psáno pro ČRo6

Nálezem, jímž zrušil část zákona o důchodovém pojištění, ve kterém je uvedeno, že z vyměřovacího základu nad 21 800 Kč se započítává pro výpočet důchodu pouze 10 %, se Ústavní soud opět dostal do centra ostrých sporů.
Připomeňme stručně, o co jde. Na Ústavní soud se obrátil Krajský soud v Ostravě na základě žaloby občana, jemuž byl vyměřen plný invalidní důchod ve výši 19 % jeho předchozích výdělků. Občan argumentoval, že výpočet je sice správný, ale ustanovení, podle kterého byl vypočítán, je protiústavní. Odporuje podle něj principu přiměřenosti, který je zakotven v Listině základních práv a svobod.
Ústavní soud, po obsáhlém přezkoumání, po konstatování, že existují různé principy výpočtu výšky důchodu, z nichž např. systém Velké Británie se od našeho příliš neliší, dal Krajskému soudu v Ostravě za pravdu a příslušnou pasáž zákona zrušil.
Dosavadní, někdy vášnivé reakce, rozdělily veřejnost na obhájce a kritiky. Argumenty obhájců se vesměs opíraly o obhajobu legitimity Ústavního soudu, který vyžaduje respekt a úctu. Např. Jiří Pehe píše ve svém blogu: Existuje jistě mnoho kritérií, podle kterých lze soudit vyspělost demokracie. Jedním z nich ale nepochybně jsou reakce politiků na rozhodnutí soudní moci, obzvláště pak na rozhodnutí Ústavního soudu. Že je naše demokracie takříkajíc „za vodou“, budeme vědět například tehdy, až po nějakém dalším důležitém rozhodnutí Ústavního soudu, politici řeknou: „bereme na vědomí, zařídíme se podle toho. Paní Sylva Šauerová v diskusi pod blogem byla s odkazem na prof. Cepla ještě naléhavější: dokud nebude v hlavách lidí, že ustanovení ústavy jsou ustanovení veřejnoprávní, t.j. striktní, přísná, kogentní, která se MUSEJÍ respektovat, nepohneme se dál.
Argumentace kritiků byla pestřejší. Politici obvykle kritizovali vstup Ústavního soudu na pole, které je podle nich výsostně politické a Ústavní soud na něj vstupovat nemá. Odůvodňovali to – podobně jako ostatní odpůrci nálezu – pragmaticky: zásah Ústavního soudu se dá vyřešit pouze tím, že se buď sníží důchody těm, kteří měli nižší příjmy, nebo se zvýší celkové odvody do systému, aby se pokryly zvýšené nároky na vyšší penze. Tedy buď se ožebračí nízkopříjmové skupiny, nebo se zdraží cena práce, nebo poroste deficit. Faktem ale je, že takové úvahy nemusejí Ústavní soud vůbec zajímat.
Důležitou námitkou je však upozornění, že čl. 30 Listiny je spíš určen k ochraně těch nejslabších. Odstavec (1) totiž zní: Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Z textu ustanovení plyne, že jde v principu o ochranu před bídou. Pokud se v Německu obracejí na Ústavní soud lidé, kteří tvrdí, že sociální reforma je příliš tvrdá a jejich sociální situace se stává neudržitelnou, má to logiku. Jakou logiku má péče českého Ústavního soudu o vysokopříjmové skupiny?
Samozřejmě se opět ozval prezident a kritici „soudcokracie“. Vzhledem k tomu, že poměr prezidenta k Ústavnímu soudu je zkalen sporem ohledně výkladu Lisabonské smlouvy, nebylo by třeba jeho námitky brát za bernou minci.
Jenže v tomto případě je skutečně třeba ptát se vážně, jestli Ústavní soud nepřekračuje meze svých kompetencí. Abych nebyl nařčen, že nejsem k Ústavnímu soudu dostatečně loajální, ocituji první odstavec menšinového stanoviska ústavního soudce Jana Musila: Svým rozhodnutím v této věci porušil Ústavní soud všeobecně uznávaný princip ústavního soudnictví, totiž princip zdrženlivosti a vědomého sebeomezení (judicial selfrestraint). Tento princip znamená, že Ústavní soud má zásadně rezignovat na to, «aby „provozoval politiku“, tj. aby zasahoval do ústavou vytvořeného a ohraničeného prostoru svobodné politické tvorby, . . . který ústava garantovala pro ostatní ústavní orgány».
To je klíčová teze, se kterou má Ústavní soud evidentně potíže, což se projevilo i v případě zrušení zákona o zkrácení volebního období. Ústavní soud si nestanovil hranici, za kterou jsou jeho zákroky ingerencí do „svobodné politické tvorby“ vyhrazené jiným ústavním orgánům. Je pak málo přesvědčivé, když obhájci Ústavního soudu vyzývají k loajalitě k jeho rozhodnutím za všech okolností.
V tomto případě je důležité, že se Ústavní soud přiklonil k názoru navrhovatele, že mezi platbou do systému sociálního pojištění a plněním měla být zřetelná a přiměřená relace. Podívejme se, jak se s obdobnou námitkou vypořádal Nejvyšší soud USA. Ten např. v případě FLEMMING VS NESTOR z roku 1960 výslovně trval na tom, že v případě plateb sociálního pojištění tyto platby – na rozdíl od soukromých pojistných systémů - nezakládají nárok na naspořenou částku ani na její alikvotní část. Kongres musí mít volnost, aby pravidla měnil podle potřeby, např. i odebral plnění někomu, komu vzniklo, aby omezil nároky vyplývající z dřívějších znění zákonů atd. Nejvyšší soud říká: „naroubovat na sociální systém koncept „kumulovaných vlastnických práv“ by ho zbavilo flexibility a smělosti v přizpůsobování stále se měnícím podmínkám“. Je to logické: plnění, které ze systému důchodce dostává, přece nejsou jeho naspořené peníze. Ne, to jsou peníze těch, kteří do systému přispívají dnes. Proto není možné považovat průběžný sociální systém za cosi podobného penzijním spořicím účtům.

Prostě někdy je třeba kritizovat i nálezy Ústavního soudu. Bohužel.