Jak Poslanecká sněmovna nechce fungující veřejnoprávní média

Když se po roce 1989 zakládaly instituce demokratického státu, vesměs se zákony opisovaly z ciziny. Bohužel to v mnoha v případech nešlo úplně. Vezměme mediální zákony. Do Německa je přivezl bratr Grahama Greena jako důstojník britské okupační armády. Vzorem byl statut BBC. Představa, že média nebudou podléhat stranickému dohledu, německé politiky notně rozčílila. Nakonec se s konceptem veřejnoprávních médií smířili, co taky dělat, když o tom rozhodovala cizí moc.

Evropa už měla zkušenost, kam to vede, řídí-li média Goebbelsem vedená partajní mašina. Proto jejich vedení svěřila veřejnoprávním korporacím tak, aby byla odstíněna od politických i komerčních tlaků. Od komerčních tím, že jejich financování nebude závislé na příjmech z reklam, od politických tím, že média nebudou závislá na státním rozpočtu a o obsazení vedení nebudou rozhodovat jenom politici. Do vínku jim uložila, že mají být přesná a nestranná.

Německé země si posléze zákony upravovaly. Veřejnoprávní média jsou stručně řečeno pro každého. Každý by se měl v jejich programu najít. Zároveň by si měla udržet nezávislost. Jak toho dosáhnout?
Zaprvé veřejnost musí mít slovo ve skladbě vysílání, zadruhé musí existovat kontrola, která nebude na vedení vyvíjet politický tlak. Veřejnost v Německu zastupovaly nejrůznější organizace: třetinu jmenovali politici, dvě třetiny ostatní – například odbory, podnikatelské svazy, univerzity, sportovní organizace, církve, myslivci, mládežnické organizace atd.

Zákon jim přiděloval místa v radě. Když někdo z organizace vystoupil, měla právo poslat tam jiného. Formulovat zájem slyšet dechovku mohl i laik. Dohled nad provozem média měla na starosti užší komise, ve které se předpokládala odbornost. Jak ten zákon přepsat do českých poměrů? Vždyť odbory byly komunistické, podnikatelské svazy neexistovaly, v církvích byli konfi denti, mládežnické organizace představovalo SSM atd. Tak se volba rad nechala jedinému orgánu s legitimitou vzešlou z voleb – národním radám obou republik.
ČNR volila nepoliticky: první radu ČT bezproblémově vedl Jiří Grygar a ta vybrala jako generálního ředitele Iva Mathého, který vybudoval Českou televizi takřka na zelené louce. Po stránce produkce na výbornou, po stránce politické publicistiky s otazníky.

S další radou už byl problém: místa se rozdělovala politicky. Ivo Mathé očekával, že bude automaticky zvolen na druhé funkční období, a dotklo se ho, že rada vypsala výběrové řízení.

Když se ho rada ptala, jestli by s ní konzultoval, kdo povede zpravodajství, odpověděl že ne, protože to chápal jako zásah do svých kompetencí. Přitom německý zákon generálnímu řediteli ukládá, aby své náměstky s radou konzultoval. Jenže do českého zákona toto ustanovení přepsáno nebylo.

Rada se lekla, že ji silný ředitel Mathé bude přehlížet, a zvolila generálním ředitelem naprosto nezkušeného Jakuba Puchalského, který se ve svém projektu dovolával kouzelné šifry BBC. Volba – decentně řečeno – opravdu nebyla šťastná.

Kolektivní orgány mají tu vlastnost, že pokud se volba povede, inteligence členů se sčítá, když ne, tak se odčítá, takže se posléze kolektivní orgán chová jako jeho nejhloupější člen. To se v plné míře potvrdilo. Puchalský televizi řídit neuměl, přáním rady vyhovět nedokázal a po necelých dvou letech odstoupil. Rada obtížnou situaci nezvládla a nakonec svým nekvalifi kovaným jednáním vyvolala televizní krizi. Občanská společnost rozdrážděná „opoziční smlouvou“ viděla v činnosti rady pokus Zemana a Klause ovládnout veřejnoprávní televizi, i když ve skutečnosti primárně šlo o selhání regulačního orgánu.

V té době už byla česká společnost strukturovaná a klidně bylo možné přistoupit k novelizaci zákona, aby vypadal jako jeho originální německá předloha. Jenže to by Poslanecká sněmovna musela skutečně stát o to, abychom měli nezávislá média.

Ale o to Sněmovna opravdu nestála. Protože veřejnost byla televizní krizí pobouřena, musel se zákon nějak změnit. Poslanci to zvládli na výbornou. Říkáme tomu vytírání zraku.

prý členy rad nebudou navrhovat poslanci, ale široká občanská společnost. Takže chce-li strana dostat do rady svého kandidáta, najde si libovolné obskurní sdružení, které ho navrhne, a pak už tradiční zákulisní stranický kuhhandel kandidáta na židli posadí.

Strany přitom většinou mají velké oči: radní nebývají loutkami. Jakmile se v radě zabydlí, jednají obvykle podle vlastních zájmů. Koho reprezentují, je ve hvězdách. Při stávající architektuře mediálních rad se racionální řešení najít nedá. Patnáctičlenná rada je pro reprezentaci vkusu veřejnosti příliš úzká, jako kontrolní orgán příliš široká.

V bavorském modelu má velká rada asi 70 členů a schází se zhruba čtyřikrát do roka. S generálním ředitelem projednává výhradně programové otázky. Na rozdíl od nás je funkce v ní čestná. Nominanti politických stran mají v radě vyhrazeno 12 míst, která se obsazují podle výsledků voleb. Rada si zřizuje pracovní komise, které se soustřeďují na kontrolní činnost a mají přístup ke spisům.

Správní radu tvoří předseda bavorského zastupitelského sboru, předseda nejvyššího kontrolního úřadu a dalších pět členů, které volí velká rada. Ti musejí splňovat kvalifikační kritéria například auditora, experta na hospodaření médií nebo soudcovské zkoušky.

Nechci ale podrobně popisovat bavorský zákon. Chci říci, že tato konstrukce dává předpoklady pro úspěšnou regulaci. Reprezentanti občanské společnosti dostanou slovo při projednávání programové skladby, odborné komise mohou průběžně kontrolovat, jak médium veřejnou funkci plní, správní rada zajišťuje pečlivou kontrolu hospodaření média.

Politické strany jsou dostatečně zastoupeny, vždyť koneckonců nesou před veřejností odpovědnost za to, že veřejnoprávní médium plní svoje poslání.

Výčet organizací, které smějí jmenovat členy velké rady, v zákoně zabraňuje libovůli při jejím sestavování. Není tak možné, aby v radě převládli lobbisti nebo politici.

Obávám se, že takový zákon bohužel dlouho neuvidíme. Poslanecká sněmovna nechce pustit z rukou kompetenci dosadit do rad, koho chce. Myslí si, že „hodnotově orientovaná“ publicistika, kterou redakce rozhlasu i televize produkují, je funkcí obsazení rad. Jenže mnohem spíš jde o převládající názory samotných redaktorů. Výsledkem je, že řada diváků/ posluchačů má s nestranností médií potíže.

Bude-li na to politická reprezentace reagovat snahou přistřihnout veřejnoprávní média omezením koncesionářských poplatků, kdoví, jestli se dokážeme ubránit maďarské cestě. Co myslíte, jak by dopadlo referendum o koncesionářských poplatcích?