Masarykův (danajský?) dar

06. 03. 2019 | 01:37
Přečteno 2030 krát
O tom, že tradice je třeba přijímat obezřetně


Masarykův (danajský?) dar


169. výročí Masarykova narození je příhodným momentem pro zamyšlení, jak Masarykova osobnost dodnes významně ovlivňuje naše chápání politiky. Chtěl bych ukázat, že vlastně máme dva Masaryky, kteří založili dvě odlišná dědictví, a pokud je nerozlišujeme, koledujeme si o zmatek, za který ovšem nemůže Masaryk, ale naše myšlenková pohodlnost.

Když se Masaryk v roce 1918 vrátil z emigrace do Prahy, české veřejnosti připadalo, že se stal zázrak. Pár měsíců předtím psaly vládě blízké noviny o tom, jak po vítězné války s Čechy zatočí. Značná část politické reprezentace považovala Masarykovu zahraniční akci za hazard, a existovali posměváčci, kteří ještě v roce 1917 žertovali, že si po válce budou v londýnské zoologické zahradě ukazovat Masaryka jako pozoruhodný exemplář naivity a bláznovství.

Dopadlo to jinak: Rakousko se rozpadlo a Masaryk se do vlasti vrátil jako vítěz nad Habsburky. Značná část veřejnosti tak poprvé ve dvacátém století prožila opojný pocit radosti ze svobody a z politických změn, které si ani v bujných snech nedokázala představit.

Koneckonců neuměl si je představit ani Masaryk. V roce 1912 na sjezdu své Realistické strany, Masaryk odmítal program státní samostatnosti, který požadovali radikálové. „Docela klidně nečekám žádné ohromné světové katastrofy a velmi reálně počítám s existencí Rakouska. Nevěřím vůbec v katastrofy, ale věřím v Palackého světovou centralizaci“. Měl pro to několik důvodů. Zaprvé tři a půl milionu bohatých a vzdělaných zemězrádců, jak označil ve svém projevu české Němce, zadruhé sdílel původní Palackého přesvědčení o potřebnosti Rakouska, ale hlavně on politice rozuměl jinak: snad nejlépe to vystihuje Nerudův verš „bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů“. Pro Masaryka je cílem politiky získání vnitřní opravdovosti opřené o pravou zbožnost. Tak rozumí humanitě, která podle něho tvoří osu plánu Prozřetelnosti českého hnutí od husitství přes Jednotu bratrskou, národní obrození až do současnosti. Tak je třeba rozumět jeho heslům jako „Ježíš, ne Caesar“, nebo že česká otázka je otázkou náboženskou.

Prostě pravá politika je „vnitřní“: všechna politika na mravnosti se zakládá a mravnost je podstatnou částí náboženství proto politika nutně měla vždy náboženský ráz, říká Masaryk. Až do vypuknutí první světové války opíraje se o Havlíčka, který vyzýval k revoluci hlav a srdcí, stavěl pozitivní a střízlivou „drobnou“ práci proti romantickému heroismu oběti a romantickému snění o revoluci. Je přirozené, že při takovém chápání politiky pro něj byla tzv. velká politika vlastně druhotná. „Člověčenstvo, národ, rodina, strana, kamarád, potřebuje od nás práci.“

V tom výčtu, jak vidíme, zcela chybí stát. Masaryk nepovažoval vlastní státnost za předpoklad rozvoje národa. Mocenské hry, které jsou od výkonu státní moci neoddělitelné, mu byly cizí. Jistý čas věřil v možnost demokratického Rakouska vybudovaného zdola, Rakouska po švýcarském vzoru. Jenže to byla iluze. Po vypuknutí války Masaryk svůj program zásadně reviduje a sám se stává radikálem: v kyjevské řeči k legiím z roku 1917 prohlašuje „mezi Čechy a Rakouskem, vlastně Habsburky není žádný kompromis možný, pokud se týče nás, je rozbití a zničení Rakouska vlastním cílem války“.

A po nejneuvěřitelnějších peripetiích se skutečně stane zázrak. Rakousko zmizí a vznikne první republika.
Položme si otázku: jaké důsledky měla Masarykova koncepce politiky jako aplikované mravnosti pro něj samotného a pro veřejný život?

Masarykovi musela jeho víra, že spolupracuje na plánu, který českému národu určila Prozřetelnost, dodávat ohromnou energii. Co se týče veřejnosti, byla situace složitější. Protestantismus, který Masaryk viděl jako nejlepší půdu pro fungování demokracie, protože v parlamentě se chová jinak člověk, který musí v církvi (rozuměj katolické) mlčet, než tam, kde je v církvi svéprávný, kde laik vystupuje ve věcech svědomí a má dokonce účast na bohoslužbě. Jenže u nás byl takový protestantismus nedostatkové zboží.

Spíš jsme pod vlivem pohádek Boženy Němcové hledali dobrého krále Jaromila.

Moralizace politiky se však dá stěží svést na Boženu Němcovou. Vždyť samotné Masarykovo východisko je vlastně přímým popřením obratu, který na západě provedl John Locke svou smluvní teorií.

Locke proti tezi, že lidé se nerodí svobodní a nemají právo volit ani vládce, ani formu vlády, protože ti mají moc od Boha a to absolutní, staví smluvní teorii. Převrací v ní mocenskou pyramidu. Popisuje hypotetický přírodní stav, kdy společnost není víc než soubor jedinců a tvrdí, že v tomto stavu jsou lidé svobodní, rovní, nezávislí a mohou být podrobeni politické vůli jiného pouze tehdy, pokud s tím budou souhlasit. Teoreticky by svobodomyslný Masaryk měl s liberalismem souhlasit, leč on ho považoval za úpadkovou teorii proto, že Locke po zkušenostech s ničivými náboženskými válkami vykázal náboženství do soukromí. Masaryk zřejmě nedocenil, že to nedělal kvůli tomu, že by si náboženství nevážil, ale právě proto, že považoval víru za nejcennější statek člověka, kterého se vnější veřejná moc nesmí dotýkat. Prostě víra na příkaz není vírou, ale pokrytectvím. Bohužel, za několik set let se z Lockeovy teorie tolerance stala vyprázdněná lhostejnost, kterou Masaryk odsuzoval.

Asi se vám zdá, že to jsou nezajímavé detaily staré půl tisíciletí. Řekl bych, že ne. Masaryk byl tak jedinečnou osobností, že měl ohromný formativní vliv na chápání politiky, který přetrvává do dneška. Vždyť Václav Havel, další filozof na trůně, v Masarykových intencích do značné míry pokračoval.

Locke rozpojením náboženství a politiky vytváří prostor, aby se z politiky stalo dohadování, sloužící k vyvažování konfliktů, které vyplývají z rozdílných zájmů a postavení jedinců ve společnosti. Prostě politika se nemůže zabývat posledními věcmi člověka, protože v nich kompromis není možný. Tím otevírá prostor pro „kupeckou politiku“, které se němečtí nacionálové odhodlaní obětovat život ve službě národu tolik vysmívali. Masarykova koncepce politiky jako praktické mravnosti však kupeckou politiku vylučuje - jak dělat kompromis s tím, kdo není mravný?

Všimněme si, že pro Lockea je politika záležitostí, která se týká kontroly moci a násilí. Zde by byl ve shodě i s moderním pojetím politiky. Jak to, že Masaryk v předválečném období rozuměl politice jako aplikované mravnosti a drobné práci? Myslím, že odpověď je nasnadě. Velká politika nebyla na pořadu dne a Masaryk nechtěl stavět vlastní státnost jako předpoklad smysluplné veřejné činnosti. Jinými slovy, byla to z nouze ctnost. Do jisté míry tím vlastně napodobuje ruské „zapadniky“, intelektuály, kteří prožívali frustraci ze zaostávání Ruska za Západem a k jeho překonání chtěli přispět drobnou prací.

Kdyby Masaryk zemřel v roce 1910, zanechal by v dějinách nepochybně stopu jako člověk, který prolamoval malé české poměry /Rukopisy Hilsner, politická a osvětová činnost/ za otce vlasti by však nepochybně považován nebyl. Teprve vstup Masaryka do války a jeho chování během ní a po ní mu zajistilo výsadní postavení v českých dějinách. Jenže, uvědomme si, že to byl jiný Masaryk s jiným porozuměním politice. Masaryk, který naplnil program českých radikálů, s nimiž tolik polemizoval, lépe než oni.

Jenže jeho předchozí činnost ze světa nezmizela: pojetí politiky jako aplikované mravnosti se najednou ocitlo ve světě mocenské politiky ve společnosti, která byla rozdělena nábožensky, národnostně i sociálně. Rychle se ukázalo, jaké má důsledky, když se Lockeovská separace náboženství a politiky neprovede. Společnost, která není připravená na trvalé konflikty, zájmy a kompromisy jsou pro ni sprostá slova, musí trpět obecnou frustrací z nenaplněných očekávání spravedlnosti odvozené z mravní jednoty. V porovnání s mravním ideálem se přízemní politický provoz první republiky zdál být mnoha současníkům nesnesitelný. O Mnichovu nemluvě. Ani ruský anarchista by nenapsal lepší kritiku stranické politiky první republiky než druhý prezident Edvard Beneš.

Chceme-li se ptát, proč má česká politika tak výrazné anarchistické rysy, proč nerozumíme tomu, co je kolektivní tvorba vůle, neměli bychom zapomínat na tradici, která tak úzce propojuje politiku s vnitřním přesvědčením jedince. V posledních letech se přitom „mravní ideály“ vrátily do české politiky jako „hodnotové orientace“. To jsou vposledku selekční kritéria, která stanoví, s kým se může slušný člověk bavit, a s kým ne. Hodnocení politiky, které nevyplývá z nezaujaté analýzy zájmů aktérů, ale dopředu stanoví, co je přípustné, však vylučuje kompromis a s ním i možnost najít sdílený pocit spravedlnosti. Prostě některé tradice je třeba přebírat s rozvahou.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy