Nasedám do vlaku směr Brno, kam jedu podpořit naši partnerskou organizaci Společně Brno na pietní akci obětem komunismu. Mám před sebou dva přestupy, těším se. Vlaky jsou plné výletujících školních tříd. Po prvním přestupu se ptám spolucestujících, zda jsem ve správném vlaku, chvíli si povídáme, cestu máme společnou. Před Kolínem se začne učitel rozčilovat nad politickou situací a říká do éteru, že ti, kteří neslouží vlasti nemají v politice co dělat. Kouká na mne, odpovídám, že ti, kteří tam jsou teď, jsou o své „službě“ určitě přesvědčeni. Učitel pokračuje a začíná své kolegyni představovat svoji vizi, jak by to všechno vyřešil. 99% politiků by postřílel, kdo by nesloužil vlasti by skončil stejně, všichni by museli povinně pracovat pro vlast a stát, nad vším by bděla armáda a policie, která by měla silné represivní pravomoci. Havla by vykopal a znovu usmažil… a bylo toho ještě mnohem víc…
Červené trenky už skoro upadaly v zapomnění, než došlo k jejich obřadní kremaci. Kdo tehdy s plnou pozorností a respektem ke sdělením Hradu očekával na "mimořádné" tiskové konferenci nějakou opravdu "mimořádnou" událost, tak se jí skutečně dočkal. Trenky vstaly z mrtvých, jako Fénix z popela. A tak jsme se domluvili, přes noc naši rudou „vlajku“ ušili a vyrazili do Bíliny.