Byzantské útroby

02. 12. 2014 | 15:33
Přečteno 12020 krát
Psáno pro Právo

Byzantské útroby
Václav Žák

Jiří Pehe v článku ze sobotního Práva (22.11) podrobil českou společnost zdrcující kritice. Představa, že se po roce 1989 vracíme k Západu jako ztracený sourozenec je prý pouhý mýtus, který by se rozplynul ještě mnohem dřív, kdyby prestiž Václava Havla nezakrývala zchátralé útroby českého dědictví Byzance. Ukazuje se, tvrdí Pehe, že dodnes pořádně nerozumíme hodnotám Západu, včetně fungování demokracie.

To jsou závažná tvrzení. Stojí za to je rozebrat. Autor evidentně předpokládá, že během posledních pětadvaceti let existoval jakýsi etalon západních demokratických hodnot nesený Spojenými státy, jemuž jsme se zpronevěřili. Jedině pak by totiž bylo možné považovat diferenciaci v názorech, které se ve vztahu k Západu v české veřejnosti objevily, za její selhání.

Jenže takový předpoklad je zjednodušující.

Když padala železná opona v roce 1989, měli jsme velmi naivní představy, co znamená Západ a jeho demokratické hodnoty. Nebyli jsme sami. Francis Fukuyama, posléze jeden z předních představitelů amerického neokonzervatismu, tehdy předpokládal konec dějin a globální vítězství ústavní liberální demokracie. Ve Spojených státech v té době volně sdružená skupina intelektuálů, kteří se označovali za neokonzervativce, ztrácí vliv na veřejný diskurs: nepředpokládali mírový konec Sovětského svazu. Zklamal je Reagan, který dal přednost dohodě s Gorbačevem. Zklamal je Bush starší, když se po osvobození Kuvajtu rozhodl nesvrhnout Saddáma Husajna.
Chvíli se zdálo, že jejich agenda, v níž na prvním místě byla vždy sázka na vojenskou sílu, vyšla z módy. Stačilo však několik let a krize na Balkáně, aby nová generace neokonzervativců nastoupila vítězné tažení institucemi.

Našli si novou mantru: pád železné opony prohlásili za vítězství USA ve studené válce. Začali zdůrazňovat, že se Spojené státy staly jedinou supervelmocí a jejich posláním je nedopustit, aby se tato situace změnila. Na světě nesmí vzniknout soupeř USA. Sílu americké supervelmoci, benevolentního hegemona, je však třeba dát do služby šíření demokracie a amerických hodnot v globálním měřítku. Tak se rodila koncepce amerického unilateralismu.

V roce 1997 vzniká strategicko-lobistický institut Projekt pro nové americké století, který tradiční konzervativci sledovali se zděšením. Politiku vyvažování ze standardního konzervativního repertoáru, začali autoři projektu nahrazovat aktivistickou zahraniční politikou "morální jasnosti", kterou vydávali za reaganovskou, i když Reagan nebyl ideolog, ale pragmatik.

Jejich vidění světa bylo manichejské: jako v černobílém filmu se v něm srážely síly dobra a zla. Vzhledem k tomu, že v takovém světě je dělba rolí mezi dobro a zlo daná a neměnná, je důležité neváhat použít pro prosazení dobra sílu. Projekt pro nové americké století podporoval vojenský zásah proti Srbsku i uznání Kosova. Oblíbenou figurou jejich argumentace byl Mnichov. Interpretovali ho jako selhání demokracií, jež nenašly odvahu k preventivnímu zásahu proti Hitlerovi, ačkoliv tím mohly odvrátit hrůzy druhé světové války. Tato interpretace Mnichova byla blízká ministryni zahraničí v Clintonově vládě Albrightové, a přestavovala spojnici s přesvědčením Václava Havla. Tak se humanista Havel dostal do společnosti jestřábů. Otázky, jestli by demokracie mohly být demokraciemi, kdyby tasily kolty ještě rychleji než diktatury, a jaký by měly morální kredit, kdyby začaly vraždit před tím, než se zvrácenost jejich protivníků naplno projevila, neřešili.

Po celou druhou polovinu devadesátých let neokonzervativci vyzývali Clintonovu administrativu ke svržení Saddáma Husajna. Tvrdě ji kritizovali za laxní používání síly na Balkáně a přílišné ohledy na OSN. Jejich kritika a blokování Rady bezpečnosti Ruskem při konfliktu se Srbskem přispěla k tomu, že se na principy mezinárodního práva postupně přestaly brát ohledy.

Přesvědčení, že je třeba mít mravní odvahu k zastavení zla, vedlo k „humanitárnímu bombardování“ Srbska i k uznání Kosova. Posléze k Bushově doktríně preventivních válek.

V koncepci šíření demokracie silou měl důraz na změnu režimu v Iráku zvlášť důležité místo. Nekonzervativci věřili v tzv. teorii "naskočení na vagon". Pokud vyhraje demokracie v některé z důležitých lokálních mocností na Středním východě, stane se krystalizačním jádrem a ostatní nedemokratické země se raději přizpůsobí, tedy naskočí na vagon, než by riskovaly konflikt s USA. Předpokládali, že se tak blízkovýchodní režimy promění v demokracie a stanou přáteli Izraele, čímž skončí jeho ohrožení. Takovou představu je obtížné zdvořile komentovat.

Clintonovu administrativu se jim k zásahu v Iráku přesvědčit nepodařilo. Clinton se zdráhal přijmout roli „benevolentního hegemona“, který bude měnit režimy jak kulisy na divadle. Rozhodující prostor se jim otevřel až s příchodem G. W. Bushe. Několik dní po útoku na newyorská dvojčata 11. září 2001 napsali signatáři Projektu prezidentovi Bushovi dopis, v němž vyjadřují plnou podporu jeho „válce proti teroru“ a vyzývají ho ke svržení Saddáma Husajna, i když neexistovaly žádné důkazy, že by se Irák na teroristickém útoku jakýmkoliv způsobem podílel.

Nyní však měli úplně jiné postavení. Zastávali pozice v nejvyšších patrech administrativy. Jeden z nejvýznamnějších neokonzervativců Donald Rumsfeld se stal ministrem obrany, viceprezidentem s velkým vlivem na nezkušeného prezidenta byl Dick Cheney, muž, jehož ideologická cvičení příliš nezajímala, ale o to víc rozuměl moci. Projevilo se to v přijetí nové strategické doktríny USA v roce 2002, které se posléze začalo říkat Bushova doktrína.

Opírala se o koncepci k unilateralismu. William Kristoll a Robert Kagan prohlásili, že americká hegemonie je jedinou spolehlivou obranou proti narušení míru a mezinárodního řádu.
Doktrína vychází z předpokladu, že Spojené státy jsou jedinou supervelmocí ve světě a dokážou zachovat svoji hegemonickou pozici po neomezenou dobu do budoucnosti.

Druhým prvkem Bushovy doktríny bylo odhodlání, v případech, kdy to okolnosti vyžadují, užít vojenskou sílu preventivně. V atmosféře strachu po útoku na dvojčata se to zdálo přijatelné. V diskusích na kabelových sítích, zejména Fox News, vystupovali vědci, kteří varovali před teroristy disponujícími zbraněmi hromadného ničení.

Z Bushovy doktríny vyplývalo několik klíčových bezpečnostních rozhodnutí: celkem logicky Spojené státy velmi rychle vojensky zasáhly v Afghánistánu, protože bylo nesporné, že teroristi, kteří provedli útok, měli úzké vazby na afghánský režim. Ve světě se tento zásah setkal s přátelským přijetím. Mnoho zemí, včetně Ruska, nabízelo Spojeným státům pomoc při snaze zlikvidovat teroristické podhoubí, které útok zorganizovalo.

Jenže neokonzervativce Afghánistán nezajímal. Požadovali zejména svržení Saddáma Husajna kvůli změně režimu v Iráku a celkové rekonfiguraci Středního východu ve prospěch Izraele.

Jak se však měl naplnit další cíl Projektu, aby se USA staly na dlouho dobu nezpochybnitelně nejmocnější silou světa? Vážnou překážkou bylo Rusko. Madelaine Albrightová se o něm sice vyjádřila jako o Bangladéši s jadernými zbraněmi, ale bylo zřejmé, že dokud platí smlouva o zákazu antiraketových systémů, není možné, aby jedna z mocností získala rozhodující výhodu nad druhou.

Bylo tedy třeba smlouvu vypovědět. Oficiální argumentace tvrdila, že jde o reakci na vývoj raket Severní Koreou a Iránem, které by v budoucnosti mohly ohrozit Spojené státy. Jenže pokud by se Spojeným státům podařilo vytvořit celosvětovou síť radarů a antiraket, kam měl patřit i brdský radar, mohly by preventivním úderem zasadit zastaralým raketovým silám Ruska takový úder, že by se ruská odveta už dala za pomocí raketového štítu odvrátit, čímž by se vojenská rovnováha ve světě skutečně jednoznačně vychýlila ve prospěch Spojených států. Článek s touto úvahou se objevil v březnu 2006 v časopise Foreign Affairs.

Spojeným státům se nepodařilo přesvědčit OSN, že Irák představuje bezprostřední ohrožení světa zbraněmi hromadného ničení, i když ministr zahraničí Powell tomu svým projevem v OSN obětoval svůj kredit. Nejen OSN, ani NATO. Německo, Francie i další země se postavily proti intervenci. Neokonzervativcům se však podařilo získat podporu osmi představitelů zejména bývalých zemí sovětského bloku. Jedním ze signatářů tzv. dopisu osmi byl i prezident Václav Havel, který ho podepsal několik dní před tím, než přestal být prezidentem.

Donald Rumsfeld dopis použil k rozdělení Evropy na starou a novou. Staré Evropě reprezentované Francií a Německem dával za vzor novou Evropu, představovanou ochotnými spojenci Spojených států. Prezident Chirac tehdy na adresu Václava Havla poznamenal, že propásl dobrou příležitost mlčet. V české veřejnosti vyvolal pobouření, ovšem zhodnotíme-li po letech důsledky, k nimž intervence v Iráku vedla, lze stěží pochybovat o oprávněnosti Chirakovy poznámky.

Nicméně Bush na OSN ohledy nebral. Intervenci do Iráku nařídil, i když nebyla ani legitimní, ani legální.
Jak se dalo očekávat, byla to katastrofa. Bush starší velmi dobře věděl, proč se nepokusil po vyhrané válce v Kuvajtu pokračovat do Bagdádu a svrhnout Saddáma Husajna. Existovalo vysoké riziko destabilizace oblasti. Jeho obava se ukázala opodstatněná: náboženské i etnické napětí v Iráku, který Saddám držel pohromadě silou, začalo okamžitě rozkládat zemi, vzniklou uměle po první světové válce. Představy o vzniku kvetoucí irácké demokracie, které na Západě šířili někteří iráčtí emigranti, se ukázaly jako naprosto iluzorní.

Došlo k rozštěpení uvnitř samotného Severoatlantického paktu a tím k rozštěpení Západu. Kdo v roce 2003 reprezentoval Západ? Francie a Německo, které trvaly na dodržování mezinárodního práva, nebo neokonzervativci, kteří se rozhodli předvést, co znamená „benevolentní hegemonie“ v praxi?

Najednou jsme měli Západy dva. Česká republika si mohla vybrat, zda chce patřit k evropskému Západu nebo se stát součástí překreslování světa na základě Bushovy doktríny. Václav Havel - údajně pod vlivem Alexandra Vondry - se tehdy nerozhodl dobře.

Zdůrazněme, že v té době málokdo dokázal domyslet, jak katastrofální důsledky bude nová americká politika mít. Po osmi letech Bushovy doktríny byl účet tristní: několik set tisíc mrtvých v Iráku, miliony lidí v emigraci, destabilizace celého Předního východu. Bez intervence bychom dnes stěží museli řešit ohrožení Evropy Islámským státem. Nešlo však jen o Irák. Ministr obrany Gates, který nahradil Donalda Rumsfelda, ve svých pamětech uvedl, že Dick Cheney požadoval bombardování Sýrie i Iránu.

Budování antiraketových systémů, vývoz „barevných“ demokratických revolucí do postsovětských zemí, úvahy o členství Gruzie a Ukrajiny v NATO logicky vedly v Rusku k pocitu ohrožení, takže se přestalo chovat jako partner. Putin to v roce 2007 na bezpečnostní konferenci v Mnichově řekl zcela jasně. Spojené státy hazardují se systémem mezinárodní bezpečnosti.

Svévolná mocenská politika dvojího metru – proč Bush zasahoval v Iráku, když za financováním terorismu stála především Saudská Arábie? - vedla ke ztrátě největší výhody USA - jejich přitažlivosti.

Tradiční konzervativní politika vyvažování zájmů a aktivistická politika výroby demokracií vojenskou silou jsou neslučitelné.

K dědictví osmi let Bushova prezidentství patří nejen rozkolísání dosavadní architektury mezinárodního řádu, ale i finanční krize způsobená podceněním regulace finančních trhů. Snižování daní spolu s obrovskými vojenskými výdaji vedlo k raketovému růstu zadlužení. Barack Obama se s takovým dědictvím dokázal vyrovnat jen částečně. Těžko by to asi zvládal jakýkoliv jiný prezident. Za odcizením Ruska nestojí Obamova slabost, ale spíš Putinova nevíra, že se s výměnou americké administrativy unilateralismus nevrátí. Ostatně ani Obama se z nekonzervativní logiky nedokázal zcela vymanit.

Náměstek ministra zahraničí Petr Drulák se nedávno pokusil o redefinici politiky obhajoby lidských práv. Bylo na čase. Francis Fukuyama jeden ze zakladatelů Projektu, se rozešel s neokonzervativci již v roce 2006. Vytkl jim – právem – že zcela pohrdli základními konzervativními hodnotami a stali se sociálními inženýry, přitom neschopnými zajistit státní instituce potřebné pro elementární fungování demokracie. Drulák, jeden z mála znalců americké zahraniční politiky, psal kritické články o neokonzervativcích ještě v době, kdy byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů.

Jeho pokus vyvolal pozoruhodné reakce. V polemice s ním napsal prof. Přibáň esej Ušpiněná lidská práva. Prohlásil v ní, že „Lidským právům lze porozumět jen v jejich „ušpiněné“ pestrosti a rozmanitosti, v jaké o nich komunikuje současná globální společnost.“ Převedl tím Drulákův zájem vyvázat lidská práva ze stínu Bushovy doktríny do slepé uličky polemiky, lze-li nějakou vládu označit za nepokryteckou. Nad tím nelze než žasnout. Kolik set tisíc lidí musí v důsledku nějaké politiky zemřít, aby pan profesor uznal, že už nejde o „ušpinění“, ale že se rétorika lidských práv stala pláštíkem pro mocenské hry?

Jiří Pehe, který s ním souhlasí, vytýká ve zmíněném článku občanům České republiky, že nepochopili západní demokracii. Myslím, že jim křivdí. Pochybnosti o současné hodnotové orientaci Západu nevyplývají ani ze zchátralých byzantských útrob české společnosti, ani z nostalgie po vládě silné ruky. Občané spíš nejsou ochotni přijmout, kam nekonzervativní obrat americkou zahraniční politiku – a s ní bohužel i politiku Západu - přivedl. Základní rozdíl spočívá v názoru, jestli se chování Ruska má interpretovat jako pokus o obnovu Sovětského svazu, popřípadě celého bývalého východního bloku, nebo jako reakce na ohrožení, které neokonzervativci lehkomyslným pohrdáním mezinárodním bezpečnostním uspořádáním vytvořili.

Nemalá část české veřejnosti v souladu např. s názory prof. Johna Mearsheimera není ochotna přijmout, že za současnou krizi mezinárodních vztahů nenese vinu Západ. Mearsheimer vychází z tradiční americké realistické školy zahraniční politiky, která tvrdí, že kdykoliv se klíčový koncept amerických národních zájmů přímo propojil s univerzálními morálními principy a hodnotami, vedlo to k největším chybám v americké zahraniční politice. Prostě použití síly v reakci na Pearl Harbor není srovnatelné s použitím síly v Iráku po 11. září.

Putin si v Rusku svým razantním vystoupením získal mimořádnou popularitu. I když se jeho motivy dají pochopit, nemůže se tím ospravedlnit, že sám podstatně přispívá k demontáži mezinárodní bezpečnosti. Hraje velmi riskantní hru s otevřeným koncem, který sám nepochybně vůbec nedohlíží. Jeho kritika však nebude věrohodná, pokud se nevezme v potaz, do jaké míry se jejím spouštěčem stala chybná politika Západu, jak se o to snaží prof. Mearsheimer.

Nevím, jaké byzantské útroby objeví Jiří Pehe v prof. Mearsheimerovi. Ovšem pokud komentátor bude jednostranně volat po oddanosti západním hodnotám a přitom ignorovat činy, které s těmito hodnotami nemají nic společného, stěží si zachová přesvědčivost.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy