Něco se s námi děje. Je to postupné a nedá se to změřit. Může to být nebezpečné a je mnoho cest, jak tomu čelit. Není to Yetti, je to všude kolem nás. A pokud nežijeme v lese mimo dosah internetu, pak se nás to setsakramentsky týká.

Žijeme v éře postupující a všeprostupující digitalizace našeho konání, soukromého i pracovního. Svádí se závod o čas – peníze a technologie vedou, právo za nimi pokulhává, je poslední na pásce a ani si není jisto, jestli a kolik dalších kol se ještě poběží. Právo má před sebou nekonečnou řadu otázek, nejen čistě právních, ale i etických: jak zachovat volný prostor pro inovace, zcela nové způsoby sdílení informací, mezilidskou komunikaci, nové typy služeb a řadu veskrze pro lidstvo užitečných věcí, a jak přitom s použitím zákonů odfiltrovat a minimalizovat možná nebezpečí pro společnost a jednotlivce.

Jak moc zasahovat do soukromí?

Jednou z hodně diskutovaných a sporných otázek je ochrana soukromí, což je v Evropě základní lidské právo stojící na úrovni práva na bezpečnost. Hledání míry, do které může stát zasahovat do našeho soukromí při vyšetřování trestné činnosti nebo při činnosti tajných služeb, je jedno z nejsložitějších dilemat, která se řeší. V právu se používá princip "nezbytnosti a přiměřenosti", posuzováno případ od případu.

Není to žádná akademická otázka. Zkuste na ni přivést řeč v debatě s přáteli, zcela jistě se pohádáte. Každý z nás to totiž má jinak, někdo se cítí nadměrně obtěžován, když musí projít bezpečnostním rámem, jiní (a znám takové lidi) by si nechali klidně nastřelit čip výměnou za to, že budou v bezpečí, třeba i sledovaní někým, kdo je ochrání. Nejspíš někým v uniformě.

Právo pod tlakem peněz

Tenhle přístup jsem vysledovala v posttotalitních zemích – neseme dodnes dědictví indoktrinace typu "když budete slušně žít, nemůže vám přece nějaké to sledování či odposlouchávání vadit". Ano, citlivost na ochranu soukromí má každý jednotlivec nastavenou jinak a navíc je historicky a kulturně podmíněna. Pak hledejte a stanovujte pravidla pro všechny. Navíc ve světě digitálních technologií a nových byznysových modelů, které počítají s tím, že právě osobní data jsou palivem a platidlem. Právo ochrany dat je pod extrémním tlakem peněz, opravdu velkých peněz, ať to upřesním.

Uvažuji-li o tom, co s námi dělá nová realita všudypřítomného digitálního vlivu v širších souvislostech, obávám se formování nového typu stádnosti, lehce manipulovatelného davu, zneužitelného jak pro zájmy mocenské, tedy především politické, tak ekonomické. Fakt, že máme tendenci věřit všemu, co se píše na internetu, je jedním z nebezpečí. Stejně jako neviditelné algoritmy, které nás vhánějí do "bublin", do diskusí, kde neexistuje žádná debata a soutěž názorů, ale kde jsou technologií zorganizovány skupiny "souhlasících", vzájemně se názorově podporujících lidí, což v nich vytváří dojem, že jsou nositeli jediných a neotřesitelných možných pravd. O nebezpečnosti bublin vytvářejících například dojem, že jedna rasa má právo potírat druhou, jsem naprosto přesvědčena.

Co zadat a kam vstoupit?

Ale ať se konečně dostanu k ochraně soukromí. I v zájmu zachování svobody jednotlivce při rozhodování toho, co se s ním a jeho identitou děje na internetu, je podle mne důležité, aby si lidi uvědomovali, do čeho vstupují, zadávají-li aktivně svá osobní data do různých systémů nebo jen užívají internet, sociální sítě či navigaci. Vstupují do nich, protože nemohou nevstupovat. Pokud se nechci stát součástí onoho stáda, musím se především sám postarat o to, aby se ze mě jakožto z "datového subjektu" (což je v příšerném právnickém jazyce termín označující člověka) nestal "datový objekt". Měl bych vědět, komu a proč svá data posílám, co s nimi dotyčný bude dělat a jak zaručí, že moje citlivá data nebudou kolovat veřejnosti na očích, nebudou prodána někomu dalšímu, kdo mě pak bude bombardovat vlezlými nabídkami (všichni to známe, že), že se moje soukromá data nestanou předmětem šikany a nátlaku. A taky bych měl mít jistotu, že firmy nebo instituce, jež spravují má data, budou mít funkční systém, který omezí i nebezpečí ze strany kybernetických útoků. Ty jsou, jak známo, na velmi nebezpečně vzestupné trajektorii a představují nejen ohrožení osobních dat jednotlivců, ale ohrožení bezpečnosti celých společenství.

Internetové alter ego

Jak se tedy mohu a mám sám chránit? Musím si zachovat pozici někoho, kdo má kontrolu nad svými daty, tedy nad ochranou své identity, protože o tu tady jde. Při využívání internetu a sítí zanecháváme stopu, ze které lze sestavit kompletní obrázek o tom, jak žijeme, "v čem jedeme a na čem ujíždíme", za co jsme ochotni utrácet, čeho se bojíme. Tzv. profilování z nás udělá jakési internetové alter ego, které nás bude dohánět v reálném světě, bude nás stát peníze a často i nervy.

Od května 2018 bude v celé Evropě, tedy i v České republice, platit nový zákon o ochraně dat, který by měl posílit možnosti jednotlivců, jak si svá data chránit. Podle zákona bude nutný váš vědomý souhlas s použitím dat k jasně definovanému účelu. Pokud budete chtít přejít k jinému poskytovateli určité služby, požádáte o převedení dat a mělo by vám být vyhověno. Pokud budete chtít vymazat o vás vedená data, můžete uplatnit tzv. právo být zapomenut. Je tam řada dalších práv a posunů směrem k větší ochraně soukromých údajů.

GDPR pro důvěru klientů

Aby firmy a instituce práva na ochranu soukromí klientů zajistily, bude je to stát nemalé úsilí a peníze. Pokud ovšem nebudou lidi svých práv využívat, budou tyto investice svým způsobem znehodnocené. Z firemního prostředí často slýchám, že ochrana dat je nutná pro posílení důvěry klientů. A důvěra klientů je čím dál víc otázkou jejich bytí a nebytí (těch firem, ne klientů, i když…).

Když jsem jako komisařka dostala agendu ochrany dat do portfolia, byla reforma známá pod zkratkou GDPR v závěru vyjednávání. Moje první reakce na text nařízení a celou tu záležitost byla typicky česká: nejsme moc paranoidní? A kolik to bude stát? Věděla jsem zároveň, že nová pravidla mít musíme, protože stále fungujeme podle pravidel z roku 1995, což byl, jak známo, digitální středověk.

Pochopila jsem taky, a to na základě tvrdých dat, že musíme mít stejná pravidla pro celou EU, protože současný stav 28 různých pravidel není udržitelný. Nevytvoříme-li v Evropě společný digitální trh, prohrajeme vůči světu na celé čáře. Digitální Evropa potřebuje stejná pravidla ochrany dat, což v budoucnu uleví všem – jak firmám, kterým odpadne nutnost adaptace na různé právní systémy, tak lidem využívajícím například online nákupy. Spolehnout se na stejná pravidla platící všude v EU přinese firmám nejen úlevu, ale i obrovskou úsporu peněz.

Při práci v oblasti ochrany soukromí se mi naskýtá zajímavý obrázek, mimo jiné na různý přístup k ochraně dat v různých evropských zemích. Když to brutálně zjednoduším: v řadě především západoevropských zemí, ale i v Pobaltí či ve Slovinsku, vnímám silnou podporu nutnosti posílené ochrany soukromí v éře sdílení všeho všemi, v éře, kdy se digitální průmysl nabourává do našich životů, kdy peníze z velkého byznysu se zdají býti nad právem, kdy "velcí se stávají ještě většími a malí se stávají menšími" (to je citát mě samé, omlouvám se za tu sebestřednost, je to ale pravda a platí to skoro o všem, na co sáhnu, i v oblasti justice či spotřebitelské politiky).

Necháme se „fízlovat“?

V řadě východních zemí včetně České republiky naopak slyším dost hlasitý názor, že práva lidí na ochranu jejich soukromých dat posilovat nepotřebujeme, že jsou data chráněna dostatečně. Moc jsem si lámala hlavu, jak je možné, že lidé v zemi, kde bývalo špiclování otravným souputníkem našich životů před rokem 89, necítí tak silnou potřebu chránit své soukromí a mají tak bezbřehou důvěru ke správcům dat – k firmám, ke státu, k institucím. Dnes si s odstupem říkám, že to není důvěra, ale rezignace. Vždycky nás někdo "fízlovat" bude, nedá se tomu uniknout, nemá cenu se snažit, já jako jednotlivec stejně nezmůžu nic.

Zdá se, že přístup k ochraně soukromí nám o nás samotných dává nějakou zprávu, zprávu o něčem, co má širší a hlubší souvislosti. Někde výše se zmiňuji o stádním chování, kterému může digitální svět – tahle úžasná, svobodná a demokratická nová realita – paradoxně jít snadno na ruku. Nejen lhostejnost k ochraně svého soukromí, ale i řada dalších varovných signálů ukazuje na potřebu lepšího pochopení toho, čeho jsme se stali vědomě či nevědomě, dobrovolně či nedobrovolně, součástí a zároveň motorem. Mezi paranoiou a lhostejností je prostor pro rozumnou míru opatrnosti a přiměřená preventivní opatření.