Zbraně na Ukrajinu + Deformované dějiny
Psáno pro Právo
Prof. Rychlík uveřejniil polemiku s mým článkem Deformované dějiny, který jsem na Aktuálně nepublikoval, což pro případné zájemce tímto činím. Vzhledem k tomu, že se můj text stručně zmiňuje o současném konfliktu NATO Rusko, publikuji i dřívější text bez něhož je pochopení mé argumentace obtížné.
Zbraně na Ukrajinu?
Václav Žák
V roce 2002 napsal Robert Kagan do Policy Review článek o tom, že Američani jsou z Marsu, zatímco Evropané z Venuše. Chtěl tím doložit, že se Evropané snaží postupovat v intencích Kantova eseje o trvalém míru a spoléhat na mezinárodní právo a vyjednávání, zatímco Američani chápou, že žijeme v hobbesovském světě boje každého s každým, v němž obranu a šíření liberálního řádu garantuje vojenská síla a ochota ji použít. Byla to jasná zpráva: Evropané nedělají reálnou politiku, ale žijí ve vysněném ideálním světě.
Reflektoval tím rozdílný přístup Evropy a USA ke krizi na Balkáně. Vypadalo to tak, jako kdyby americká rozhodnost ukazovala neschopné Evropě, jak vyřešit balkánskou krizi. Kdo je slabý, hledá konsensus a snaží se vládou práva nahradit drsnou mocenskou hru. Jenže v posledku rozhoduje síla, přesněji vojenská síla. A pokud je tomu tak, je lepší, když ji vlastníme my a použijeme ji k šíření našich hodnot.
Robert Kagan patří mezi přední neokonzervativní autory a měl významný vliv na formování americké zahraniční politiky na začátku éry prezidenta George Bushe, tedy tzv. Bushovy doktríny přijaté po útoku islamistů na Světové obchodní centrum a vyhlášení boje proti teroru. Možnosti, že se teroristé či diktátoři dostanou ke zbraním hromadného ničení, je třeba zabránit za každou cenu, i za cenu preemptivního útoku (tedy útoku odvracejícího bezprostředně hrozící nebezpečí). Z toho ovšem nutně plyne unilateralismus, tedy přesvědčení, že USA musí v případě nutnosti jednat samy a nemohou se nechat zdržovat multilaterárními institucemi, jako OSN. Doktrína zahrnovala i revoluční představu přinést do každého koutu světa americké hodnoty svobodného obchodu, tržní ekonomiky, právního státu, svobody slova, svobody vyznání, rovnosti před zákonem, respektu k ženám a ochrany vlastnictví. To vše opřené o politiku mající zajistit, že americké globální dominanci nevyroste konkurent. To je ale přece imperiální program.
V tomto kontextu Bush prosadil nelegální intervenci do Iráku a vypověděl smlouvu omezující stavbu protiraketových systémů. Tím se zásadním způsobem narušila strategická rovnováha s Ruskem. Což spolu s kroky rozšiřování NATO na Ukrajinu a do Gruzie vedlo k tomu, že Rusko, které při intervenci do Afghánistánu s USA spolupracovalo, začalo postupně chápat NATO jako protivníka.
Podíváme-li se s odstupem na výsledky americké silové politiky, pravděpodobně budeme posuzovat koncept šíření amerických hodnot vojenskou silou podstatně skeptičtěji než kdysi Robert Kagan.
Německo a Francie se od počátku stavěly ostře proti intervenci do Iráku. Spojené státy se nakonec rozhodly ignorovat i partnery v NATO a bez mandátu Rady bezpečnosti OSN intervencí provedly.
Důsledky, k nimž intervence vedla, jsou doslova katastrofické: povedlo se sice velmi jednoduše svrhnout režim Saddáma Husajna. Jenže cílem operace mělo být potlačení teroru. Ve skutečnosti současné studie ukazují, že došlo k naprostému opaku: válka se stala generátorem terorismu.
Britský historik Niall Ferguson v roce 2007 varoval, na základě analýzy vztahu mezi počtem amerických vojáků v Iráku a sektářským násilím, že předčasné snížení stavu amerických vojsk může vést k rozvratu stability celého regionu a nastolení situace podobné ve Rwandě.
Jenže naprostá většina Američanů považovala válku za chybu, a požadovala její ukončení. Neochota nést důsledky intervence vedla k mnohonásobnému rozšíření politicky motivovaného terorismu až k islámskému státu. Ukázalo se, že sázka na sílu, která vypadala tak lákavě jako rychlé řešení mezinárodních konfliktů namísto neustálých jednání Evropanů, byla falešným řešením a nejenže problémy nevyřešila, ale dokonce je znásobila.
Jakou platnost má v této souvislosti často opakovaný argument, že Američané vlastně neintervenují, protože dobyté území neobsadí. Není to spíš ukázka nezodpovědnosti, než doklad neexistence imperiálních ambicí?
Teď se podobná situace reprodukuje okolo konfliktu na Ukrajině. Opět se Francie s Německem postavily při řešení konfliktu na stranu hledání politického řešení. Kancléřka Merkelová je přesvědčena, že se vojenskou akcí konflikt vyřešit nedá. Na bezpečnostní konferenci v Mnichově prohlásila, že si nedovede představit, jak by musela být Ukrajina vyzbrojena, aby Putin začal mít obavy, že vojensky prohraje. Její herní strategie je jasná, bezpečnost v Evropě musí zahrnovat Rusko, není možná bez Ruska, natož proti Rusku.
Strategie senátora McCaina, který její politiku označil za "bláznovství", je nepochybně jiná, On chce především oslabit Rusko, protože sdílí cíl Bushovy strategie o americké globální dominanci. Proto podporuje vehementně dodávky zbraní na Ukrajinu. USA už cvičí ukrajinskou armádu. Zatím se jednotky pravidelné ruské armády na Ukrajině neangažují, jenom jednotlivci. McCain v projevu na konferenci prohlásil, že v boji musí zemřít tolik Rusů, aby Putin musel válku domácímu obyvatelstvu přiznat.
Jinými slovy chce podstatné zostření konfliktu a klasickou proxy válku. USA budou válčit s Ruskem prostřednictvím Ukrajinců na obou stranách. Co to bude znamenat? Ještě větší rozvrat Ukrajiny, utečence, o které se bude muset starat buď Rusko, nebo Evropská unie. Do budoucnosti to zatíží jednoho, nebo druhého. McCain kvůli tomu plakat nebude.
Poznamenejme na závěr, že McCainova strategie je mimořádně riskantní. Současné hrátky pilotů stíhaček Ruska a NATO nad Baltem mohou skončit střetem popř. chybným odpálením rakety na cíl v Rusku nebo v některé zemi NATO. Co bude dál? Nestane se z toho nový sarajevský atentát? Nálada v mnoha zemích se nebezpečně blíží náladě před první světovou válkou. Americké veřejné mínění, stále zamořené neokonzervativním triumfalismem nad údajnou výhrou ve studené válce, tlačí prezidenta do siláckých výroků na adresu Ruska.
Zajímavé je, že převládající diskurs klade za ukrajinskou krizi výhradně vinu prezidentu Putinovi. To je ovšem poněkud zvláštní. Pokud Robert Kagan prohlásil, že USA žijí v hobbesovském světě v němž rozhoduje vojenská síla, a vyjednávání je výrazem slabosti, jak v něm mohou nežít ostatní velmoci? Prezident Putin prohlásil na konferenci v Mnichově v roce 2007, že USA rozbily mezinárodní bezpečnostní architekturu a Rusko se podle toho bude muset zařídit. Tenkrát se mu nejvíc smál ministr zahraničí Schwarzenberg. Přitom právě on – se znalostí ruských dějin – mohl a měl mít porozumění pro bezpečnostní obavy Ruska.
Dnes britská Sněmovna lordů tvrdě kritizuje Británii i Evropskou unii, že „vkráčela do krize jako náměsíčníci“. To je jistě pravda. Jenže ani britští lordi si nekladou otázku, co stojí za obratem v přístupu Ruska k NATO a k Evropské unii. Pokud přece USA a Evropská unie vystupují jako představitelé Západu, co garantuje ujišťování EU, že „vláda práva nahradila drsné mocenské hry“, když to USA považují za hloupost?
Evropská unie je v mimořádně složité situaci. Merkelová nemůže zajistit, že se Američané nebudou chovat jako Marťané. Tím pádem nemůže zajistit, že z toho Rusko nevyvodí vlastní závěry, které budou brát na mezinárodní právo takové ohledy, jak to činil Bush. Rozpoutat válku je mnohem jednodušší než udržet mír. Stojí na dvou lodích, které se rozjíždějí. Zatím se drží a Česká republika by ji měla podpořit. Jak dlouho se to ale dá vydržet?
**************//////////////////////**********************
Deformované dějiny
Právo 23.5. 2015
Při poslouchání komentářů k sedmdesátému výročí skončení druhé světové války se lze stěží ubránit dojmu, že žijeme v čím dál nenormálnější době.
Interpretace války během minulého režimu byla poměrně přímočará: hitlerovské Německo rozpoutalo válku, jejíž první obětí jsme byli my. V Mnichově nás spojenci zradili. Hlavní tíhu války nesl Sovětský svaz. Jsme mu vděční, protože bez obětí vojáků Rudé armády bychom podlehli genocidě. Sporadicky se tu a tam zmínili i další spojenci, ale jejich podíl na osvobození se bagatelizoval.
Pochopitelně, takový obraz dějin měl mnoho hluchých míst. Po roce 1989 však, bohužel, neslyšíme realističtější líčení historie. Spíš naopak. Dějiny se obracejí naruby. Chování Británie a Francie během mnichovské krize ustupuje do pozadí. Ale když československá vláda ústy ministra Dérera v roce 1938 zdůvodňovala, proč jsme se nebránili, prohlásila, že bojovat s podporou SSSR by nás vystavilo kritice našich spojenců, Francie a Anglie, že zanášíme bolševismus do střední Evropy!
Co si z toho mohl průměrný Čech a Slovák do poválečného období odnést za poučení? Že se má zase spoléhat na Francii s Anglií? Komentátoři nevybíravě kritizují „národně socialistickou revoluci“ a prezidenta Beneše za jeho orientaci na SSSR. Někteří se dostali tak daleko, že 9. květen 1945 označují za dobytí Prahy Rudou armádou.
Často se tvrdí, že veřejnost nebyla informována o sovětském Rusku. To je omyl. Byla, a hodně podrobně. Jenže jí informace, bohužel, poskytovala Liga proti bolševismu a Karl Hermann Frank. Zajistili tím, že se v celé tříleté epizodě třetí republiky nikdo neodvážil SSSR kritizovat. Dostal by okamžitě nálepku nacisty.
Britský lev zařval, ale neudělal nic
Zdůrazňuje se pakt Ribbentrop–Molotov jako rozdělení sfér vlivu mezi dva „v principu stejné režimy“. Pro změnu se zveličuje vliv západní pomoci na výsledek války v SSSR, ačkoliv se jednalo o zhruba 4 % válečných potřeb Rudé armády.
Zcela se ignoruje, že Stalin neměl žádný důvod věřit svým spojencům potom, co válka skončila. Osvobození západu Čech Američany, pražské povstání a akce Vlasovovy armády se interpretují bezmála jako nejdůležitější faktory osvobození země, ačkoliv bez vítězného tažení Rudé armády by žádná z těchto akcí neměla nejmenší naději na úspěch.
Co je výsledkem? Falešný obraz dějin, jenom jinak než za komunistů.
Všimněme si podrobněji pověstného paktu Ribbentrop– Molotov. V bestselleru Dějiny Anglie v letech 1914–1945 jeden z nejproslulejších britských historiků, A. J. P. Taylor, líčí, jak hluboce Chamberlain nedůvěřoval Sovětskému svazu.
Po obsazení zbytku Československa a vytvoření protektorátu – což mimochodem mělo vést k britskému zásahu, neboť k tomu se Británie v Mnichově zavázala – se pozornost britské vlády upřela na Polsko a na jednání se SSSR. Polsku britská vláda slíbila pomoc. Britský lev zařval – a neudělal nic. Od března do srpna Polsko nedostalo jedinou pušku.
Jednání se SSSR vypadalo podobně. Británie požadovala, aby se SSSR zavázal pomoci, bude-li o to požádán. Stalin ale chtěl reciprocitu. To Britové odmítali. Ve druhém kole jednání se snažili vyřešit otázku nepřímé agrese. Britové se chtěli spojit se SSSR jenom tehdy, budeli napadeno Polsko a Poláci přijmou pomoc od SSSR. To se také nezdařilo.
Když Molotov, který počátkem května 1939 vystřídal Litvinova jako ministr zahraničních věcí, nabídl jednání o vojenských otázkách, že se další problémy vyřeší časem, francouzská a britská delegace na tato jednání odjela do Leningradu po moři s instrukcí, aby se jednání protahovala. Přijeli tam v polovině srpna 1939. Vorošilov se zeptal: může Rudá armáda postoupit přes severní Polsko a Halič, aby se dostala do kontaktu s nepřítelem? Britové a Francouzi neuměli odpovědět. Poláci nechtěli o pomoci Rudé armády ani slyšet.
Osudné hrátky s Německem
Jak si asi Stalin měl vysvětlit postoj Británie? Chamberlain odmítl dovolit ministru zahraničí Edenovi, aby letěl na jednání do Moskvy. Chtěl jednání protahovat, myslel si, že Hitler se lekne hrozby. Taylor netvrdí, že se Británie snažila uvolnit Hitlerovi ruce pro konflikt se Stalinem. Spíš věřila, že bude-li mít štěstí, dva diktátoři se střetnou.
Do Německa se posílaly zprávy, že by Británie neměla nic proti tomu, kdyby si Německo zajistilo vliv ve východní a jihovýchodní Evropě, mělo kolonie v Africe a že by dostalo půjčku jednu miliardy liber na odzbrojení. V tom případě by Británie zapomněla na garance Polsku, a kdyby se Německo k těm méně civilizovaným rasám (tedy i k nám) chovalo uměřeněji, pak by taky dostalo Gdaňsk.
Mohl tomu Stalin rozumět jinak, zejména po zkušenostech s Mnichovem, kdy ho Británie s Francií zcela ignorovaly, ačkoliv Francie byla se SSSR vázána smlouvou, než že má být předhozen Hitlerovi? Stěží. Tak zareagoval protitahem: den po ztroskotání francouzsko-britskosovětských rozhovorů byl Ribbentrop pozván do Moskvy.
V současné teorii mezinárodních vztahů se jak mnichovská dohoda, tak pakt Ribbentrop– Molotov označují jako buck passing – přeložme volně podstrčení černého Petra. V Mnichově se ho Francie s Anglií pokusily podstrčit Stalinovi, v Moskvě ho Stalin paktem s Hitlerem vrátil zpátky do Paříže a do Londýna. Je to cynické, ale jaká jiná je velmocenská politika?
Proč jsou prakticky všichni čeští komentátoři ochotni líčit pakt jako důkaz perfidnosti Stalina a jeho touhy rozdělit si s Hitlerem svět? Není mnohem přirozenější pochopit pakt jako obranné opatření vytvořením nárazníkového pásma?
Existuje snad jediný důkaz o předválečném plánu Stalina podrobit si Evropu? Obsazení půlky Evropy jako výsledek války přece nelze ztotožnit s předválečnými cíli!
Je prokazatelná nepravda, že pouze Putin hodnotí pakt Ribbentrop–Molotov jako racionální akt ze strany Stalina. Konec konců není reakci Ruska na snahu začlenit Ukrajinu do NATO taky adekvátnější vysvětlit obrannou reakcí na expanzi NATO než snahou o obnovu sovětského impéria?
Řekl bych, že tendenční interpretace dějin je tristním důkazem, jak se dějiny zase staly služkou politiky.
Prof. Rychlík uveřejniil polemiku s mým článkem Deformované dějiny, který jsem na Aktuálně nepublikoval, což pro případné zájemce tímto činím. Vzhledem k tomu, že se můj text stručně zmiňuje o současném konfliktu NATO Rusko, publikuji i dřívější text bez něhož je pochopení mé argumentace obtížné.
Zbraně na Ukrajinu?
Václav Žák
V roce 2002 napsal Robert Kagan do Policy Review článek o tom, že Američani jsou z Marsu, zatímco Evropané z Venuše. Chtěl tím doložit, že se Evropané snaží postupovat v intencích Kantova eseje o trvalém míru a spoléhat na mezinárodní právo a vyjednávání, zatímco Američani chápou, že žijeme v hobbesovském světě boje každého s každým, v němž obranu a šíření liberálního řádu garantuje vojenská síla a ochota ji použít. Byla to jasná zpráva: Evropané nedělají reálnou politiku, ale žijí ve vysněném ideálním světě.
Reflektoval tím rozdílný přístup Evropy a USA ke krizi na Balkáně. Vypadalo to tak, jako kdyby americká rozhodnost ukazovala neschopné Evropě, jak vyřešit balkánskou krizi. Kdo je slabý, hledá konsensus a snaží se vládou práva nahradit drsnou mocenskou hru. Jenže v posledku rozhoduje síla, přesněji vojenská síla. A pokud je tomu tak, je lepší, když ji vlastníme my a použijeme ji k šíření našich hodnot.
Robert Kagan patří mezi přední neokonzervativní autory a měl významný vliv na formování americké zahraniční politiky na začátku éry prezidenta George Bushe, tedy tzv. Bushovy doktríny přijaté po útoku islamistů na Světové obchodní centrum a vyhlášení boje proti teroru. Možnosti, že se teroristé či diktátoři dostanou ke zbraním hromadného ničení, je třeba zabránit za každou cenu, i za cenu preemptivního útoku (tedy útoku odvracejícího bezprostředně hrozící nebezpečí). Z toho ovšem nutně plyne unilateralismus, tedy přesvědčení, že USA musí v případě nutnosti jednat samy a nemohou se nechat zdržovat multilaterárními institucemi, jako OSN. Doktrína zahrnovala i revoluční představu přinést do každého koutu světa americké hodnoty svobodného obchodu, tržní ekonomiky, právního státu, svobody slova, svobody vyznání, rovnosti před zákonem, respektu k ženám a ochrany vlastnictví. To vše opřené o politiku mající zajistit, že americké globální dominanci nevyroste konkurent. To je ale přece imperiální program.
V tomto kontextu Bush prosadil nelegální intervenci do Iráku a vypověděl smlouvu omezující stavbu protiraketových systémů. Tím se zásadním způsobem narušila strategická rovnováha s Ruskem. Což spolu s kroky rozšiřování NATO na Ukrajinu a do Gruzie vedlo k tomu, že Rusko, které při intervenci do Afghánistánu s USA spolupracovalo, začalo postupně chápat NATO jako protivníka.
Podíváme-li se s odstupem na výsledky americké silové politiky, pravděpodobně budeme posuzovat koncept šíření amerických hodnot vojenskou silou podstatně skeptičtěji než kdysi Robert Kagan.
Německo a Francie se od počátku stavěly ostře proti intervenci do Iráku. Spojené státy se nakonec rozhodly ignorovat i partnery v NATO a bez mandátu Rady bezpečnosti OSN intervencí provedly.
Důsledky, k nimž intervence vedla, jsou doslova katastrofické: povedlo se sice velmi jednoduše svrhnout režim Saddáma Husajna. Jenže cílem operace mělo být potlačení teroru. Ve skutečnosti současné studie ukazují, že došlo k naprostému opaku: válka se stala generátorem terorismu.
Britský historik Niall Ferguson v roce 2007 varoval, na základě analýzy vztahu mezi počtem amerických vojáků v Iráku a sektářským násilím, že předčasné snížení stavu amerických vojsk může vést k rozvratu stability celého regionu a nastolení situace podobné ve Rwandě.
Jenže naprostá většina Američanů považovala válku za chybu, a požadovala její ukončení. Neochota nést důsledky intervence vedla k mnohonásobnému rozšíření politicky motivovaného terorismu až k islámskému státu. Ukázalo se, že sázka na sílu, která vypadala tak lákavě jako rychlé řešení mezinárodních konfliktů namísto neustálých jednání Evropanů, byla falešným řešením a nejenže problémy nevyřešila, ale dokonce je znásobila.
Jakou platnost má v této souvislosti často opakovaný argument, že Američané vlastně neintervenují, protože dobyté území neobsadí. Není to spíš ukázka nezodpovědnosti, než doklad neexistence imperiálních ambicí?
Teď se podobná situace reprodukuje okolo konfliktu na Ukrajině. Opět se Francie s Německem postavily při řešení konfliktu na stranu hledání politického řešení. Kancléřka Merkelová je přesvědčena, že se vojenskou akcí konflikt vyřešit nedá. Na bezpečnostní konferenci v Mnichově prohlásila, že si nedovede představit, jak by musela být Ukrajina vyzbrojena, aby Putin začal mít obavy, že vojensky prohraje. Její herní strategie je jasná, bezpečnost v Evropě musí zahrnovat Rusko, není možná bez Ruska, natož proti Rusku.
Strategie senátora McCaina, který její politiku označil za "bláznovství", je nepochybně jiná, On chce především oslabit Rusko, protože sdílí cíl Bushovy strategie o americké globální dominanci. Proto podporuje vehementně dodávky zbraní na Ukrajinu. USA už cvičí ukrajinskou armádu. Zatím se jednotky pravidelné ruské armády na Ukrajině neangažují, jenom jednotlivci. McCain v projevu na konferenci prohlásil, že v boji musí zemřít tolik Rusů, aby Putin musel válku domácímu obyvatelstvu přiznat.
Jinými slovy chce podstatné zostření konfliktu a klasickou proxy válku. USA budou válčit s Ruskem prostřednictvím Ukrajinců na obou stranách. Co to bude znamenat? Ještě větší rozvrat Ukrajiny, utečence, o které se bude muset starat buď Rusko, nebo Evropská unie. Do budoucnosti to zatíží jednoho, nebo druhého. McCain kvůli tomu plakat nebude.
Poznamenejme na závěr, že McCainova strategie je mimořádně riskantní. Současné hrátky pilotů stíhaček Ruska a NATO nad Baltem mohou skončit střetem popř. chybným odpálením rakety na cíl v Rusku nebo v některé zemi NATO. Co bude dál? Nestane se z toho nový sarajevský atentát? Nálada v mnoha zemích se nebezpečně blíží náladě před první světovou válkou. Americké veřejné mínění, stále zamořené neokonzervativním triumfalismem nad údajnou výhrou ve studené válce, tlačí prezidenta do siláckých výroků na adresu Ruska.
Zajímavé je, že převládající diskurs klade za ukrajinskou krizi výhradně vinu prezidentu Putinovi. To je ovšem poněkud zvláštní. Pokud Robert Kagan prohlásil, že USA žijí v hobbesovském světě v němž rozhoduje vojenská síla, a vyjednávání je výrazem slabosti, jak v něm mohou nežít ostatní velmoci? Prezident Putin prohlásil na konferenci v Mnichově v roce 2007, že USA rozbily mezinárodní bezpečnostní architekturu a Rusko se podle toho bude muset zařídit. Tenkrát se mu nejvíc smál ministr zahraničí Schwarzenberg. Přitom právě on – se znalostí ruských dějin – mohl a měl mít porozumění pro bezpečnostní obavy Ruska.
Dnes britská Sněmovna lordů tvrdě kritizuje Británii i Evropskou unii, že „vkráčela do krize jako náměsíčníci“. To je jistě pravda. Jenže ani britští lordi si nekladou otázku, co stojí za obratem v přístupu Ruska k NATO a k Evropské unii. Pokud přece USA a Evropská unie vystupují jako představitelé Západu, co garantuje ujišťování EU, že „vláda práva nahradila drsné mocenské hry“, když to USA považují za hloupost?
Evropská unie je v mimořádně složité situaci. Merkelová nemůže zajistit, že se Američané nebudou chovat jako Marťané. Tím pádem nemůže zajistit, že z toho Rusko nevyvodí vlastní závěry, které budou brát na mezinárodní právo takové ohledy, jak to činil Bush. Rozpoutat válku je mnohem jednodušší než udržet mír. Stojí na dvou lodích, které se rozjíždějí. Zatím se drží a Česká republika by ji měla podpořit. Jak dlouho se to ale dá vydržet?
**************//////////////////////**********************
Deformované dějiny
Právo 23.5. 2015
Při poslouchání komentářů k sedmdesátému výročí skončení druhé světové války se lze stěží ubránit dojmu, že žijeme v čím dál nenormálnější době.
Interpretace války během minulého režimu byla poměrně přímočará: hitlerovské Německo rozpoutalo válku, jejíž první obětí jsme byli my. V Mnichově nás spojenci zradili. Hlavní tíhu války nesl Sovětský svaz. Jsme mu vděční, protože bez obětí vojáků Rudé armády bychom podlehli genocidě. Sporadicky se tu a tam zmínili i další spojenci, ale jejich podíl na osvobození se bagatelizoval.
Pochopitelně, takový obraz dějin měl mnoho hluchých míst. Po roce 1989 však, bohužel, neslyšíme realističtější líčení historie. Spíš naopak. Dějiny se obracejí naruby. Chování Británie a Francie během mnichovské krize ustupuje do pozadí. Ale když československá vláda ústy ministra Dérera v roce 1938 zdůvodňovala, proč jsme se nebránili, prohlásila, že bojovat s podporou SSSR by nás vystavilo kritice našich spojenců, Francie a Anglie, že zanášíme bolševismus do střední Evropy!
Co si z toho mohl průměrný Čech a Slovák do poválečného období odnést za poučení? Že se má zase spoléhat na Francii s Anglií? Komentátoři nevybíravě kritizují „národně socialistickou revoluci“ a prezidenta Beneše za jeho orientaci na SSSR. Někteří se dostali tak daleko, že 9. květen 1945 označují za dobytí Prahy Rudou armádou.
Často se tvrdí, že veřejnost nebyla informována o sovětském Rusku. To je omyl. Byla, a hodně podrobně. Jenže jí informace, bohužel, poskytovala Liga proti bolševismu a Karl Hermann Frank. Zajistili tím, že se v celé tříleté epizodě třetí republiky nikdo neodvážil SSSR kritizovat. Dostal by okamžitě nálepku nacisty.
Britský lev zařval, ale neudělal nic
Zdůrazňuje se pakt Ribbentrop–Molotov jako rozdělení sfér vlivu mezi dva „v principu stejné režimy“. Pro změnu se zveličuje vliv západní pomoci na výsledek války v SSSR, ačkoliv se jednalo o zhruba 4 % válečných potřeb Rudé armády.
Zcela se ignoruje, že Stalin neměl žádný důvod věřit svým spojencům potom, co válka skončila. Osvobození západu Čech Američany, pražské povstání a akce Vlasovovy armády se interpretují bezmála jako nejdůležitější faktory osvobození země, ačkoliv bez vítězného tažení Rudé armády by žádná z těchto akcí neměla nejmenší naději na úspěch.
Co je výsledkem? Falešný obraz dějin, jenom jinak než za komunistů.
Všimněme si podrobněji pověstného paktu Ribbentrop– Molotov. V bestselleru Dějiny Anglie v letech 1914–1945 jeden z nejproslulejších britských historiků, A. J. P. Taylor, líčí, jak hluboce Chamberlain nedůvěřoval Sovětskému svazu.
Po obsazení zbytku Československa a vytvoření protektorátu – což mimochodem mělo vést k britskému zásahu, neboť k tomu se Británie v Mnichově zavázala – se pozornost britské vlády upřela na Polsko a na jednání se SSSR. Polsku britská vláda slíbila pomoc. Britský lev zařval – a neudělal nic. Od března do srpna Polsko nedostalo jedinou pušku.
Jednání se SSSR vypadalo podobně. Británie požadovala, aby se SSSR zavázal pomoci, bude-li o to požádán. Stalin ale chtěl reciprocitu. To Britové odmítali. Ve druhém kole jednání se snažili vyřešit otázku nepřímé agrese. Britové se chtěli spojit se SSSR jenom tehdy, budeli napadeno Polsko a Poláci přijmou pomoc od SSSR. To se také nezdařilo.
Když Molotov, který počátkem května 1939 vystřídal Litvinova jako ministr zahraničních věcí, nabídl jednání o vojenských otázkách, že se další problémy vyřeší časem, francouzská a britská delegace na tato jednání odjela do Leningradu po moři s instrukcí, aby se jednání protahovala. Přijeli tam v polovině srpna 1939. Vorošilov se zeptal: může Rudá armáda postoupit přes severní Polsko a Halič, aby se dostala do kontaktu s nepřítelem? Britové a Francouzi neuměli odpovědět. Poláci nechtěli o pomoci Rudé armády ani slyšet.
Osudné hrátky s Německem
Jak si asi Stalin měl vysvětlit postoj Británie? Chamberlain odmítl dovolit ministru zahraničí Edenovi, aby letěl na jednání do Moskvy. Chtěl jednání protahovat, myslel si, že Hitler se lekne hrozby. Taylor netvrdí, že se Británie snažila uvolnit Hitlerovi ruce pro konflikt se Stalinem. Spíš věřila, že bude-li mít štěstí, dva diktátoři se střetnou.
Do Německa se posílaly zprávy, že by Británie neměla nic proti tomu, kdyby si Německo zajistilo vliv ve východní a jihovýchodní Evropě, mělo kolonie v Africe a že by dostalo půjčku jednu miliardy liber na odzbrojení. V tom případě by Británie zapomněla na garance Polsku, a kdyby se Německo k těm méně civilizovaným rasám (tedy i k nám) chovalo uměřeněji, pak by taky dostalo Gdaňsk.
Mohl tomu Stalin rozumět jinak, zejména po zkušenostech s Mnichovem, kdy ho Británie s Francií zcela ignorovaly, ačkoliv Francie byla se SSSR vázána smlouvou, než že má být předhozen Hitlerovi? Stěží. Tak zareagoval protitahem: den po ztroskotání francouzsko-britskosovětských rozhovorů byl Ribbentrop pozván do Moskvy.
V současné teorii mezinárodních vztahů se jak mnichovská dohoda, tak pakt Ribbentrop– Molotov označují jako buck passing – přeložme volně podstrčení černého Petra. V Mnichově se ho Francie s Anglií pokusily podstrčit Stalinovi, v Moskvě ho Stalin paktem s Hitlerem vrátil zpátky do Paříže a do Londýna. Je to cynické, ale jaká jiná je velmocenská politika?
Proč jsou prakticky všichni čeští komentátoři ochotni líčit pakt jako důkaz perfidnosti Stalina a jeho touhy rozdělit si s Hitlerem svět? Není mnohem přirozenější pochopit pakt jako obranné opatření vytvořením nárazníkového pásma?
Existuje snad jediný důkaz o předválečném plánu Stalina podrobit si Evropu? Obsazení půlky Evropy jako výsledek války přece nelze ztotožnit s předválečnými cíli!
Je prokazatelná nepravda, že pouze Putin hodnotí pakt Ribbentrop–Molotov jako racionální akt ze strany Stalina. Konec konců není reakci Ruska na snahu začlenit Ukrajinu do NATO taky adekvátnější vysvětlit obrannou reakcí na expanzi NATO než snahou o obnovu sovětského impéria?
Řekl bych, že tendenční interpretace dějin je tristním důkazem, jak se dějiny zase staly služkou politiky.