Populismus, nebo chyby elit?

29. 04. 2017 | 18:21
Přečteno 4338 krát
Existoval slib, že se NATO nerozšírí na Východ?
Kdo to chce vědět, ať se podívá na video
https://www.youtube.com/watch?v=E-_j_Bu-eUY od 20:40 do 23:00
doporučuji mnohým diskutérům


K základní víře emigrantů, kteří začali osídlovat území dnešních Spojených států už počátkem 17. století, patřila víra, že jsou předvojem dějin, vyvolení Prozřetelností ke spáse světa.

Stejný motiv se projevuje i v manifestu „osudového údělu“ – populárním názoru devatenáctého století, že osud (bůh) Ameriku předurčil, aby opanovala kontinent od Atlantiku až po Pacifik.

Tony Blair, bývalý britský ministerský předseda, je vynikající řečník. Když přijel v roce 2003 do Washingtonu pronést řeč před oběma komorami Kongresu, věděl dobře, jak ji má gradovat. Během projevu byl mnohokrát přerušován potleskem, mnohdy dokonce potleskem ve stoje. Nejbouřlivější potlesk však sklidil, když se v závěru řeči odvolal na hluboké přesvědčení Američanů o jejich světodějné roli a z toho vyplývající odpovědnosti. Potlesk nebral konce.

Lidská práva jsou univerzální, říkal Blair. Platí pro muslimskou ženu stejně jako pro kohokoliv jiného. Zásah v Iráku v jejich jménu nemůže nikdo považovat za imperialismus, a když to dokážeme, svět nám pomůže.

Blairův postoj koincidoval nejen s vývojem v samotných Spojených státech, ale i v OSN. Genocida ve Rwandě, války na Balkáně, všechno jasná porušení Deklarace lidských práv vedly k úvahám, jak hájit lidská práva efektivně včetně možnosti prolomit státní suverenitu, je-li aktérem jejich porušování stát.

Úvahy vedly ke konceptu humanitární intervence tedy užití vojenské intervence jednoho státu proti jinému, přičemž hlavním veřejně deklarovaným účelem akce je ukončit porušování lidských práv tím státem, proti němuž je akce vedena. Po intervenci NATO v Kosovu se koncept stal jedním z klíčových témat diskusí o zahraniční politice, protože prolamuje státní suverenitu, na níž je většina mezinárodního práva postavena a otevírá prostor pro libovůli, jak ukázal „boj proti teroru“ v provedení administrativy prezidenta G. W. Bushe.

V rámci diskusí o obsahu humanitárních intervencí vypracovala Mezinárodní komise pro otázky intervencí a státní suverenity založená kanadskou vládou v roce 2001 koncept „odpovědnosti chránit“(R2P), který zahrnuje vojenské i nevojenské možnosti vnějšího ovlivňování chování států.

Prostě neschopnost mezinárodního společenství uspokojivě tj. v reálném čase řešit podobné krize, jako byla krize ve Rwandě, vedla k tendenci stále více povyšovat ochranu univerzálních lidských práv nad státní suverenitu. Jak se ukázalo, mělo to své důsledky.

Po rozpadu Sovětského svazu se neokonzervativci ve vládě prezidenta Bushe staršího rozhodli, že nadále nejsou vázáni dohodami, které s Gorbačovem uzavřeli. Paul Wolfowitz, náměstek ministra obrany Dicka Cheneyho vypracoval obranou doktrínu, která v principu znamenala politiku containmentu Ruska. Wolfowitz, který byl zklamán z rozhodnutí prezidenta ponechat Saddáma Husajna po válce za osvobození Kuvajtu u moci, plánoval, že USA mají několik let otevřené „okno příležitosti“ aby zatočily s režimy, které se držely v časech studené války s podporou Sovětského svazu. Např. Irákem, Iránem nebo Sýrií.

Ačkoliv široká mezinárodní koalice porazila Saddáma Husajna a osvobodila Kuvajt, republikáni prohráli volby. Do Bílého domu nastoupil demokrat Clinton. Ačkoliv z administrativy odešli neokonzervativci, na zahraniční politice se mnoho nezměnilo.

V USA si už na počátku devadesátých let někteří publicisté a politici uvědomili, že se po rozpadu sovětského bloku Spojené státy staly jedinou supervelmocí na světě. Tzv. unipolární moment a rozpad SSSR vyvolaly triumfalismus, přesvědčení, že Spojené státy zvítězily ve studené válce. Sporná teze, protože studená válka skončila mnohem dřív u jednacího stolu dohodami mezi Gorbačovem a Reaganem. Kdyby si Gorbačov nerozvázal ruce pro liberalizaci ukončením studené války, Sovětský svaz by nepřipustil stažení vojsk z východní Evropy, upozorňuje Reaganův velvyslanec v SSSR Jack Matlock.

Unipolární moment oživil představu o americké výjimečnosti. Spojené státy, benevolentní hegemon, se prý musí ujmout své odpovědnosti za světový řád a nesmí připustit, aby mu opět vyrostl soupeř. Nemohou se přitom spoléhat na nefunkční OSN. Záhy se ukazuje, že tato koncepce zahraniční politiky má své stoupence jak v táboře republikánů (neokonzervativce), tak v táboře demokratů (liberální intervencionisty). Kolem think tanku Projekt pro nové americké století se zformulovala „morálně ukotvená“ zahraniční politika připravená šířit dobro a americké hodnoty i s použitím síly.

Když se Clintonova administrativa rozhodla zahájit intervenci v bývalé Jugoslávii kvůli krizi v Kosovu, odůvodňuje to ministryně zahraničí Albrightová tím, že Spojené státy jsou „nepostradatelný národ“. Zcela v logice americké výjimečnosti. Intervence vedla k roztržce mezi Clintonem a Jelcinem.

Transformace ruské ekonomiky za široké účasti mezinárodních expertů, včetně ministrů americké vlády, měla doslova katastrofální důsledky. Mezi lety 1989 a 1999 se ruský HDP snížil o 45 %! Pro srovnání: v čase druhé světové války poklesl pouze o 24 %. V Rusku vznikla skupina superbohatých oligarchů a současně mnohonásobně vzrostl počet obyvatel žijících pod hranicí bídy. Rozšířilo se přesvědčení, že vlastně nešlo o žádnou demokracii, ale intriku Západu na naivního Gorbačova s cílem získat kontrolu nad ruským přírodním bohatstvím.

Neoliberální ekonomická politika, která byla integrální součástí aktivistické zahraniční politiky USA, prosazovala liberalizaci trhů. Už málokdo si vzpomněl, že v letech, kdy Spojené státy mířily za postavením průmyslové velmoci, chránily svůj trh vysokými cly. Výsledkem bylo zavalení trhů postkomunistických zemí západním zbožím, s příslušnými dopady na domácí průmysl. Nároky na investice, které by umožnily produkovat konkurenceschopné zboží, byly obrovské a pochopitelně nejobtížněji se sháněly právě v Rusku, v němž proces zavádění institucí potřebných pro provoz tržní ekonomiky, (bankovnictví, kontrola kapitálových trhů, soudnictví), běžel od nuly.

Když se Jelcin rozhodl předat moc Putinovi, stálo Rusko na pokraji kolapsu. V roce 1998 prošlo finančním bankrotem. Význam Ruska ve světovém hospodářství v porovnání s carským Ruskem poklesl na polovinu. Existovalo přitom reálné nebezpečí, že se Rusko stane dalším rozpadlým státem, v tomto případě ovšem s hrozivou možností ztráty kontroly nad arzenály jaderných zbraní a štěpitelného materiálu.

Politika „benevolentního hegemona“ má několik nepříjemných vedlejších efektů. Před morálními nároky vyplývajícími ze „západních hodnot“ málokdy obstojí i spojenci, což vede k pokrytectví a k dvojím standardům. (Absurdní začlenění Saudské Arábie do koalice posazující „západní hodnoty“ vedlo k tragickému podcenění role, jakou hrají Saudští Arabové v šíření radikálního islámu.) Veřejné mínění – a příslušná lobby - mají tendenci nutit vládu, aby napravovala kdekterý zlořád na světě, protože na tom mají svoje zájmy. Dřív nebo později to vede k přetížení agendy a k oslabení vlivu hegemona. Přitom hegemon, jsa přesvědčen o morální čistotě svých úmyslů, považuje státy, které se mu nechtějí podřídit, za nemravné bořitele světového řádu.

Jestli si hegemon osvojí moderní koncepce jako „odpovědnost chránit“, a bude např. tvrdit, že každý stát má právo vstoupit do té vojenské aliance, po které touží, vyvolává tím pocit ohrožení u zemí, které vyznávají tradiční pojetí státní suverenity zahrnující zóny vlivu, nota bene, když hegemon sám žádné přiblížení cizí mocnosti ke svému území nepřipouští. Viz morální hazard, který vyvolal slib NATO přijmout Gruzii, což vedlo k jejímu útoku na Jižní Osetii. Ruská politika se poté ostře mění. Na pokus NATO a EU dostat Ukrajinu do své sféry vlivu, který vedl ke svržení prezidenta Janukovyče Rusko zareagovalo obsazením Krymu. Ačkoliv strategie benevolentního hegemona musí nutně vést ke konfliktu, vina za krizi se jednoznačně připisuje Rusku.

Pokud se zahraniční a v principu i ekonomická politika hlavních politických stran Západu po několik desítek let od sebe nedá prakticky odlišit, může to vést k nemilým důsledkům. Svádět všechno na populismus je příliš laciné. Do nekonečna skloňovaná globalizace jistě přinesla dosud nevídanou prosperitu, bohužel s naprosto nerovnoměrně rozdělenými plody. Prof Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, mnoho let varuje před rostoucí nerovností vyplývající z neoliberální představy spoléhání na trhy. Podle studie Pew Trust vymazala velká recese dvacet let růstu spotřeby, a vrátila ji na úroveň roku 1990. Více než polovina amerických domácností nemá likvidní úspory, jimiž by nahradila výpadek měsíčního příjmu. Přitom dvaceti procentům nejbohatších Američanů, kteří vlastní 85 % bohatství země příjmy nadprůměrně rostou. Asi něco není v pořádku.

V poslední době k tomu přidal i podstatnou kritiku eura. Ukazuje, že ve stávající podobě nemůže fungovat, že je hlavním viníkem obrovské nezaměstnanosti mladé generace v jižních státech EU, hluboké krize Řecka, současně nepřiměřeného bohatnutí Německa. Ačkoliv euro bylo přijímáno v dobré víře, politické elity nedomyslely, jaké může mít důsledky. Růst populismu podle mne spíš ukazuje neschopnost elit řešit potíže, do nichž se EU a USA dostaly.

Podívejme se na Řecko. Vstupem do eurozóny se Řekové vzdali své státní suverenity, aniž by je na to někdo připravil, říká Stiglitz. A tak ať si teď ve volbách zvolí jakoukoliv stranu, vláda nakonec udělá, co jí řekne MMF, Evropská komise a Evropská centrální banka, jinak země zkrachuje. Kam se poděla demokracie?

Frustrace z nemožnosti ovlivnit politiku volbou tradičních stran je nepochybně jedním z důležitých motivů pro úspěch populistických vůdců jako je Donald Trump. Sociologové ve Spojených státech i v Evropě objevují fenomén, o kterém si mysleli, že z politické arény zmizel: slabost univerzálních liberálních principů vůči potřebě vymezovat se společně proti jiným. Jde v principu o stejný proces, jímž se vymezují vůči sobě fanoušci fotbalových klubů. Liberál na fotbale by měl oceňovat pohlednou a férovou hru lhostejno od kterého mužstva. Kolik takových diváků ale na fotbal chodí? Stoupenec globální ekonomiky by měl oceňovat rostoucí životní úroveň Číny. Je však pravděpodobné, že to budou dělat lidé, kteří mají pocit, že to je na jejich úkor?

Utěšovat se, že Trump ve skutečnosti volby prohrál, a věci rychle vrátí k normálu, je naivní. Dokud politické elity nezačnou řešit dopady přetížení integračních procesů, důvěra veřejnosti se nevrátí.

Příchod prezidenta Trumpa do Bílého domu měl znamenat návrat realismu do zahraniční politiky Spojených států. Bohužel, nevypadá to tak. Spíš se zdá, že prezident věří ve „střet civilizací“ konkrétně židovsko-křesťanské (kam zřejmě počítá i pravoslaví) a islámské. Na dosavadní systém aliancí se dívá s podezřením. Jeho zamýšlený velvyslanec do EU prohlásil, že EU je stejná jako Sovětský svaz a potřebuje zkrotit. Roli v tom jistě hraje obrovský německý přebytek v bilanci zahraničního obchodu, podle Trumpa vzniklý podhodnoceným eurem a nízkým vojenským rozpočtem. Trump ve snaze co nejrychleji prosadit změnu kursu napíná ústavní systém USA na maximum. Těžko předpovědět, jak Trumpův zápas se zastánci hegemoniální politiky skončí, ale důvodů pro optimismus je dost málo, ať to dopadne jakkoliv.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy