Onehdy jsme šli s manželem po ulici a jen z rozmaru jsem mu předčítala nabídky nájemního bydlení v Brně z jednoho realitního katalogu. Málokterý inzerát nabízel rozumný poměr ceny a „výkonu“.

Většinou šlo o předražené, ne zrovna útulné a už vůbec ne velké panelákové byty v okrajových částech. Nájemné přitom začínalo na 15. 000,- Kč bez inkasa. V jednu chvíli šla okolo postarší paní a když zaslechla, o čem se bavíme, hned se přidala se svou troškou do mlýna a čertila se nad tím, jak je bydlení dnes drahé.

Ano, je drahé. Je dokonce strašně drahé. Zvláště ve městech, kde chtějí bydlet statisíce lidí. Na to, proč tomu tak je, existují teorie nejrůznější a více než jinde platí, že kolik lidí, tolik názorů. Developeři mohou tvrdit, že za to můžou zlotřilé úřady, které záměrně protahují řízení. Naposled s tím přišel pan Passer v rozhovoru pro E15: „Může za to neskutečně složitý schvalovací proces a z toho plynoucí alibismus stavebního úřadu Prahy 4. Když jsem viděl, co si s tím naši lidé na stavebním úřadu musejí doslova protrpět, tak jsem řekl ne. Záměr proto přehodnocujeme. Nájemní bydlení tam zůstane, ale chceme projekt obohatit o významný podíl kanceláří. To už ale bude zřejmě podléhat změně územního plánu.“ To, že developeři sami prosazují nabobtnalou výstavbu a mnohdy porušují pravidla, už zamlčel. Současně musím uznat, že by procesy podle stavebního zákona zjednodušení potřebovaly (nikoli ale na úkor ochrany veřejných zájmů), jakkoli je více než nejisté, že více novostaveb v Praze zaručí dostupnější a levné bydlení.

Jiní mohou třeba nadávat na to, že města rozprodala svoje byty za neuvěřitelně výhodných podmínek a zbavila se podstatné části bytového fondu. To je fakt, většina bytů se prodala pod cenou. Ale co napláčeme nad rozlitým mlékem, ne? Současně je třeba uznat, že mnohé z těchto bytů dodnes slouží k bydlení původním obyvatelům, nestaly se předmětem spekulací a umožnily řadě lidí bydlet „ve svém“. Osobně to všem jenom přeju.

Někteří občané říkají, že nemají všichni chtít bydlet v Brně nebo v Praze. Že jsou u nás místa, kde se dá sehnat byt do půl milionu. To je jistě pravda, ale i v Brně nebo v Praze potřebujeme lidi s důležitým a potřebným povoláním, kteří ale současně nevydělávají zrovna balík – zdravotní sestry, učitele nebo prodavačky. Ve velkých městech navíc vždy bude převis poptávky nad nabídkou a vždy tam budou tady studenti a zahraniční pracovníci a bude jich pravděpodobně víc a víc a mnozí z nich budou chtít bydlet sami. Vedle toho byty kupují zájemci z Ruska nebo Číny, někteří domácí je zase pronajímají na Airbnb. Zájem o byty těžko klesne.

Na problémy s bydlením se zaměřila jedna z posledních analýz Parlamentního institutu. Z ní vyplynulo, že existují napříč Evropou různé způsoby pro řešení bytové krize. Materiál zdůrazňuje, že ke zmírnění těchto negativních dopadů „jsou využívány různé instituty, které „tlačí“ developery k vybudování fondu dostupného bydlení. Jedná se zejména o kvóty na dostupné bydlení v Německu a Rakousku, které díky systému dotací a půjček, výběrových řízení na obecní půdu a smluv v rámci územního plánování, zavazují developery k tomu, aby určité procento bytů, jež postaví, bylo k dispozici jako dostupné bydlení (německá města, Vídeň). Smlouvy o územním rozvoji s developery jsou jako nástroj pro budování fondu sociálního bydlení dále využívány též ve Spojeném království.“

Příkladem města, kde mají developeři povinnost přispívat k rozvoji bytového fondu města, je Mnichov. Smlouvy s investory zde fungují již mnoho let. Umožňují městu získat potřebné finance na budování infrastruktury, která se pro nové developerské projekty musí vybudovat. Současně Mnichov vždy získá několik bytů určených pro dostupné bydlení. Systém, který se zkráceně označuje SoBoN (sociálně spravedlivé využívání území – sozialgerechte Bodennutzung) zaručuje, že se i investoři, kteří z výstavby profitují, podílejí na vyvolaných nákladech. Dle údajů díky SoBoN „ušetřil“ Mnichov od roku 1994 do roku 2009 cca. 446 mil. € a získal 3,8 mil. m2 plochy pro veřejné účely. V tomto období se postavilo celkem 34 940 bytů, z nich je 9 320 bytů určeno pro sociální bydlení (to je podmínka SoBoN v Mnichově – min. 30% bytů pro vrstvy s nízkými příjmy a vrstvu střední, a to tak, že 20% bytů jsou byty nájemní a 10% těchto bytů jsou určeny na prodej do osobního vlastnictví – uplatnění tohoto pravidla zamezuje i vzniku ghett). O německém systému dostupného bydlení u nás publikují Lucie Doleželová a Eliška Vejchodská. Příkladem je jejich článek s názvem „Mnichovský model / Nastavení finanční participace investorů na základě zastavitelnosti území“ najdete na stránkách Ústavu územního rozvoje v časopisu Urbanismus a územní rozvoj.

Uvidíme, kterým směrem se vydáme u nás. Je ale třeba neustále zdůrazňovat, že by investoři měli stavět odpovědně a napravovat negativní dopady svého podnikání (které mohou být zejména u rozsáhlé výstavby pro ostatní občany velmi nepříjemné) a města a obce by po nich právě takové jednání měly vyžadovat.