Před pár dny jsem dostala v jednom rozhovoru pro český zpravodajský server opakovaně otázky, zda "mě neuráží, že se na nás na Západě dívají jako na méněcenné, chudé a zaostalé". Ne, neuráží mě to, protože to není pravda.

Nějak tak jsem i odpověděla. Ta otázka ale vlastně uráží mě. Nevím a nechápu, proč se my Češi neustále, cíleně a ochotně stavíme do role méněcenných. Uráží mě to za všechny Čechy, kteří doma i v zahraničí svou pílí, umem, cílevědomostí a snažením budují dobrý obraz země.

Rozhovor, v němž padaly tyhle mindrákem zahnívající otázky, probíhal ve chvílích, kdy Ester Ledecká zajela svou fenomenální vítěznou jízdu, pár hodin po velkém úspěchu Martiny Sáblíkové, v momentech, kdy se řada dalších českých sportovců snaží vydat maximum v dresu České republiky.

Ty otázky mne uráží za všechny naše úžasné sportovce, kteří pro dobré jméno téhle země udělali víc, než kdokoli jiný, včetně nás politiků. Uráží mě to za všechny vynikající české hlavy, vědce, kteří vyvíjejí nové technologie nebo léky, které mají zlepšit životy lidí. Uráží mě to za české umělce a fachmany ve svých oborech, za všechny sebevědomé a schopné Čechy, kteří něco dokázali, ať už u nás nebo v zahraničí. Uráží to i mě osobně.

Kdykoli někde vystupuji, i mimo Evropu, jsem představena jako česká eurokomisařka. Vždy mě to povzbudí a dává mi to silný pocit hrdosti a pýchy na svůj stát, na svůj národ. Věřte tomu, že když mluví česká eurokomisařka, tak lidi poslouchají. Kdybych si jen na chvíli připustila, že mě mají za méněcennou, nedokázala bych – obzvlášť v tom dravém světě, kde není prostor pro zamindrákované slabochy – vůbec nic.

A s tímto pocitem pak jednou za čas přijedu domů a dostanu dávku malomyslnosti a poraženectví, to celé zarámované závěrem, že za všechny naše neúspěchy může Brusel. Vzali jste nám pomazánkové máslo, tak tady máte přes držku, abych parafrázovala klasika.

Ano, i na pomazánkové máslo v tom rozhovoru, který mi leží v žaludku, došlo. Že to jako Čechy štve... Měla jsem možná odpovědět, že až se Češi po odchodu z EU zbaví diktátu Bruselu, můžou si tu pomazánku zase svobodně přejmenovat na máslo. A že se pak cizinci budou do toho našeho skanzenu (pokud jim to tedy dovolíme) jezdit koukat a žasnout, co jsou Češi schopni jíst a říkat tomu máslo.

Nikoho už nebude znervózňovat dvojí kvalita lančmítu, protože budeme mít jen ten jeden, bude možná hnusný, ale bude náš. Bez možnosti srovnání s kvalitou potravin ze zahraničí už nebude důvod bojovat za lepší kvalitu (což děláme teď), protože laťka bude tak jako tak proklatě nízko.

Já ty časy pamatuji, půlku života jsem ve skanzenu obehnaném ostnatým drátem prožila. Jakákoli hrdost v té době dostávala na frak, zažívali jsme národní ponížení. A to už nesmíme dopustit. Můžeme začít třeba tím, že ze sebe přestaneme dělat lůzry.