Toníkův koňský hřbet, zdá se, zachránil nohu našeho dítěte, původně odsouzenou k dalšímu operování. Samozřejmě, nebylo to jen tím koníkem Toníkem, ale hipoterapie určitě přispěla k tomu, že se nám snad v budoucnu další operace vyhne.

Láska ke koním je asi láskou na celý život. Nesmí však člověk trpět alergií na koňský prach. To pak stačí, když projde kolem koně a záchvat je na světě. Bylo mi to sice jako malé holce líto, ale nedalo se nic dělat, musela jsem si najít jiné koníčky.

Alergie je však vlastně naštěstí dost nevyzpytatelná a pořád se mění. Alespoň u mě to tak je, protože když jsem po 20 letech vlezla do koňské stáje (připravená na další záchvat jako v dětství), nestalo se nic. To bylo dobré znamení, protože jsem vážně chtěla, aby se nám podařilo noze po ošklivém úrazu a operaci konečně pomoci a zmírnit negativní pooperační vývoj.

Dnes už to jsou dva roky, vlastně skoro na den přesně, kdy se to stalo. Původně to vypadalo, že bude všechno v pořádku, ale bylo to naopak, všechno se jen zhoršovalo a po půl roce od úrazu nám pan doktor oznámil, že bez další operace je to ztracené.

Vzepřeli jsme se. Oba (rodiče) jsme podvědomě cítili, že si to nepřejeme. Říkali jsme si, že na další operaci je vždycky dost času. Kosti rostou, jsou tvárné, tak proč už podruhé operovat pětileté dítě, když jsme vnitřně přesvědčeni, že si to není správná cesta. Pan doktor sice nejásal, ale na operaci se nešlo.

Začalo náročné období specielního dennodenního cvičení, rehabilitací, objevování, zkoumání, radosti, kňourání, únavy a pravidelných kontrol. Nejtěžší však bylo přiznání si vlastních chyb (nebylo jich málo). Na cestě ke zdravější noze jsme potkali tolik nového, že bych tomu nikdy nevěřila. Do péče nás vzala moje kamarádka Blanka, která stejně jako my věřila, že druhá operace je až to poslední, co bychom měli podstoupit. Poradila nám metodu pana doktora Smíška – SM Systém, naučila nás cviky, bděla nad tím, zda je děláme dobře, chválila, ale i hubovala, měnila je podle toho, jak se noha rovnala a poměrně dost mi pomohla otevřít oči. Stejně tak hipoterapie byl její nápad. K tomu všemu jsme ještě začali s bylinkami a dalšími metodami, které nám před tím zůstaly skryty. A za vším byli lidé, které budu mít ráda celý život.

Láska ke koním je čím dál větší a alergie se naštěstí neobjevuje. Proto jsme letos podnikli týden jen s dětmi a koňmi, který si doufám příští léto zopakujeme. Dnes ráno vstáváme a jedeme za Toníkem znovu. Těšíme se nejen na něj, ale na všechna zvířata na statku a na lidi tam, bez kterých už si náš život moc nedokážeme představit. Takže Blani, Lído, Aničko, Fando, Davide a další – veliké díky, že jste tady na tom světě námi! Osobně mě to uklidňuje.