítky válečných
tažení při kterých přišlo o život desítky milionů občanů této planety.
Současný zločinecký systém dvou kdysi nenáviděných církví musí být odstraněn, pak
teprve nastané mír a klid.

Jméno a heslo je pro zpravodajské služby USA. Ať žije CIA !!!
17. 12. 2013 | 20:36

Joe Ratata napsal(a):

Smutné je, že nejvyšší představitelé obchodních a pojišťovacích společností Církve s.r.o. v Boha nevěří. Aspoň ne v takového, jakého nám předkládají. Sice mají vše perfektně promyšleno, ale to by se nesměly rozcházet slova a činy (viz. Domince Dukát a JEHO katedrála).
17. 12. 2013 | 20:41

Anna napsal(a):

dotaz

Podle mě není možné nikoho donutit, aby něčemu VĚŘIL. Podle mě záleží na každém, komu dá nad svojí svobodou a ve které oblasti moc. Podle mě víra je přesvědčení a trest za projev víry (přesvědčení) může mít vliv na vyjádření popření vlastní víry.
Podle mě i strašení něčím může dojít ke změně víry(přesvědčení), ale až když dám tomu, kdo straší, tu moc, moji víru v jeho slova..
Nevím, jak to lépe vyjádřit. Jednoznačné je, že každý je jinak odolný vůči manipulaci.
17. 12. 2013 | 20:43

ridi, pagliaccio e ognun applaudirá napsal(a):

Je zvláštní, nakolik se František blíží konzervativnímu Daily Bell (v článku analyzujícím hodnocení Bena Bernankeho ve FT):
"To live in the West today as a functioning human being believing the official texts is to live a life filled with cognitive dissonance. No wonder so many are depressed, confused or even suicidal ... even when successful."
17. 12. 2013 | 21:03

patriot napsal(a):

Michal Macek:

Pánbíčkáři na celém světě se modlí tisíce let a pořád nic…

Znáte snad případ úspěšného modlení?
17. 12. 2013 | 21:04

Firefly napsal(a):

Jak sladká slova používají ti, kdo chtějí vymýt váš mozek, naplnit ho mydlinami, předělat vás v poslušnou loutku followera a rozšiřovače pravdy jediné, pravdy vládců myslí.

Umný kecal zostudí hamižnost, aby samy jeho ovečky hamtat mohly. Přikáře pokory, pokory vůči němu. Má plná ústa svobod, svobod vězně v koncentračním táboře jednotných myšlenek.

Běda těm, kteří podlehnou. Ztratí duši, stanou se z nich duchové, z těch nejhorší pak poslušní plenitelé.
17. 12. 2013 | 21:10

Firefly napsal(a):

Anna : i k víře lze donutit. Ne přesvědčováním, ale využitím strachů, skrytých pocitů, osobních krizí a nerovnováh. Pak stačí nabídnout "pomocnou" ruku.

Opravdu věřící jsou ti nejhorší. Udělají to, čemu věří. Pravidla jsou pro ně dána vírou. Příkladů zníme dost.
17. 12. 2013 | 21:14

Anna napsal(a):

patriot

Počúvajte, patriot, čo si vlastne predstavujete pod takým "případ úspěšného modlení"?

Podle mě záleží na modlitbě, třeba modlitba typu "prosím, dej mi sílu.." může být často úspěšná, protože věřící si poté víc věří :-)

Pavel Nový: Věř a víra tvá tě uzdraví, to je moudrost, kterou můžu podepsat
http://www.novinky.cz/zena/styl/225792-pavel-novy-ver-a-vira-tva-te-uzdravi-to-je-moudrost-kterou-muzu-podepsat.html

Matouš 9:22 | Ježíš se obrátil a spatřiv ji řekl: „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.“ A od té hodiny byla ta žena zdráva.
17. 12. 2013 | 21:20

Anna napsal(a):

Firefly napsal(a):

Anna : i k víře lze donutit. Ne přesvědčováním, ale využitím strachů, skrytých pocitů, osobních krizí a nerovnováh. Pak stačí nabídnout "pomocnou" ruku.

Opravdu věřící jsou ti nejhorší. Udělají to, čemu věří. Pravidla jsou pro ně dána vírou. Příkladů zníme dost.
----------------------------------------------------------------

Já bych použila spíš slovo vmanipulovat, než donutit. A o různé odolnosti vůči manipulaci jsem se již zmínila.

Podle mě záleží na tom, čemu kdo věří. Někdo věří v Boha, někdo ve všemocnou ruku trhu, někdo myšlenkám Lao-c´, jiný Marxe, další v potřebu humanitárního bombardování...

Podle mě každá myšlenka jde využít a zneužít. Za nebezpečný považuji fanatismus, a to v čemkoliv.
17. 12. 2013 | 21:31

antoni.n napsal(a):

Díky pane Urbane !

Poselství Evangelii Gauidium je cosi zásadního v dnešním světě, bez obdoby, zřejmě.

A jak to bývá a chodí, u těchto skutečností, snad až další generace pochopí a uchopí smysl těchto podstatných výzev, sdělení. Současní lidé jsou pod krustou každodenností otupělí, nepřístupní pravdě, přímým slovům,

Je to revoluce, v dobrém slova smyslu, tedy OBRAT, ad fontes, nikoli jen jakási - změna. Revoluce v dobrém, ku dobrému.

Všichni to vlastně víme, alespoň v podvědomí, ale neradí se k těmto pravdám přiznáváme, bylo by na úkor sobeckosti, na úkor vlastního pohodlí, myšlenkové lenosti.

Objevila se nám zde až prorocká postava, Františka, a nejde ani o to, že je momentálně hlavou církve na světě nejrozšířenější, církve, která kvete ve třetím světě především, ale je to lidská bytost, posvěcená milostí Boží, která nazývá svět a jeho věci pravým jménem a mile a pokorně vyzývá k nápravě, polepšení, nás všech.

Co brání nám, přiznat se, vyznat se k Františkovi, přidat se k jeho vyznání a poselství, on jemně a pokorně říká, mám všechny rád a mějme se všichni rádi a pomáhejme si, mysleme na ony bědné, kteří němě volají o pomoc.

Jako kdysi Edward Steichen v letech padesátých let v USA shromáždil a vytvořil z nejskvělejších fotografií našeho světa úžasnou výstavu - The Family of Man. Doprovázenou citáty z Písma svatého, výstava se konala tuším v Museum of Modern Arts v NY City. Steichenovo prorocké poselství zasáhlo několik generací.

Zachytil jsem zde několik nenávistných komentů pod blogem pana Urbana, těchto lidí je mi upřímně líto, vedou zřejmě nešťastné, frustrované životy a neví si rady. Srdce plné hořkosti a nenávisti. Netuší, že i oni jsou dětí Boží, ale třeba je včas zasáhne milost a poznání a uzdraví se.

Tak tolik k tomuto.

Buďte všichni zde v dobrém

an
17. 12. 2013 | 21:32

Firefly napsal(a):

antonin novy : radujte se, v pekle nastal převrat, místo diktatury zlých máme diktaturu hodných. Vyznejte se Františkovi, pokajte se, nastolte dobro.

A kdo se nepodvolí a v řady sluhů dobra nevstoupí, mečem Gabrielovým sejde. Tak končí veškerá totalitní dobrovláda.
17. 12. 2013 | 21:38

Občan napsal(a):

Hm...
Tak to jsem tedy zvědav, jak papež František provede exkomunikaci české frakce katolické církve i se všemi jejími "církevními právnickými osobami".
Protože zrovna česká frakce koná v přímém rozporu s tím, co papež František napsal. Což je kacířtví a to se, pokud je mi známo, trestá právě exkomunikací.
17. 12. 2013 | 21:50

antoni.n napsal(a):

Ad Patriot

"Michal Macek:

Pánbíčkáři na celém světě se modlí tisíce let a pořád nic…

Znáte snad případ úspěšného modlení?"

Pane, znám takové případy, divil by jste se, mohl bych vyprávět, ale nehodlám ony štastné události znesvěcovat uváděním zde.

Kdyby jste se zajímal, věděl by jste. Zásahy patera Pio, naší sv. Zdislavy, mám strojopisnou knihu od patera Ambrože Svatoše, dominikána, kde jsou dokumentovány desítky případů tzv. zázračných uzdravení, lékařsky dokumentovány, a další a další. Z vlastní praxe vím o tolika takových skutečnostech.

Nepřeji Vám nic zlého, ale třeba i Vás potká nějaká zdravotní nouze a když se obrátíte, na ony příslušné instance v nebi, bude Vám možná pomoženo, a užasnete.

Zajděte třeba do dvorečka u sv. Josefa na Městě pražském, vedle toho obludária Paladium, jak tam u sv. Tadeáška hoří denně tolika svíček, květiny a tolika mosazných cedulí s díky za pomoci v beznadějných případech. Řeknete možná, pomatení, zoufalí ? Ale proč by tam ty cedule dávali. Prosby upřímné, pokorné byly vyslyšeny.

Zajděte tam a pak mi o tom napište.

Pěkně zdravím

an
17. 12. 2013 | 21:51

Michal Macek napsal(a):

patriot

jasne ze znam pripad uspesneho modleni, a jak vite ze tisice let modleni panbickaru ma za vysledek nic?vy ste se jich ptal? zkuste to sam a uvidite , treba takhle:

pane boze,

neverim ze si , ale pry se mam zkusit modlit , pry to funguje...
ja myslim ze je to blbost ale zkusit se ma vse
pane boze, i kdyz v tebe neverim, prosim te aby
(zde doplnte co si prejete, napr: aby bylo zitra hezky)
amen

PS samozrejme kdyz si budete prat nejakou blbost tak se vam to nejspis nesplni (napr at mate do rana figuru jak schwarzenegger) zkuste nejake realne prani a uvidite...
17. 12. 2013 | 21:55

Anna napsal(a):

Občan

A jak se podle Vás papež František o počínání české katolické církve dozví?
Kdo je podle Vás zodpovědný za přístup katolické církve k majetku, pomoci potřebným, úbytek věřících?
17. 12. 2013 | 21:58

antoni.n napsal(a):

Firefly

obávám se, že jsem neporozuměl.

Nejde přece o diktaturu čehokoli, jde o obrat, návrat k normálním poměrům, že červená je červená, bílá je bílá že měli bychom uvědomit si zásadní hodnoty, fundamenty lidství, jež nám byly vloženy faktem zrození na této Zemi.

Asi jste Františka nečetl pozorně, ovšem, i já přiznávám, že jsem celý text ještě nestrávil, ale to zásadní mi snad došlo.

Pokud hodláte polemisovat s něčím z textu Františka, uveďte prosím konkrétno.

Zatím lze zaznamenat jen jakousi aversi, ale nic faktického.

Zdravím

an
17. 12. 2013 | 22:01

antoni.n napsal(a):

Vlastně jsem se ještě nikde nevyjádřil k věci církevních restitucí.

Pravda, nemám všechny relevantní informace, takže mohu vyjádřit se jen pocitově.

Zdá se mi, že by v současné době neměl vyrovnávat se s církvemi finančně, je tam řada věcí nejasných a veřejnost je na tyto věci velmi citlivá.

Pokud jde o restituce nemovitostí, staveb církevních, klášterů, tam by neměl být problém, bylo lze dokonce doufat, že zpětný vlastník by mohl být dobrým hospodářem a poskytoval by v dobré správě zaměstnání místním lidem. To samé na zemědělských pozemcích.

Zažil jsem poměry v klášteře v Oseku, kdy jsme tam opravovali stavby a ten celek, opat Bernard, původně zedník nás učil správně nahazovat na zdivo.

Pak ráno, v půl třetí jsme vstávali na Matutinum, a pěli jsme latinské verše. Tehdy ještě latiny neznalý, otec mi vedl ručku v breviáři. Tehdy kostel ještě bez střechy a nad hlavičkami nám poletovaly první vlaštovky. Pak trochu pospali a kolem sedmé jsme měli Laudes.

Pak snídaně, nějaké kafe a rohlík a zase do práce, Dobré to bylo.

Jak tam mladí benediktini dneska si vedou, nevím.

Ale měli jsme tam posilu mladejch kluků z Bundeswehru a ti nám pilně pomáhali. Poslal je tam Helmuth Kohl a taky nějaký prachy.

Jejda to byly časy, chodil jsem tam večer hodiny do kola v kvadratuře, až se mi dostalo osvícení, padnul jsem na dlažbu a líbal ty prastaré kameny. Pak spustila se neskutečná bouře a vichřice, kterou místní nepamatovali.

Osek je úžasnej, berou tam bezdomovce, i ne bezdomovce. Možná tam jednou skončím.

Tak to jsem se zase rozepsal, staroch toho má v palici tolik...

Dobrou noc všem ---

an
17. 12. 2013 | 22:40

Richard napsal(a):

tahle medově přeslazená duchovní blábolistika je jak těžký šutr hozený kamsi do hlubin mého nitra, jak obrovský balvan táhnoucí mě k temnému dnu, jak olověná koule uvázaná k řetězu plazícím se jako had s touhou obepnout mi nohu a učinit ze mě poslušného otroka jakýchsi středověkých pomatenců. Tahle nesnesitelná a moralínem otrávená blábolistika je vždy připravena ve mně místo té trochy sobecké radosti, kterou se mi občas v životě podaří prožít, vzbudit pocity odporu, nechuťi a někdy přímo i hnusu, okamžitě připravená zasadit mi do duše místo radosti jedovatou hříšnost a vinu vhodnou pro Vaše kupčení, tak i proto se k "Vám" nepřidám, ale naopak, budu se držet, pokud možno, co nejdál.
Nedávné téma monsiňóra Duky s fotkami katedrály, je tak nechutná propaganda katolicismu skrze významný symbol, že je mi z těch "Vašich" majetnických choutek k české státnosti až k zblití...to je má pravda/skutečnost mých pocitů, které ve mně tahle "Vaše" velká slovíčková ideologie pravdy a lásky vyvolává...

To, že jsem od Boha, jako kdokoliv jiný, je mi jasné, na prodej téhle "pravdy" si můžete v mém případě nechat zajít chuť, vážení a hlubocí duchovní, za tohle vědomí se Vám určitě klanět ani platit nebudu, tahle věc není za katolické zásluhy, jak byste si nespíš přáli, ta je prostě přímo od Boha, nepodmíněně.
Do kostela po těchto restitucích už nepáchnu, všichni se tam hezky se svou slovíčkovou láskou, písmenkovou pravdou a cukrovými úsměvy nabijte až k vrcholu duchovních slastí, pak pateticky s plačtivými výrazy ve tváři dle předpisu posmutněte nad osudem světa a všech, kdo nejsou osvícení jako Vy, poté ještě zanaříkejte jak jste ve svých duchovních a mravních hloubkách osamocení a nepochopení a že snad příští generace přijdou téhle Vaší blábolistní a divadelní pomatenosti na chuť. Poté zadumaní, se sklopenými hlavami začněte snít svůj vánoční sen o slastném ráji.
"Ježíš Tě miluje", Richard ne.
"Nazdar"
17. 12. 2013 | 22:57

antoni.n napsal(a):

P. S. Ke kritickému myšlení nás vedl i marxista Karel Kosík.

Na Filosfické fakultě UK.

A že nás tam bylo, Tomáš Vrba, Bělohradský, Martin Šmíd, Tominové, Martin Kratochvíl a jeho brácha, Přibík, Pinc, hrome, a tolik dalších, jména mi vypadla, ale byla to zajímavá squadra, tenkrát.

Vlastně jsme spolu až tolik nemluvili, nediskutovali, Kosík nás fascinoval brilantním podáním.

Pak jsem se po letech s Kosíkem občas potkával, pomáhal jsem mu s překlady při setkáních s cizinci, ale už to nemělo tu brisanci jako na fakultě.

No jo, all gone ale někde to v těch palicích přžívacíjích ještě trvá. Nebo někde v meta mozku. Ale je to jedno. Prostě - životy.

an
17. 12. 2013 | 23:05

antoni.n napsal(a):

Richarde

je mi Tě líto, co Tě trápí ?

Odhoď ty psychologické knížky první pomoci a zamysli se nad sebou...

Neboj, bude to dobré

Ahoj

an
17. 12. 2013 | 23:20

Richard napsal(a):

ono přeslavné křesťanství jako náboženství pravdy a lásky, vidím jako vrchol neskutečna a sobectví...
Sobecký strach o sebe sama, vlastní živůtky a osudy, svou vlastní spásu, z křesťanů a jejich víry, jako nástroje vlastního ukojení, čiší jak parfém ze staré prostitutky. Málokdo má taký strach o sebe sama a vlastní blaho jak křesťan. Tím, že je tato čistě sobecká záležitost navíc povýšena na blaho pro jiného, stává se v mých očích také vítězem falešnosti ...
aneb milujte jiného, třeba násilím, jen abyste se sami zachránili...aneb čisťounkým svědomím za záchranu sebe sama...
17. 12. 2013 | 23:33

Richard napsal(a):

"Richarde

je mi Tě líto, co Tě trápí ?"

ano, přiznávám se, ještě před použitím útrpného práva, že nejsem duchovně a mravně osvícen jako Vy a tedy plně si zasloužím Vaši lítost...díky, dojemné...
Co mě trápí? No přeci život, on už je prostě takový, sviňa jedna...to v Bibli nepíšou? Snad to tam někdo z další generace doplní.
Mějte se pane Antoníne, a neberte si mé řeči moc osobně, důležité je, že křesťanská víra pomáhá Vám osobně, nemusíme být ale křesťané přece všichni, že?...Díky za pochopení a velkorysost s jakou jistě přijmete mé odmítnutí.
17. 12. 2013 | 23:53

Richard napsal(a):

vlastně i proto nesnáším křesťanství, Vy máte totiž pocit, že když někdo právě okázale nemiluje bližního svého do všech odstavců a kapitol Bible a nevysílá předepsané laskavosti a hluboké úcty jak se sluší a patří, je s člověkem asi něco špatně, tedy "křesťansky" špatně. Jenže ono vůbec být nemusí, naopak, může to znamenat, že si člověk připouští i pocity, které se třeba nehodí do stavu, který "by měl být", že si připouští onu "pravdu"/vnitřní skutečnost, kterou se křesťanství tak rádo a samolibě ohání. Mám zato, že je zcela přirozené, že je člověk z některých keců otráven, že je ne vždy v pohodě a spokojen, že prožívá negativní emoce/hněv, naštvání vůči něčemu, co se tváří jinak než jaké třeba ve skutečnosti je. Takové prožívání prostě patří k životu, tedy alespoň k mému, chcete-li ho litovat, pak Vaše lítost je jen pokrytectvím, které říká "lituju Tě, protože nejsi dobrý jak já"...no nejsem, ale tohle skutečně není tím, co by mě právě trápilo....ostatně nemám pocit, že bych se trápil, jen sem z těch přeslazených, pro-sociálních katolických keců, které kryjí vlastní sobectví, dost otrávený...
ano, přišel jsem to zde sobecky sdělit "světu"
18. 12. 2013 | 00:14

olga napsal(a):

Richarde, máte svobodu vůle. Jsem věřící. Nikoho nelituji, nikoho nesoudím. O lítost nestojím. Jedinou lítost, kterou uznávám, je lítost nad tím, co jsem z vlastního rozhodnutí udělala špatně já. Protože jsem ledasco ve svém životě udělala špatně, tak potřebuji milost aby mi bylo odpuštěno. A tu mi přichází na pomoc Kristovo vykoupení. Tu mi přichází na pomoc myšlenka, že těm co jsem ublížila Bůh setře každou slzu. Tu mi přichází na pomoc myšlenka, že Bůh mi vše odpustí, nebo už odpustil. Stačí přijít. Přijít kajícně. Sama jsem tuto radost prožila. S těmi, kteří zatím k Bohu nepřišli se chci o tuto radost podělit. To je vše.
18. 12. 2013 | 04:57

dotaz napsal(a):

Anna

zřejmě ještě nezaregistrovala misionářské heslo

šířit víru ohněm a mečem
o svobodě víry může vykládat tak leda dušičkám v nedělní škole. Spoustu jim toho ale musí zamlčet,aby jí uvěřili
18. 12. 2013 | 10:06

buldatra napsal(a):

Kdo by se neradoval?

Podobně dlouhými veřejně čtenými traktáty, neboli projevy (jistě někde vyšly tiskem, pro zájemce o dlouhé únavné žvásty) se proslavil nesmrtelný Fidel Castro.
A žvanil by stále, kujón, kdyby ho jednoho krásného neklepla pepka, či co a od té doby je celkem klid.
Nyní si někde comandér v ústraní tiše užívá doutníčků a kubánského rumu.
Nebo tak něco.

A co děd papež?
Také páchá předlouhé traktáty, zdá se.
Inu jižan.

Co je důležité, milé ovečky?

Důležité je věřit správným způsobem pod odborným vedením správných lidí ze správné organizace. Která se ohání jedině správnou příručkou.
A různými svatými cingrlaty a tváří se u toho smrtelně vážně, až oduchovněle. nyní i skromně, v budoucnu až chudě-pracuje se na tom usilovně.

Organizace vám vše vysvětlí a to tak, že podrobně a dnes a denně.
To tato organizace a organizace ostatní, podobné, umí dobře.
Aby ne, je to jejich job. Jejich chleba.
Neboť není dobré, aby ovce stala se zbloudilou. A odváděla peníz zbytečně někomu jinému.
Organizace je ochotná ujmout se kohokoliv už v plenkách, pokropit ho vodou a pak se mu bohulibě na plný úvazek věnovat po celý jeho život.

Na církvi obdivuji stále více a více ono jemné umění kázání vody a pití vína.
I Husovi se to moc líbilo.
A tak tu máme hodného děda papeže Františka, co si sám nosí zavazadlo a umí poděkovat. Prostého to pastýře budoucí chudé církve a jeho dlouhé traktáty a pak jeho podřízené, což je sorta opačná, zdá se.

Inu, klasika.
18. 12. 2013 | 10:23

Anna napsal(a):

dotaz napsal(a):

Anna

zřejmě ještě nezaregistrovala misionářské heslo

šířit víru ohněm a mečem
o svobodě víry může vykládat tak leda dušičkám v nedělní škole. Spoustu jim toho ale musí zamlčet,aby jí uvěřili
---------------------------------------------------------------

Nejsem misionářka, hesla mě neberou v ničem, jsem pacifistka, svým dětem jsem poskytla svobodu ve výběru víry až v dospělosti...

Podle mě je rozdíl mezi vírou, církví a náboženstvím.
18. 12. 2013 | 10:41

dotaz napsal(a):

nna

svým dětem jsem poskytla svobodu ve výběru víry až v dospělosti...
pak mi něco vykládejte o svobodě víry

do děcek to nacpem násilím už v dětství a oni si v dospělosti budou myslet, jako já, Anna, že jsem se rozhodla svobodně.

a ještě to tu vydržím, já , Anna, 2 půl dne obhajovat.

jste směšná.
18. 12. 2013 | 10:45

Anna napsal(a):

dotaz

Já jsem do svých, ani jiných dětí, víru necpala, nečetla jsem jim Bibli, neučila je se modlit... nechala jsem je, až si v dospělosti samy zjistí o různých náboženstvích a samy si vyberou, v co věřit.

Mými oblíbenci jsou Ježíš, Buddha a Lao-c´, z náboženství je mi nejbližší taoismus.
Já jsem křtěná římskokatolička (kvůli přání mé babičky z otcovy strany), vychovaná k víře mojí matkou velmi tolerantní evangeličkou, můj otec byl ateista (matku měl bigotní katoličku), moje svobodná volba v dospělosti byla setrvat ve víře v Boha. Nikdo mě k tomu ani trochu nenutil.

Jsem směšná i z jiných důvodů. Podle mě je lepší být směšná než k pláči.
18. 12. 2013 | 10:58

ld napsal(a):

Papež František je tou nejvýraznější osobností 21.století. Pánu Bohu nad to díky.
18. 12. 2013 | 11:13

dotaz napsal(a):

Anna

Podle mě je lepší být směšná než k pláči.
já myslím, že to vyjde nastejno.
18. 12. 2013 | 11:37

Anna napsal(a):

dotaz

Není ani v nejmenším můj problém, jestli někomu připadám směšná nebo k pláči.

Mám na Vás dotaz: Jak si vysvětlujete úbytek věřících v posledních letech v ČR, když podle Vás neexistuje svobodná volba k víře?

Cituji:
Výrazný posun nastal v otázce víry a náboženství. Počet osob vyznávajících víru podstatně klesl. Podíl obyvatel, kteří o sobě uvedli, že jsou věřící, představoval před deseti lety třetinu (32 %) populace. Nyní je to jen pětina (necelých 21 %). Oproti roku 2001 to znamená pokles o 34 %. K nejpočetnější římskokatolické církvi se aktuálně přihlásilo o 1 656 881(!) méně lidí než před 10 lety, celkem jich je 1 083 899. Z téměř stotisícové skupiny hlásících se před 10 lety k Církvi československé husitské se letos přihlásilo necelých 40 tisíc. Obdobně dopadla také Českobratrská církev evangelická; v roce 2001 příslušnost k této církvi deklarovalo 117212 obyvatel ČR, nyní 51936. Významná část obyvatel se identifikovala s letos poprvé nabízenou možností „věřící nehlásící se k církvi, náboženské společnosti“. Celkem to bylo 707649 lidí, tedy téměř 7 % populace. Velmi vysoký je podíl obyvatel ČR, který na tuto otázku vůbec neodpověděli, činí 45 % populace.
http://www.vasevec.cz/blogy/scitani-2011-podstatne-mene-lidi-se-hlasi-ke-sve-narodnosti-k-vire-markantni-je-narust-rozvede
18. 12. 2013 | 11:46

ZdeněkJ. napsal(a):

Olga
"Jedinou lítost, kterou uznávám, je lítost nad tím, co jsem z vlastního rozhodnutí udělala špatně já. Protože jsem ledasco ve svém životě udělala špatně, tak potřebuji milost aby mi bylo odpuštěno. A tu mi přichází na pomoc Kristovo vykoupení. Tu mi přichází na pomoc myšlenka, že těm co jsem ublížila Bůh setře každou slzu. Tu mi přichází na pomoc myšlenka, že Bůh mi vše odpustí, nebo už odpustil. "
O tom, že byste požádala o odpuštění toho, ke komu jste se nezachovala dobře, ani zmínka. Pochopitelně, hlavně že Vám Bůh odpustí, viďte. A poškozenému setře slzu. Hlavně, že někdo za Vás "vyřídí" důsledky Vašeho špatného chování. A jedeme dál.....
18. 12. 2013 | 11:55

dotaz napsal(a):

Anna

Katolíci lidi upalovali, zavírali do žalářů, kradli a zabavovali majetek, zakazovali vyznávat jinou víru, zakazovali knihy a vědu, špiclovali, lhali a falšovali historii atd. Přesto se za svoje hrdelní zločiny nestydí a dělají jako by nic takového nebylo.

nutno přiznat, že komunisté moci katolické církve ustřihli drápky, pak logicky následoval pokles věřících, neb ti měli skutečně svobodu víru si vybrat.

naopak např. na konci 16. století bylo v Čechcách asi jen 12-15% katolíků, získali z iniociativy dvorského okruhu a aktivní pomoci papežského nuncia v letech 1598-1599 nejvyšší úřady. Dochází k násilné rakatolizaci, kdy za jednu generaci je katolíků najednou 80%.
čím si najednou vysvětlujete tento "svobodný" obrat ve výběru církví?
náboženství je ta největší nesvoboda, kdo potřebuje k životu nějakou berličku Ježíše krista a nedokáže být sám sobě suverénem nemůže být nikdy svobodný, jako svobodný nemůže nikdy být uživatel heroinu, ač se sám svobodně rozhodl pro jeho užívání.
18. 12. 2013 | 12:02

Fialenka napsal(a):

Souhlas s Id, papež František je nyní největší osobností na světě. Doufám, že Češi budou brát Františkova slova v potaz při utváření a vývoji svých názorů na českou politiku.
Mimo jiné jsem ráda, že si František všiml i chudých pracujících v bohatší části světa. Doposud bylo zvykem mluvit jen o chudých v nejchudších zemích....

„Bázeň a beznaděj se zmocňují srdcí mnoha lidí dokonce i v takzvaných bohatých zemích. Radost ze života často hasne, sílí nedostatek respektu a násilí, nerovnost je stále zřetelnější. Je třeba bojovat o přežití a často se přežívá s malou důstojností.“
„Zatímco výdělky málokterých exponenciálně rostou, výdělky většiny se stále více vzdalují od blahobytu této šťastné menšiny. Tato nerovnováha plyne z ideologií, které obhajují absolutní autonomii trhů a finančních spekulací. Proto upírají právo na kontrolu státům, které jsou pověřeny tím, aby chránily obecné blaho.“
„Za tímto postojem se skrývá odmítnutí etiky a odmítnutí Boha. Na etiku se obvykle hledí s posměšným pohrdáním. Je považována za kontraproduktivní, příliš lidskou, protože relativizuje peníze a moc. Je vnímána jako hrozba, poněvadž odsuzuje manipulaci a degradaci člověka.“ .... „V tomto smyslu vybízím finanční odborníky a vlády různých zemí, aby vzali do úvahy slova starověkého mudrce: „Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.“[55]
18. 12. 2013 | 12:28

Anna napsal(a):

dotaz

Ale víra není katolická církev. Jak už jsem opakovaně napsala, každá myšlenka se dá využít a zneužít.

Na úbytek věřících jsem se ptala v POSLEDNÍCH letech - opět cituji:
Oproti roku 2001 to znamená pokles o 34 %. K nejpočetnější římskokatolické církvi se aktuálně přihlásilo o 1 656 881(!) méně lidí než před 10 lety, celkem jich je 1 083 899.

Významná část obyvatel se identifikovala s letos poprvé nabízenou možností „věřící nehlásící se k církvi, náboženské společnosti“. Celkem to bylo 707649 lidí, tedy téměř 7 % populace.

http://www.vasevec.cz/blogy/scitani-2011-podstatne-mene-lidi-se-hlasi-ke-sve-narodnosti-k-vire-markantni-je-narust-rozvede
---

"náboženství je ta největší nesvoboda, kdo potřebuje k životu nějakou berličku Ježíše krista a nedokáže být sám sobě suverénem nemůže být nikdy svobodný"

Tohle já považuji za Vaši víru. Jistě věříte, že věřící křesťan je nesvobodný.
18. 12. 2013 | 12:29

dotaz napsal(a):

Anno

ale můj prvotní příspěvek nebyl o víře, ale o nesvobodě každého naboženství

gobbo, skoro vážný

náboženství a svobodné?
vždyť té svobodě odporuje hned 1. přikázání
Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.
a česká církev katolická přidala ještě 11. přikázání
zaplať

a vy jste odpověděla

Podle mě víra je svobodná. Nevím totiž, jak je možné někoho donutit, aby věřil v Boha.
takže vy o voze a já o koze, navíc jsem odpovídal nějakému bigotnímu gogovi a ne vám, že si svobodně věříte čemu chcete.
že náboženství je velká nesvoboda není moje víra, ale můj argument.
18. 12. 2013 | 12:45

komunista z Lehman Brothers napsal(a):

František je zatím podobně tragickou /snad i tragikomickou /postavou jako Václav Havel b.p. s jeho " Nejsme jako oni" a s " Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí" či s "Vláda bvěcí tvých se k tobě navrací".
Symptomem oné tragikomiky je na jedné straně Vatikánská banka či tkzv. církevně restituční handl prosazený při aktivní úřasti kriminálníka a na straně druhé např. Alojz Lorenc /StB, pak Penta/.

Jistě, hezká slova dojímají, zejména staré lidi, neurotiky či osoby hysteriozní a melanchilické.
Ale ony také ohlupují.

Nezapomeňte na ranného Marxe - také hezká slova, mnohem realističtější než např. ta Kristova.
Ale stále jen slova.
Obsah jim dávají lidé, pokud to jsou pak lidé, kteří se formálně hlásí k takovým slovům či dokonce lidé, kteří jsou formálními členy organizace, která je organizací daného mluvčího, formulátora takových slov - o to hůře pro ně i pro jejich okolí. Pokud se v obsazích svého KONÁNÍ / tedy ne opět jen dalšími slovy racionalizovat své konání tak, že i když je toto konání proti obsahu slov, kterými se zaštiťují...tak oni umějí převrátit ten obsah naruby, respektive ho vyprázdnit ale stále mají tu drzost tvrdit, že ta slova mají v úctě a že se jich drží - to je jedna z nejodpornějších variant mezilidské komunikace, to je nihilisací kultury/ odchylují od těch slov ať už díky záměru, hlouposti, svatouškovskému pokrytectví , duševní nemoci, karierismu atd.... je velmi důležité jim neustále připomínat, že oni nejsou těmi, kdo jsou oprávněni moralizovat a kárat - naopak, sami sebe by měli umět kárat - ale především by měli konat tak, ať ta slova - v tomto případě slova jedné z jejich nejvyšších autorit - ať je paradoxně oni sami nedevalvují tak, že potom i ta jedna z nejvyšších jejích autorit v očích laiků pozbývá autentičnosti.
Oni falešní noshledi jej pohřbívají zaživa - ne my laici.

Vypadá pak sice zdánlivě noblesně - odsouzení reakce, které takové vyprazdňování slov vyvolává u některých laiků jako ubohé, takové laiky nazvat nešťastnými, nesnášenlivými...ale jde o chybné hodnocení, nená tomu tak, respektive nutně tomu tak nemusí být...naopak, takoví lidé, označeni těmito " hlasateli hodnot" /HH/ mohou právě že chtít, aby autority byly autentické a loajální nikolivěk vůči úřadu, ale vůči obsahu úřadu - co nejbližšímu ideálu.
A tak se paradoxně role vyměňují - onen svatoušek má náhle zvednutou sutanu a ejhle - pod ní chlupatý čertík vystrkuje růžek pouhého hněvu, ne té chápající lásky a přívětivého pochopení ...a onen " ubohý" , " zaslepený" ," nešťastný" zde naopak stojí v roli pedagoga a do onoho čertíka píchá klacíkem svých pochybností, ten čertík se ale všelijak kroutí, tu bledne a onde zase rudne, roh natahuje a pak smrskává...aby vkoncem pochopil i on.

Ono " vkoncem" pak může mít řadu podob , pouhý švindl je pak mohem přijatelnější než např. palečnice či hromady mrtvých.
Švindl je lidský, i v případě že je hlásán služebníky božími tak je stále lidský- je to něco málo škodlivého, něco jako např. když cikán zneužije sociální dávku anebo něco takového jako když Tomský píše o aktuální sazbě DPH na knihy.
18. 12. 2013 | 13:23

Fialenka napsal(a):

Papež František řekl: „Nechceme tento globalizovaný ekonomický systém, který nám tolik škodí. Chceme spravedlivý systém, který všem umožní jít vpřed. Středem musí být lidé, a nikoli peníze.“

A co říkají bohatí finančníci a kapitalisti s politckou mocí, ke kterým vzlížejí pravičáci ...

Charles Munger: Odchod do důchodu by se měl posunout ze 70 na 80 let.

Robert Benmosche stojící v čele AIG, která hrála klíčovou roli při vytvoření globální krize: Protesty proti bonusům se podobají rasistickému lynčování na jihu Spojených států.

Stephen Schwarzman z Blackstone Group v souvislosti se snahou o zvýšení 15% daně z většiny příjmů ředitelů firem uvedl: To je válka. Je to, jako když Hitler vpadl v roce 1939 do Polska.


Před těmito mocnými kapitalisty, kteří mají vliv i na názory našich politků, varuje Paul Krugman: "Někdy tito lidé předstírají, že chtějí jen to, aby je ostatní nechali být. Oni ale požadují redistribuci bohatství. Požadují speciální zacházení a ne liberalismus. Mají však politickou moc a proto je třeba se jich obávat".
18. 12. 2013 | 14:22

antoni.n napsal(a):

Ld, ano, Pravdu dite.

Budte v dobrem.

Anno, hodne s Vami sdilim.

Richarde, drzim palce, necht se zivot polepsi, snad trochu rozumim.

an
18. 12. 2013 | 15:21

komunista z Lehman Brothers napsal(a):

Fialenka
"...Robert Benmosche stojící v čele AIG, která hrála klíčovou roli při vytvoření globální krize:.."
Benmosche ale převzal AIG až po hrozícím kolapsu. A administrace restrukturalizace aktiv AIG ve spolupráci se státními insititucemi se nakonec ukázala být nakonec ziskovým projektem - z pohledu kapsy daňového poplatníka.
Někdo tu práci dělat musí.
:)
18. 12. 2013 | 15:39

pepa z depa napsal(a):

Svatá slova, 100% pravda.Musíme se však oprávněně obávat, že současný klérus včele s kardinálem D.D. není schopen realizovat byť malý zlomek výše uvedeného.
19. 12. 2013 | 12:14

michal napsal(a):

>anna
Vážená Anno, taoismus není náboženství, račte si to dostudovat.
19. 12. 2013 | 12:43

To je kosa napsal(a):

To je teda pirát jak noha :)

Baltazar Cossa byl taky pirát ...

"... Rodina budoucího papeže Jana XXIII. se tradičně živila námořním pirátstvím. Baltazar se vykrádání obchodních lodí, zabíjení a odvlékání posádek přepadených lodí do otroctví věnoval od svých třinácti let.

Svůj život pak, už coby kapitán pirátské lodi, radikálně změnil a přestoupil ze škuneru na theologickou fakultu v Bologni.

Jako vysvěcený kněz a papežský vyslanec byl Cossa obzvláště úspěšný v Římě. Žádný čin proti Písmu mu nebyl cizí: "... prostopášnost, incest, nevěra, násilí a jiné ohavné formy hříchu, ... Jen v samotné Bologni se mu podařilo osouložit více než 200 žen! ... Ve zbylém čase pak řešil různé poblémy církevní politiky

Jeho milenkami byly vdané ženy, vdovy, dívky i jeptišky. Některé z nich ho vyhledávaly, jiné brutálně znásilnil přímo v klášteřích. ..."

To byl katolík!

http://aarticles.net/biographies/1479-kak-pirat-i-razvratnik-baltazar-kossa-stal-rimskim-papoj.html
20. 12. 2013 | 02:33

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy