Starší článek z Respektu (2004), aby pan ministr Kalousek pochopil, co může republice scházet
převzato ze serveru cs-magazin.com

Někdy je poučné přečíst si starší články.
Tento článek z Respektu jsem našel na http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2004061061
Není úplně přesný, ale mnohem přesnější než to, co se teď, kdy díky Švýcarům se zájem o Mosteckou uhelnou mnohonásobně zvětšil, objevuje běžně v českých médiích.
Zvlíšť pikantní je rozhovor s Vladimírem Mlynářem v závěru článku.

S vysokou pravděpodobností lze kauzu rekonstruovat následovně: (upozorňuji, že to byla poměrně "standardní" cesta k "privatizaci" velkých podniků)
1) státní podnik -> akciovku. V tomto případě se původní podnik rozdělil na dva a vznikly dvě akciové společnosti - Severočeské doly a Mostecká uhlená společnost).
2) Akciovky šly do kuponové privatizace.
3) V Severočeských dolech si stát udržel majoritu a podnik pod vedením GŘ Vajnara prosperoval.
3a) V Mostecké si majoritu neponechal, na kupony a obcím šlo tolik akcií, že státu zbylo 46%.
4) Za nezájmu státu (Klaus/Tošovský/Zeman) Fond národního majetku připustil, aby manažeři dosazení fondy použili peníze Mostecké ke skoupení akcií od DIKů a obcí, až měli větší podíl než stát. Dělali to přes řetězce firem, což rozpletli Švýcaři a právem považovali za praní peněz. Peníze nepatřily manažerům, ale MUS. Roman Češka, předseda FNM, se probudil až tehdy, až stát majoritu ztratil.
5) Vlastníci majority pak dosáhli toho, že jim stát prodal svých 46 procent. Cena? Pod jednu miliardu.
6) Vlastníci prodávají Mosteckou za 10 miliard. Ty jsou pravděpodobně základem 12 milard, které jsou teď zablokovány ve Švýcarsku.

Co myslíte, utrpěla republika škodu?


Tomáš Němeček:
(...)
APPIAN: uhlobaroni bez koruny

„To, že jsem se dostal do hnědouhelné firmy, byla obrovská náhoda,“ vzpomíná s oblibou v rozhovorech Antonín Koláček. Nejznámější český uhlobaron totiž po škole nastoupil jako personální referent v továrně na čokoládu. Počátkem 90. let přešel do stejné funkce v Komerční bance. Svůj neobyčejný dar k jednání s lidmi zde osvědčil hned dvakrát: jednak ho zaměstnanci delegovali do dozorčí rady coby svého zástupce, jednak tam šéfy Komerční banky natolik zaujal, že mu v roce 1995 nabídli, ať zastupuje její fond v polostátní Mostecké uhelné.

Záhy po příchodu Koláčka do bohaté těžební firmy v ní propukla „divoká privatizace“: kdosi neznámý začal rychle a tiše skupovat na volném trhu i od obcí akcie Mostecké uhelné. Než se státní úředníci rozkoukali, na valné hromadě v dubnu 1998 měly doly nového majitele. Jen se nevědělo, kdo tím šťastlivcem je. Nejprve se za něj prohlašovala malá švýcarská firma InvestEnergy, patřící českému exulantovi Jiřímu Divišovi (v 70. letech hrával basketbal za Baník Most); podle švýcarského obchodního rejstříku měla základní jmění jen 3,6 milionů franků a sídlo v Divišově domě. Na její místo však záhy nastoupil tajemný fond Appian Group, sdružující prý peníze zámožných Američanů, kteří si přáli zůstat v anonymitě.

„To v žádném případě,“ mává rukou nad údajnými Američany tehdejší předseda FNM Roman Češka. Dodnes je přesvědčen, že i Diviš byl jen pomocník a výkup akcií řídili sami manažeři dolů v čele s Koláčkem, a to za peníze firmy. Doly byly bohaté dost, na účtu měly bezmála tři miliardy jako rezervu na rekultivace po těžbě a vydělávaly půl miliardy ročně. Podezřelých operací se podařilo zdokumentovat celou řadu. V červenci 1997 Mostecká uhelná nakoupila od makléřské firmy Newton (spoluzakládal ji Antonín Koláček a tři roky zde byl předsedou představenstva) 30 tisíc akcií málo známé finanční společnosti Temacom. A to zrovna v době, kdy cena těchto akcií na burze zničehonic vystoupala ze 70 na 1666 korun a pak zase spadla – Newton mohl na transakci vydělat až 50 milionů. Dále: v letech 1996–98 dosáhl celkový objem převodů na společnost Newton výše 2,35 miliardy korun: mělo jít o půjčky na blíže neurčené finanční operace. A před rozhodující valnou hromadou získal FNM doklady, že Mostecká uhelná převedla 1,7 miliardy korun do Švýcarska na konto jakési New Energy Powers. Když v létě 1998 Respekt tyto informace poprvé zveřejnil, tehdejší mluvčí Mostecké uhelné je bez dalšího vysvětlování označil za „absolutní nesmysl“. Dnešní mluvčí skupiny Radek Stavěl už připouští, že všechny transakce skutečně proběhly, ale jsou prý popsány „neúplně či zkresleně“. Blíže to upřesnit nechce: „Detaily našich aktivit pochopitelně nezveřejňujeme, s ohledem na naše obchodní tajemství.“

Hledá se majitel, prosím

Ovládnutí Mostecké uhelné už v roce 1998 zkoumala bezúspěšně policie. Jeden z vyšetřovatelů dnes tvrdí, že chtěli Antonína Koláčka obvinit kvůli jeho dvojímu angažmá: pokud jedna firma provádí s druhou nevýhodné obchody a v obou se na nich podílí stejný člověk, je to trestný čin zneužívání informací v obchodním styku. Jenže Koláček se hravě vysmekl – má od notáře potvrzeno, že na funkci v Newtonu rezignoval pár dní předtím, než Mostecká uhelná obchody provedla. Loni v listopadu policie znovu otevřela vyšetřování, jakýsi anonym jí totiž – stejně jako do všech redakcí – zaslal staré smlouvy z dob vzniku Appianu. Z nich vyplývá, že Appian založil ve Spojených státech jistý Stephen Norris a že fakticky šlo o prázdnou schránku. Existuje také smlouva z dubna 1998, podle níž se má Appian prohlašovat za vlastníka a krýt pravého majitele akcií, firmu Čechošvýcara Jiřího Diviše. A od ní vedou nitky zpět k Newtonu a Mostecké uhelné. (Mluvčí Appianu Radek Stavěl se ke smlouvám odmítl vyjádřit, prý však „nelze vyloučit“, že jde o falza.)

Celá tahanice na téma „kdo je majitel“ působí téměř komicky. Skupina Appian je dnes pátý největší zaměstnavatel, pracuje pro ni 14 tisíc lidí, kromě Mostecké uhelné vlastní podíly ve velkých teplárnách a předloni koupila za 800 milionů plzeňské továrny Škoda – a přitom se neví, komu zavedené impérium patří. Na konci vlastnického řetězce je fond spravovaný bankou Credit Suisse, jehož akcionáře odmítá banka prozradit. To mají být oni mýtičtí američtí investoři, které dodnes nikdo v Česku neviděl. Mezi analytiky se bere jako hotová věc, že Appian rovná se Antonín Koláček – ten však ujišťuje, že je pouhým „správcem s velkým vlivem“. Jak také jinak: kdyby připustil, že je majitel, následovala by otázka – a kde jste na to vzal, když jste začínal bez koruny?

Na opakované žádosti o rozhovor pro tento článek Koláček nereagoval, stejně jako jeho zástupce Petr Pudil, a nebrali ani telefon. K zastižení na svém švýcarském mobilu je Jiří Diviš, vedle Koláčka další člen nejvyššího vedení Appianu, ale i on je stručný: „Ne, já vlastníkem nejsem.“ Na otázku, zda tedy má v Appianu podíl některá jeho firma, právník Diviš odpovídá: „Můžu použít práva se nevyjadřovat? A příště už se prosím obracejte na mluvčího.“

Tato tajemnost nijak státu nepřekáží v uzavírání obchodů. Když Konsolidační agentura prodávala Škodu, její zástupci se nechali slyšet, že „vlastnická struktura Appianu je nezajímá“. Ministr Vladimír Mlynář, který podporuje prodej Severočeských dolů do rukou Appianu (viz rozhovor), se otázce na vlastníky podivuje: „Nemám žádné informace, že za nimi stojí Usáma bin Ládin – vy ano? Pokud říkají, že na konci jsou američtí investoři, nemám důvod nevěřit. A kdyby Appian vlastnil pan Koláček? Mně osobně by to nevadilo.“

I naše křepelka zanášela

Vztahy Antonína Koláčka s politiky si zaslouží samostatnou kapitolu – na své cestě vzhůru potřeboval jejich pomoc víc než PPF. Mezi prvními spojenci byl poslanec ČSSD za Most Josef Hojdar. Poprvé se potkali v představenstvu Mostecké uhelné a na Hojdara tehdejší vyslanec Komerční banky zapůsobil od první chvíle: „Je to neobyčejně skromný a pracovitý muž. Já dělal předtím na šachtě, moje žena však pracovala v pobočce Komerční banky, znala pana Koláčka z odborů a říkala mi o něm samou chválu.“ Žádného přelévání majetku si Josef Hojdar podle svých slov nikdy nevšiml.

Tehdejší šéf FNM Češka se při vzpomínce na Hojdarovo jméno dodnes rozčilí: „To nebylo tak, že se jen koukal, jak mu pod zadkem tunelují firmu – ten tlučhuba ještě aktivně lobboval u obcí, aby prodaly své podíly.“ Poslanec odmítá reagovat, prý to „nemá cenu“. Roman Češka dodává: „Divoké privatizaci pomáhali i další zástupci státu včetně našeho úředníka pana Valtra. Takže se mi špatně komentuje, když i naše křepelka zanášela do cizího.“ Jiří Valtr v Mostecké uhelné zůstal i po její privatizaci. Své angažmá nekomentuje a telefon pokládá ještě před vyslechnutím otázky: „Nechci nic slyšet. Mně stačí, jak řeknete ,Respekt‘.“

Antonín Koláček si získal na svou stranu přední lidovce. Ministru zahraničí Cyrilu Svobodovi nabídl místo ve správní radě charitativního fondu Appianu jménem Most naděje, který ve spolupráci s katolickými charitami podporuje zejména dětské domovy. Funkce je neplacená a časově nenáročná, vicepremiér pouze příležitostně jede do některého domova předat šek. „Fond pomáhá dobrým věcem a mě si tím nikdo nekupuje, můj vztah k Appianu je otevřený a čistý,“ říká dotčeně ministr Svoboda.

„O Mostecké uhelné už ani nevím, kdy a jak se prodávala.“ Po připomínce, že byl tehdy v Tošovského vládě ministrem vnitra a že policie případ prošetřovala, se mu přece jen útržky vybaví: „Pokud vím, žádné obvinění z trestného činu nepadlo. Kdyby padlo, asi bych svou spolupráci s Appianem přehodnotil.“ Ředitelem fondu je dlouholetý poslanec a dříve mluvčí lidovců Jaroslav Orel. Ani on s Appianem nemá problém: „Obecně si myslím, že se tady k majetku dostala řada lidí, kteří přitom nechodili zrovna do nedělní školy. Ale pan Koláček je podnikatel starosvětského typu. Je mu sice bližší spíše východní spiritualita, kdežto mně západní, ale je to člověk s duchovním přesahem.“

Pro Koláčka už léta pracuje výmluvný lobbista Jan Dobrovský, přítel ministra Mlynáře, a donedávna i pražský právník Radek Pokorný, který se pro změnu od mládí zná s ministrem financí Bohuslavem Sobotkou. A jen pro dokreslení: když se provalilo, že manželka vicepremiéra Stanislava Grosse se zabývá sháněním sponzorů pro muzikály, mezi mecenáši nechyběla Mostecká uhelná.

Velký plán drhne, ale proč?

„Někdy jsem trochu rozpolcen. Na jednu stranu jsem v byznysu a mám odpovědnost, na druhou stranu mě zajímají východní filozofie, především buddhismus,“ svěřil se loni Antonín Koláček v rozhovoru pro MF Dnes a popsal také svůj zážitek, kdy „šel úplně sám k zamrzlým pramenům Gangy a naprosto dokonale si vyčistil hlavu“. Zatím se však vždy vrátil do své uhlobaronské podoby, kde na něj ještě čekají tři úkoly: koupit Severočeské doly, získat kontrolu nad ČEZ a prolomit těžební limity chránící severočeské obce. Předloni o tom celkem otevřeně promluvil v sérii rozhovorů.

Proč Severočeské doly? Po rozjezdu Temelína očekává Koláček snížení těžby uhlí o 20 %. Nechtějí-li politici, aby v citlivém severočeském regionu bylo příliš bolestivé propouštění, měli by mu přiklepnout Severočeské doly, které leží na stejné uhelné pánvi jako Mostecká uhelná. Fúze obou firem podle Koláčka přinese snížení nákladů a z obou dolů odejde „jen“ 4000 zaměstnanců. Proč ČEZ, je jasné, navíc však šéf Appianu ohlásil, že v roce 2005 začne stavět novou uhelnou elektrárnu a rozjede ji v následujících třech až sedmi letech, kdy skončí životnost těch současných.

„Když nebudeme za rok nebo dva projektovat novou generaci elektráren, později nemá cenu vůbec začínat,“ řekl v únoru 2002 pro týdeník Euro. Do toho zapadá i nákup plzeňské Škody, která má ve stavbě elektráren praxi. Nejopatrněji mluvil o prolomení těžebních limitů. Stát si podle něj „nemůže dovolit odepsat zásoby uhlí na dalších 80–100 let“, ale ještě prý nepřišla vhodná doba: „Je to velmi citlivá věc. Jakmile začneme něco publikovat, může se proti tomu zvednout vlna odporu. Takže si musíme nejprve připravit prostředí v těch vesnicích, kterých se to dotkne.“

Jenže velký plán Antonína Koláčka drhne a nikdo zvenčí neví proč. Za rok už se přece měla stavět nová elektrárna – kde tedy je? „Skupina Appian Group zatím takový projekt nerealizuje a rozhodne se poté, co bude přesvědčena, že by takový projekt vůbec mohl být ziskový,“ sděluje stroze mluvčí Stavěl. Pokud jde o ovládnutí ČEZ, tady analytici teprve čekají, jak se nakonec bude chovat nový, nedávno dosazený šéf – bývalý ředitel plzeňské Škody Martin Roman. Především však skupina neuspěla v loňské soutěži o Severočeské doly. Nad tendrem se od počátku vznášelo těžké podezření z manipulace: vláda sešněrovala podmínky tak, že vyřadila všechny konkurenční těžařské skupiny z okolí. Podmínky soutěže kritizovala Evropská komise a odboráři kvůli nim hrozili stávkou.

„Nebyla to kdovíjak povedená privatizace,“ přiznává i ekonomický expert Unie svobody Ivan Pilip. „Kdyby vláda předem řekla, že chce prodat domácímu kapitálu, asi by se to dalo vyargumentovat a obhájit před Evropskou komisí. Ale takhle to vypadalo, že chce prodat Appianu a ještě se přitom tvářit, že je to férová soutěž.“ Do finále se nečekaně protáhly i finanční skupiny Penta a J&T, jejichž cenu Appian nepřekonal. A tady něco nehraje. Podle mluvčího Stavěla disponuje skupina Appian „autorizovaným kapitálem ve výši jedné miliardy eur“, tedy 32 miliard korun. Jak to, že pro životně důležitou soutěž o doly nedokázala – podle informací z privatizační komise – nabídnout víc než 4,8 miliardy? V posledních letech firma navíc ukládala velké peníze do zahraničí: jak vyplývá z výroční zprávy a z informací na valných hromadách, do lichtenštejnských nadací Portoinvest a Porteuroinvest uložila 4,5 a 4,1 miliardy korun, dalších 670 milionů korun do švýcarského Synergoinvestu. Co tam s nimi dělá? Mluvčí Stavěl se omezuje pouze na obecnou formulku, že „uplatňuje diverzifikační strategii mezi tři hlavní měny – euro, dolar a korunu“.

Abychom nechodili kolem horké kaše: firma sice za jakékoli pochyby o svém hospodaření vyhrožuje mnohamilionovými žalobami, ale nabízí se logicky podezření, že Appian až dosud žil z rezerv Mostecké uhelné a teď už potřebuje Severočeské doly jako novou dojnou krávu.

Těžko být Rockefellerem

Jestli se Petr Kellner a Antonín Koláček nakonec zapíší do historie jako Rockefeller, nemůže zatím říci nikdo. Oba jsou už teď významní mecenáši: Appian přispívá Národnímu parku Českosaské Švýcarsko, PPF má pro změnu velkou sbírku Sudkových a Drtikolových fotografií a sponzoruje mimo jiné Divadlo Járy Cimrmana. Appian založil soukromou Vysokou školu finanční a správní, Kellner se chystá, prý z podnětu své ženy, postavit v Babicích u Prahy soukromé internátní gymnázium v anglickém stylu.

Další taktiku Petra Kellnera těžko předvídat: třeba časem odejde do ústraní a jeho introvertní impérium dál pojede bez něj, aniž kdokoli cokoli pozná. Pro Antonína Koláčka si možná přijde policie. Ale možná mu dřív vláda prodá i druhé doly – pak se z něj skutečně stane český Rockefeller se vším všudy.


Rozhovor

Nerozumím, proč jste zaujatí. S ministrem Vladimírem Mlynářem o Kellnerovi a Koláčkovi

Jak se díváte na způsob, jímž PPF přišla k České pojišťovně a Appian k Mostecké uhelné?

Způsob ovládnutí pojišťovny myslím nebyl úplně košer, o tom jsem psal už jako novinář. Vláda měla tehdy pojišťovnu prodat strategickému investorovi. Pokud jde o privatizaci Mostecké uhelné, jako člen Tošovského kabinetu můžu potvrdit, že jsme byli zuřiví vzteky ze ztráty majority.

Co si o výsledku myslíte dnes?

V obou případech podle mě čas prokázal, že to nakonec nebyla tragédie. Myslím, že Petr Kellner i Antonín Koláček svůj majetek rozvíjejí – jestli mají něco společného, pak to, že jsou oba svým způsobem budovatelé. Nepatří do kategorie jako Kožený. Speciálně Koláček se vymyká ze společnosti všech ostatních tuzemských velkokapitalistů: je to hodně duchovní člověk, filantrop, vegetarián, věnuje se aktivně buddhismu, sponzoruje národní park… Vážně nerozumím, proč je proti němu Respekt zaujatý.

Jakou roli hraje ve vašem názoru na Antonína Koláčka fakt, že jeho lobbistou je váš přítel Jan Dobrovský?

Právě proto, že je Dobrovský můj přítel, snažil jsem se k dolům získat dostupné dokumenty, četl jsem projekty zájemců o doly, zprávy tajných služeb, mluvil jsem se spoustou lidí včetně třeba bývalého šéfa hornických odborů.

Získá PPF Telecom? Získá Appian Severočeské doly?

To nevím. Vláda chce prodat obojí. Nejprve je ale třeba říct toto: V České republice skončila plošná privatizace. Na jedné straně stát drží několik podniků a zbytkových podílů, které by bylo nejlepší vydražit v aukcích – typickým příkladem je ČKD Praha. Vedle toho ale drží také několik firem, které mají strategický význam (třeba Unipetrol nebo Synthesia), kontrolují některé síťové odvětví (Telecom, ČEZ) nebo jsou důležité pro zaměstnanost. Doly spadají do té poslední kategorie – ale mají i strategický význam. Musíme těžit uhlí, protože nechceme být energeticky závislí jen na dovozu plynu. Proto v případě dolů pro mě není cena jediným kritériem. Prostě já odmítám vydat tuto zemi závislosti na plynu z Ruska.

Proč ale vláda vyřadila ze soutěže o doly třeba německé těžařské skupiny a nyní připravuje přímý prodej?

U některých členů vlády hrály roli obavy z poškození „národních zájmů“, ale jsou tu i dva důvody, jež lze racionálně vzít. České uhlí je specifické, tuzemské elektrárny jsou stavěny právě na tento typ uhlí, takže kdo ovládá doly, ovládá i ČEZ. A dále: kvůli rentabilitě je nutné spojit Mosteckou uhelnou a Severočeské doly. Neříkám, že to rozhodování bylo jednoduché a černobílé. Jestli jsme se rozhodli špatně, to se ukáže až časem.

(Respekt)

*-*-*-*-*-*-*-*-*--*-*-*-*-*-*-*-*